Článek
Když sedíte v ústavní léčbě na pokoji, dříve nebo později před sebou přestanete utíkat. Všechny manažerské kličky, analytické konstrukce i výmluvy na pracovní přetížení postupně odpadnou. Zůstane jen nahá realita a otázka: Proč jsem to všechno vlastně dělal? Proč jsem musel jít až na samou hranici sebedestrukce, zničit si rodinu, zdraví i kariéru?
Odpověď jsem nenašel v žádném manažerském poučce, ale v tenké knížce švýcarského psychoterapeuta Heinze-Petera Röhra s názvem Nedostatečný pocit vlastní hodnoty.
Když jsem ji četl, měl jsem pocit, jako by Röhr seděl celá ta léta v mém pokoji, pozoroval můj život od dětství přes strmou kariéru až po policejní zásah v mé předsíni a sepisoval o mně odbornou diagnózu.
Dětský skript: Když se láska stane odměnou za výkon
Röhr ve své knize nekompromisně popisuje, jak vzniká to, čemu říká „jádrová kletba“. Není to nic složitého. Vzniká v prostředí, kde chybí nepodmíněné přijetí – tedy stav, kdy je dítě milováno jednoduše proto, že existuje.
U mě se střetly dva zásadní faktory:
- Prvním byla dětská koktavost a nadváha. Od čtyř do jedenácti let pro mě bylo mluvení traumatem. Slova zůstávala zaseknutá v hrdle a já dostal nálepku toho „defektního“ a tlustého kluka, co se neumí vyjádřit.
- Druhým bylo prostředí zaměřené na mimořádný výkon a úspěšný vzor rodičů. Výchova byla neuvěřitelně náročná a orientovaná na výsledky. Dobré výsledky se braly jako naprostá samozřejmost, za kterou nebyl důvod chválit. Jakmile se ale něco nepovedlo, dorazila masivní dávka kritiky.
Podle Röhra si můj dětský mozek z toho vytvořil jediný možný závěr: „Takhle, jak jsem, nejsem v pořádku. Sám o sobě nemám žádnou hodnotu. Hodnotu získám jedině tehdy, když doručím skvělý výkon a neudělám žádnou chybu.“
A přesně tady se narodil Manažer Sníh.
Pancíř perfekcionismu a falešný dopamin
Röhr přesně popisuje obrannou masku, kterou si člověk s hlubokým defiktem sebeúcty vybuduje. Nazývá ji maskou perfekcionismu a grandiosity.
Abych nemusel znovu prožívat tu nesnesitelnou bezmoc zablokovaného kluka u tabule, vybudoval jsem si dokonalý intelektuální pancíř. Stal jsem se dravým, analytickým a výkonným. Vypracoval jsem se do manažerských pozic, plánoval velké budgety a kupoval si drahé věci. Můj vnitřní hedonismus se urval z řetězu – chtěl jsem si dopřát všechno, co mi v přísném dětství chybělo.
Jenže pod tím vším pořád vládl obří Impostor syndrom. Protože uznání za samozřejmé úspěchy nikdy nepřišlo, můj mozek se nenaučil prožívat vnitřní uspokojení. Po každém velkém obchodu přišla jen krátká úleva a hned po ní strach: „To nic nebylo. Příště musíš doručit dvakrát tolik, jinak všichni uvidí, že na to nemáš.“
Röhr vysvětluje, že člověk v takovém permanentním tlaku dlouho nevydrží. Nejdřív jsem ten neustálý vnitřní křik zkoušel tlumit večerním přejídáním po pracovním vypětí. A když přišlo vyhoření, výhrůžky smrtí v práci a totální paralýza, začal jsem původně večírkový doping zařazovat do suplementace i přes den.
Chemie byla podle Röhrovy teorie tím nejsilnějším falešným antidotem. Jedním šňupnutím smazal zábranu v řeči, vypnul hlad i řešení váhy a dodal mi iluzi, že jsem konečně takový, jakého mě svět chce mít – neporazitelný, rychlý a bezchybný. Byla to ale jen nejdražší anestezie v mém životě.
Röhrovo řešení: Jak rozbít vnitřní kletbu?
To nejdůležitější na Röhrově knize je, že nezůstává u popisu zkázy. Nabízí velmi konkrétní způsob, jak z toho ven. Pro moji současnou léčbu a návrat do reality z toho vyplynuly tři klíčové kroky:
Sundat masku a přijmout nedokonalost
Musel jsem pochopit, že Manažer Sníh nebyla moje skutečná osobnost. Bylo to jen brnění, které mě mělo chránit. Uzdravení neznamená stát se ještě výkonnějším nebo úspěšnějším. Uzdravení začíná v momentě, kdy si s úlevou přiznám svou zranitelnost a právo dělat chyby.
Stát se dobrým rodičem svému Vnitřnímu dítěti
Röhr tvrdí, že když v dospělosti prožíváme craving, úzkost ze samoty nebo paniku ze selhání, nereaguje náš dospělý mozek, ale to zraněné sedmileté dítě v nás. Učím se dnes v duchu zastavit a tomu malému zadrhávajícímu se klukovi říct: „Máš dost času. Nemusíš podávat žádný gigantický výkon, abys měl hodnotu. Já jsem tady s tebou a mám tě rád přesně takového, jaký jsi.“
Změna definice hodnoty (Od výkonu k Bytí)
Pochopil jsem, proč chci po opuštění léčebny dělat manuální práci a byznys si nechat jen jako bezpečné hobby bez stresu. Fyzická práce rukama mě vrací do těla, které jsem celý život ignoroval. Vrtání do betonu je čistá realita bez manažerských póz. Začínám se o tom přesvědčovat víc a víc.
Závěr
Röhr ve své knize píše větu, kterou jsem si zapsal na první stranu svého terapeutického deníku:
„Největší odvaha nejsilnějších lidí nespočívá v tom, že dokážou prorazit zeď hlavou, ale v tom, že se odváží být lidští, zranitelní a obyčejní.“
Už nechci být neporazitelným Manažerem Sněhem. Chci se stát jednoduše střízlivým, autentickým chlapem a tátou pro mé děti, který ví, že jeho hodnota nezvisí na číslech na účtu, ale na tom, jak dokáže žít pravdivě.
MgrSn.
PS: Za doporučení na tuto knihu velmi děkuji panu „primáři“ FD (modří už vědí :-)), jehož mám tu čest nazývat svým přítelem.
Následující díl: Manažer Sníh: Poslední mejdan na dluh a tajná mise Marbella →
Předchozí díl: ← Manažer Sníh: Od zablokovaného hrdla k vydatnému talíři. Dětská koktavost jako špunt emocí
Zdroje:
RÖHR, Heinz-Peter. Nedostatečný pocit vlastní hodnoty: Sebeúcta a její poruchy. Přeložil Petr BABKA. 4. vyd. Praha: Portál, 2020. ISBN 978-80-262-1648-3.
