Článek
Když se v adiktologii hledají kořeny závislosti, většinou se pátrá po velkých, izolovaných dramatech. Jenže lidská psychika je komplexní mozaika. Závislost zřídkakdy vzniká ze dne na den – je to spíše dlouhá řetězová reakce vzorců z dětství, které nám v dospělosti tak trochu přerostou přes hlavu.
Během své třetí léčby jsem se podíval na časové ose zpátky do věku od 4 do 11 let. Do doby, kdy se u mě střetly dva zásadní problémy: výrazná koktavost a dětská nadváha spojená s neustálým tlakem na hubnutí.
Až v léčbě jsem si tyto tečky konečně spojil do jednoho obrazu. Zjistil jsem, že moje závislost na kokainu nebyla žádná osobní prohra nebo projev slabé vůle. Byla to přirozená – i když slepá – evoluce mého celoživotního hledání úlevy.
Když nemůžeš mluvit, začneš jíst
Věkový úsek mezi 4. a 11. rokem je klíčové období, kdy se učíme pojmenovávat své pocity, nastavovat si hranice a ventilovat frustraci skrze slova. Jenže když vám slova uvíznou v hrdle a reakcí okolí je netrpělivost nebo trapas, váš dětský mozek udělá logický závěr: „Mluvit je nebezpečné a těžké. Emoce se musí polykat.“
A přesně tady se zablokovaný hlas potkal s jídlem.
Jídlo se stalo mým prvním nechemickým ventilem. Kdykoliv přišla úzkost, vztek nebo pocit bezmoci z toho, že se nemohu vymáčknout, sáhl jsem po rychlém, sladkém nebo tučném jídle. Jídlo nebylo palivem, byla to první rychlá anestezie a dopaminový záchranný kruh.
V psychologii se tomu říká alexithymie – neschopnost emoce pojmenovat a vyjádřit slovy, kvůli čemuž je člověk začne ukládat do těla nebo je kompenzovat chováním (emoční jezení).
Tlak na hubnutí, bod zlomu ve 12 letech a zrod Masky
K přirozené frustraci z koktání se rychle přidala druhá rána: reakce okolí na mou váhu. Odmalička jsem žil pod tlakem, že musím hubnout, držet diety a měnit své tělo.
Podvědomě jsem si zapsal hluboké jádrové přesvědčení: „Takhle, jak jsem, nejsem v pořádku. Když mluvím, koktám. Když vypadám takhle, selhávám. Nemám hodnotu sám o sobě – získám ji, až podám výkon nebo budu vypadat jinak.“
A pak přišel věk 12 let a puberta – zásadní bod zlomu. Jak se mi s nástupem dospívání začal rovnat hlas a hlavního vlnění koktavosti jsem se zbavil, stalo se něco téměř zázračného: jakmile odešel stálý blok v mluvě, začal jsem najednou úplně sám od sebe a přirozeně hubnout. Tělo i mysl se dočasně uvolnily z nejhoršího sevření.
Jenže mozek nezapomíná. Stín minulosti zůstal: kdykoliv jsem se v dospělosti dostal do extrémního stresu nebo vyhoření, tendence zadrhávat se v řeči se vrátila a s ní i vžitý zvyk tento tlak kompenzovat jídlem.
V dospělosti – ještě dlouho předtím, než jsem objevil kokain – se tento dětský návyk přetavil do klasického manažerského kompenzačního rituálu. Po celém dni plném stresu, vyjednávání a vnitřního napětí jsem se cestou domů často stavoval na vydatnou, kalorickou a chuťově výraznou večeři. Nebyl to fyzický hlad, ale akutní potřeba „vypnout hlavu“, spláchnout pracovní tlak a dodat mozku chybějící dopamin.
Abych tento spící pocit méněcennosti a tlustého kluka bez hlasu navždy přehlušil, vybudoval jsem si brnění. Stal jsem se dravým a výkonným Manažerem Sněhem. Můj impostor syndrom nevznikl v korporátu – vznikl u školní tabule a rodinného vážení. Výsledky a získaný status měly zajistit, že už mě nikdo nebude moci zpochybnit.
Falešný elixír, který vyřešil oba problémy naráz
A pak do mého života vstoupil kokain. Pro mé mozkové nastavení to byl zrádný, téměř dokonalý zázrak, protože řešil oba mé celoživotní bloky najednou:
- Smazal vnitřní zábranu v řeči: Dopaminový raš odboural sociální úzkost. Najednou jsem měl pocit, že myšlenky proudí bez překážek, jsem plynulý, vtipný a pohotový.
- Vypnul večerní přejídání i boj s váhou: Kokain je silné anorektikum. Člověku, který celý život zápasil s váhou a po večerech zajídal pracovní stres vydatnými večeřemi, dal pocit, že má své tělo a hlad konečně pod kontrolou. Místo těžkého žaludku z přejezení přišla štíhlá, dravá energie.
Byla to ale jen drahá, dočasná iluze. Na dojezdu se staré úzkosti, pocit méněcennosti i rozhašená hladina dopaminu vracely v desetinásobné síle.
Můj nový hlas bez chemie a bez masek
Dnes už se na celou tuto historii nedívám s výčitkami ani se sebelítostí. Vnímám ji s pochopením. Můj mozek jednoduše hledal způsob, jak si ulevit od tlaku a úzkosti. Byla to slepá ulička, ale dovedla mě přesně tam, kde jsem měl být – k poznání, jak moje hlava doopravdy funguje.
Uzdravení pro mě neznamená jen zatnout zuby a neužívat. Znamená to vrátit se k tomu malému klukovi, který se bál promluvit a styděl se za svoje tělo, pomyslně si k němu sednout a říct mu:
„Máš dost času. Nemusíš podávat žádný gigantický výkon, abys byl přijat. A tvá hodnota závisí na tom, kým jsi uvnitř, ne na tom, co ukazuje váha nebo jaká je tvoje manažerská pozice.“
Tento blog, otevřené diskuse v léčebně a psaní jsou pro mě faktickou rehabilitací emocí. Učím se nový návyk: už nemusím pocity polykat, zajídat večerními hody ani zasypávat bílým práškem. Můžu je bezpečně vyjádřit – a zjistit, že lidé mě nečtou pro dokonalou show, ale pro mou lidsky autentickou pravdu.
MgrSn.
P. S. Poprvé v životě mám pocit, že jdu konečně do hloubky k příčinám a možná toho v sobě objevím ještě více. Podvědomě jsem tyto problémy z dětství vnímal jako příčiny už delší dobu, ale kdykoliv to v mé mysli vyplynulo na povrch, okamžitě jsem to zapudil, protože jsem si říkal, že přece za mou závislost si mohu pouze sám v přítomném čase a nechtěl jsem o těchto věcech přemýšlet. Přišlo mi, že je to přehazování odpovědnosti na moji výchovu. Dnes to vnímám tak, že jsem plně odpovědný za své činy, ale pro mé uzdravení je třeba otevřeně, upřímně a hloubkově nahlížet do svého nitra a být připravený na to, že příčiny mohou být hluboko v minulosti.
Následující díl: Manažer Sníh: Nastavil mi zrcadlo až na dno. Jak Rohr pojmenoval zrod Manažera Sněha →
Zdroje:
VOLKOW, Nora D., Gene-Jack WANG a Nardo B. BALER. Reward, dopamine and the control of food intake: implications for obesity. Trends in Cognitive Sciences. 2011, roč. 15, č. 1, s. 37–46.
GUITAR, Barry. Stuttering: An Integrated Approach to Its Nature and Treatment. 5. vyd. Philadelphia: Wolters Kluwer, 2019. ISBN 978-1496346179.
