Článek
Když jsem zachytil zprávu o obviněném zaměstnanci brněnské pobočky ČNB, zarazil mě jeden detail. Na to, že z centrální banky mizí desítky milionů korun, nepřišly interní auditní mechanismy ani bezpečnostní protokoly ČNB, ale Finanční analytický úřad (FAÚ). A to jen díky tomu, že si všiml podezřelých transakcí na soukromých účtech daného člověka.
Jako člověku, který dříve nastavoval procesy, mi to vrtá hlavou.
Bavíme se o bankéři, který v bankovním sektoru pracoval dlouhá léta. Znal systém zevnitř, možná věděl, jak jsou nastavené kontrolní schvalovací procesy, kde jsou časové prodlevy a jak obcházet interní pravidla, aniž by spustil poplašné sirény. Pravděpodobně nešlo o žádnou ozbrojenou loupež, ale o tichou, systematickou práci s účetními zápisy, převody a obcházením limitů.
Jak je možné, že v instituci, která má dohlížet na bezpečnost celého finančního trhu, dokáže jednotlivec dlouhodobě ohýbat pravidla a vyvádět miliony na vlastní účty?
V korporátní praxi existuje fenomén tzv. slepoty z provozní rutiny. Když někdo dělá na své pozici roky, má výsledky a zná všechny kličky, okolí přestane klást nepříjemné otázky. Důvěra nahradí kontrolu. A přesně v tomto „slepém místě“ se stávají ty největší průšvihy.
Co bylo skutečnou motivací? (Pohled Manažera Sněha)
Když pomineme systémové selhání banky, zůstává otázka: Co sakra vede člověka, který má stabilní, teplé místo v národní bance a roky praxe, k tomu, aby takhle brutálně riskoval?
Zvenčí to vypadá jako obyčejná chamtivost. Ale já z vlastní zkušenosti s tlakem, vyhořením a závislostí vím, že motivace bývají mnohem temnější a komplexnější (pozn. ačkoliv teda nemám žádnou zkušenost se zpronevěrou nebo krádeží):
- Tajná závislost a dluhová spirála (Gambling / Krypto / Chemie): Když někomu projde přes ruce desítky milionů korun a posílá si je na vlastní účty tak okatě, že si toho všimne i FAÚ, obvykle to není geniální plán na rentu v Karibiku. Často je to zoufalá snaha ukojit masivní závislost nebo zalepit obří dluhovou díru. Když vás svírá závislost, váš racionální odhad rizika úplně odejde. Bývalý manažer nebo bankéř si v tu chvíli říká: „Dneska si převedu dva miliony, otočím je na sázkách/kryptu/akciích, vrátím to a nikdo nic nepozná.“ Jenže to nikdy nevrátí a spirála se roztáčí.
- Syndrom nepostižitelnosti („Jsem chytřejší než systém“): Když v systému pracujete desítky let, vidíte jeho neefektivitu a díry procesů. Může se ve vás zrodit nebezpečná arogance: „Ti nahoře nemají tušení, jak to tu funguje. Když to udělám chytře, nikdy na to nepřijdou.“ První úspěšná transakce vám dá obrovský dopaminový náboj. Pocit moci nad systémem bývá stejně návykový jako chemie.
- Pocit vyhoření a deziluze: Dlouhé roky v byrokratické instituci dokážou člověka vnitřně vypálit. Můžete se dostat do stavu, kdy vám na vlastní budoucnosti vlastně přestane záležet. Zkratkovité jednání, kdy si berete něco, co vám nepatří, je pak jakýmsi zvráceným protestem nebo pokusem o „vysvobození“ z reality, i za cenu toho, že skončíte v teplákách.
Závěr
Dotyčný teď spolupracuje s policií. ČNB vyhlásila mimořádný audit.
Pro mě je tenhle případ dokonalou připomínkou toho, že žádný systém není neprůstřelný, pokud v něm selže lidský faktor. A že když se člověk dostane do vnitřního rozkladu – ať už kvůli závislosti, egu nebo bezvýchodnosti – (pozn. je to čistá spekulace), dokáže vymyslet neuvěřitelné věci jen proto, aby ukojil svou okamžitou potřebu. Realita ho ale nakonec stejně vždycky dožene.
MgrSn.
Zdroje:
CRESSEY, Donald R. Other People's Money: A Study in the Social Psychology of Embezzlement. Montclair: Patterson Smith, 1973. ISBN 978-0875852027. (Základní kriminologická práce definující tzv. „Podvodný trojúhelník“ – Fraud Triangle: Tlak/Trest, Příležitost a Racionalizace, které vedou zaměstnance k interní pronevěře).
