Článek
Štědrý den v prázdném domě měl být tím momentem, kdy se člověk zastaví, rozhlédne a řekne si dost. Jenže závislost takhle nefunguje. Když ztratíte rodinu, přátele a poslední zbytky lidské důstojnosti, nezůstane vám nic než ta chemická berlička. Pro Manažera Sněha se prázdný dům stal ideálním hřištěm pro finální dějství jeho sebedestrukce.
Od Vánoc až do 5. ledna se čas slil do jedné nekonečné, šedé šmouhy. Sníh nevěděl, jaký je den, zda je den, nebo noc. Fetoval sám. Už to nebyla jízda pro výkon, nebyl to sex (jen ten virtuální). Možná by to sneslo přeparafrázování pojmu „bílý sex“. Ale byl jen to čistý, zoufalý pokus utéct před realitou a před tíživou sebelítostí.
Když za vaše chyby můžou všichni ostatní
V téhle fázi závislosti mozek spouští velmi nebezpečný obranný mechanismus: projekci viny. Sníh seděl v tichém obýváku, obklopen prázdnými sklenicemi a prachem, a utápěl se v ukřivděnosti.
Místo aby si přiznal, že si rodinu vyhnal sám pětidenním maratonem v hotelu, začal obviňovat všechny okolo. Manželku, že je necitlivá a opustila ho v té nejtěžší chvíli. Kamarády, že se mu neozývají. Kolegy z práce, že na něj nakládají moc tlaku. Svět se spikl proti němu a kokain byl jeho jediný věrný spojenec, který ho jako jediný „chápal“.
Jenže tenhle spojenec si začal velmi rychle vybírat daň v podobě plné, nekontrolovatelné toxické psychózy.
Lov na neexistující štěnice
Kolem Nového roku se paranoia rozjela do rozměrů, které už nešlo nijak racionálně korigovat. Sníh začal být pevně přesvědčen, že ho někdo sleduje. Možná to byl ten vyhozený podřízený, který mu vyhrožoval smrtí. Možná konkurence. Možná policie. Možná policie a mafie v jednom (chápete ten guláš v hlavě?).
Začal slyšet jemné cvakání v zásuvkách. Zdálo se mu, že odrazy v oknech sousedních domů jsou objektivy kamer.
Během jediné noci obrátil celý byt vzhůru nohama. Strhával ze zdí obrazy, rozebíral kryty elektrických zásuvek, prořezával spodní čalounění luxusní sedací soupravy a rozmontoval kuchyňské spotřebiče. Hledal odposlechy. Hledal „štěnice“. Každý drátek, každá svorka v elektroinstalaci pro něj byla důkazem, že spiknutí je reálné. Srdce mu bušilo rychlostí přes 150 tepů za minutu, pot z něj stékal proudem, ale on posedle, s nůžkami a šroubovákem v ruce, dál devastoval vlastní domov.
Na dlažbě u záchodové mísy
Pátého ledna ráno přišel konec hry. Tělo, které bylo více než dva týdny bez pořádného jídla, spánku a pod neustálým tlakem gramů kokainu, prostě vypnulo proud.
Sníh ucítil prudkou, ostrou bolest na hrudi. Svět se zatočil, barvy se slily do černé a on se bezvládně sesunul k zemi. Zkolaboval.
Když se po neznámé době probral, ležel na studené dlažbě v koupelně, s hlavou opřenou o záchodovou mísu. V puse měl pachuť zvratků a krve z rozkousaného rtu. Nemohl se pohnout, celé tělo měl ztuhlé a studené. A právě v tom absolutním tichu koupelny to přišlo.
V jeho hlavě se rozezněly hlasy. Nebyl to metaforický vnitřní monolog. Byly to reálné, chladné a cizí hlasy, které slyšel tak jasně, jako by vedle něj někdo stál.
„To je konec,“ šeptaly ty hlasy. „Po tolika gramech to srdce prostě nedá. Teď umíráš. Tady tě najdou. V teplákách u záchodu. To je tvůj konec, Petře.“
Strach ze smrti, který v tu chvíli Sněha paralyzoval, byl silnější než jakýkoliv craving, který kdy zažil. Ležel tam, zíral na bílé kachličky a poprvé v životě ucítil čistou, nefalšovanou pokoru. Došlo mu, že pokud si dá ještě jednou, ty hlasy budou mít pravdu. Že domů už se manželka se synem nevrátí k tátovi, ale k mrtvole.
První krok
Sníh ten den už žádnou další lajnu nedal. Nechal drogu vyprchat. Přišel dravý, bolestivý dojezd – dny plné depresí, fyzické slabosti a třesu, kdy musel čelit spoušti, kterou v bytě i ve svém životě napáchal.
Ale pátého ledna se v něm něco definitivně zlomilo. Ta manažerská pýcha, ta maska neporazitelného vizionáře, který má všechno pod kontrolou, byla rozmetána na kusy.
Sníh zvedl telefon, vyhledal první soukromé adiktologické zařízení a poprvé v životě řekl větu, kterou se tak dlouho bál vyslovit: „Dobrý den. Jmenuji se Petr. Jsem závislý na kokainu a potřebuji okamžitou pomoc.“
Byl to začátek jeho první léčby. Cesta z pekla sice teprve začínala a čekalo ho ještě mnoho pádů, ale ten nejdůležitější krok – přiznání absolutní bezmoci – měl úspěšně za sebou.
Předchozí díl: ← Manažer Sníh: Kokainový sex a dopaminová past
