Článek
Když mě na detoxu konečně odepli z kožených kurtů a já se po té šílené noci vrátil do domů, nebyl ve mně ani gram pokory. Nebyl tam smutek, nebyla tam sebereflexe.
Byl tam jen čistý, jedovatý a bezbřehý vztek na celý svět.
Byl jsem naštvaný na policajty, byl jsem naštvaný na systém, ale ze všeho nejvíc jsem byl vzteklý na manželku, že zavolala pomoc. V mé chemicky ohnuté realitě jsem to nevnímal tak, že mě zachránila před kolapsem a sebe před možným napadením (i když si stále opakují že toho bych nebyl schopen). Vnímal jsem to jako zradu. Seděl jsem v prázdném bytě, zbitý, ponížený, bez jediné koruny v kapse a s pocitem, že mi všichni ublížili.
A tak jsem se rozhodl, že celému světu trvale na truc ukážu, zač je toho loket. Rozjel jsem svůj poslední, finální mejdan před třetí léčbou.
Finanční gramotnost spláchnutá do záchodu
Jako člověk z byznysu jsem celou kariéru pracoval s rozpočty, dělal analytické modely a řešil cash flow. Věděl jsem přesně, jak funguje úrok, RPSN a jaká je to finanční sebevražda. Jenže když jste v nastavení „všichni mě s*rou, na ničem mi nezáleží a po mně potopa“, jde veškerá racionalita stranou.
Jelikož úspory byly po předchozích tazích pryč, udělal jsem věc, nad kterou mi dnes zůstává rozum stát: začal jsem si naklikávat rychlé mikropůjčky.
Pět tisíce sem, deset tisíc tam, nehorázné úroky, schválení za tři minuty. Byla mi to v tu chvíli úplně jedno. V hlavě jsem si to obhajoval zvrácenou logikou: „Vždyť se stejně v rámci rozvodu bude prodávat naše bydlení, tak z toho podílu tyhle drobné pak nějak zaplatím.“ Máš mě za feťáka? Tak já ti ukážu feťáka.
Osvětová vsuvka: Anatomie impulsivního zadlužování v závislosti
Lidé se zvenčí často ptají: „Jak může tak vzdělaný a finančně gramotný člověk udělat takovou blbost a nabrat si likvidační rychlé půjčky?“ Odpověď leží v neurobiologii závislosti a kognitivním zkreslení:
Vyřazení čelního laloku (v angl. literatuře Frontal Lobe Hijack)
Prefrontální kůra, která odpovídá za plánování, hodnocení rizika a kontrolu impulsů, je pod vlivem akutního závislostního stavu a vzteku doslova odstavena z provozu. Rozhodování přebírá limbický systém (amygdala), který požaduje okamžitou úlevu hned teď, bez ohledu na následky za týden.
Kognitivní racionalizace a mentální účetnictví
Mozek v závislosti je přeborník v hledání „alibi“. Místo aby přiznal, že páchá finanční sebevraždu, vytvoří si zkratkovitou konstrukci („prodej domu to pokryje“). Vytvoří iluzi, že problém neexistuje, aby se nemusel konfrontovat s realitou.
Iluzorní pocit kontroly a pomsta
Impulsivní půjčka v danou chvíli paradoxně přináší falešný pocit moci. Když se vám hroutí svět, možnost jedním kliknutím získat peníze na další chemickou anestezii dává člověku zvrácený pocit, že má situaci stále ve svých rukách.
Scénář byl pak klasický a děsivě stereotypní. Opět sám doma, protože manželka odjela ke tchýni, zatažené žaluzie, v krvi gramy kokainu a hodiny strávené v kompulzivní smyčce – sledování porna, bezmyšlenkovité skrolování a kompulzivní masturbace až do úplného fyzického zničení. Bez jídla, bez spánku, zahalený v paranoické mlze.
Špionážní operace „Marbella“ a okénko v kůlně
Uprostřed tohoto skoro dvou-týdenního fetovacího maratonu přišel moment jak vystřižený z absurdní komedie, který dokonale ilustruje, do jakých bizarních dimenzí dokáže kokainová mysl spadnout.
Pátý den bez spánku, asi v šest ráno, sedím v obýváku a najednou mi zvoní telefon. Volá kamarád a soused z naší čtvrti. Člověk s velmi podobným dojezdovým profilem jako já, s tím drobným rozdílem, že on zrovna seděl ve svém letním sídle ve španělské Marbelle. Jenže kokainová paranoia nezná geografické hranice a španělské slunce ji rozhodně nerozpustí.
Z telefonu se ozval hysterický, dramatický šepot, jako by byl na tajné misi CIA: „Bráško, průšvih. Okamžitě musíš na mou zahradu. Má žena má doma milence. Slyším to přes chůvičku, vidím to v okrajích záběrů z kamer, prostě tam někdo je. Potřebuju, abys přelezl zadní plot!“
Můj mozek napumpovaný chemií se okamžitě chytil šance na diverzní akci. „Přelézt plot? A co dál?“ ptám se s vážností tajného agenta.
„Na zahradě mám malej dřevěnej domeček na nářadí. Má takový malý okýnko. Zalezeš do té kůlny, skrčíš se mezi sekačku a hnojivo a tím okýnkem budeš sledovat obývák! Musíš mi ho vyfotit!“
Seděl jsem na gauči, nevyspalej, s kruhy pod očima, a na dvě vteřiny projela mou mlhou blesková jiskra poslední zbytkové racionality. Představil jsem si sám sebe – víc než 100kilového chlapa v obnošených teplákách a pantoflích, jak se poskládaný do harmoniky mačká v zahradním domku mezi pavučiny a zahradní nůžky a špehuje sousedovic obývák.
„Kámo, do kůlny ti nepolezu, na to jsem moc tlustej a jedu pilu už pátej den,“ říkám mu absolutně vážně. „Ale jestli chceš operativní průzkum, já tam normálně dojdu a zazvoním na zvonek. Když tam ten chlap bude, tak mi otevře nebo se lekne.“
Soused v Marbelle po krátké pauze nadšeně souhlasil: „Geniální. Tak špičkuj!“
Vypadl jsem z bytu na denní světlo. Slunce mě bouchlo do očí. Venku lidi chodili do práce nebo pro rohlíky. A já ve vytahaných teplákách s a rozcuchanýma vlasama to pálím rychlým krokem o dvě ulice dál. Tvářil jsem se přitom fakt extrémně nenápadně, což v mém stavu znamenalo, že jsem vypadal jako uprchlý chovanec z nejbližší bambulárny.
Přezvonil jsem u jeho domu.
Za dveřmi se ozvaly kroky, zámek cvaknul a dveře se dokořán otevřely. Ve dveřích stála jeho manželka v teplákovce, v ruce držela prachovku a žádný milenec nikde. Jen co mě uviděla v celé mé kráse, zbledla vztekem, opřela si ruku v bok a na celou ulici zařvala tak, že se vznesli holubi ze střechy: „Co tady proboha děláš, ty feťáku jeden zas*anej?!“
Já: “Ehm noo, posílá mě Marcel, že se mu neozýváte, tak jestli je všechno v pořádku.
Ona: “To je druhej feťák zas*anej! Nech mě bejt!
Stál jsem na zápraží, v hlavě mi pomalu naskakovala ozvěna a slyšel jsem zevnitř toho milence, ale se svojí manželkou (tentokrát moje psychotická paranoia). Podíval jsem se na ni s hlubokým, filozofickým klidem, lehce jsem pokrčil rameny a zcela vážně odvětil: „Víte, nezlobte se… ale vy jste dneska už druhá ženská, co mi říká, že jsem zas*anej feťák. Tak já radši půjdu.“ (Uff, ustál jsem to, říkal jsem si. To by byl fakt mega pr*ser kdybych tam začal hledat tu svojí.)
Otočil jsem se na patě a s pocitem dobře vykonané práce jsem se odšoural zpátky do své temné ulity. Sousedovi do Marbelly jsem podal stručný hlášení: „Milenec nenalezen, mise splněna, ale tvá žena posílá vřelý pozdravy.“
Konečné vyčerpání paliva
Tento celkem čtrnáctidenní masakr měl přesný a matematicky neodvratný konec. Netrval tak dlouho proto, že by mi došel vztek, ale proto, že mi došly nebankovní společnosti, které by mi ještě byly ochotné půjčit byť jen stovku.
Když cvakla poslední žádost o mikropůjčku a na displeji svítilo zamítnutí, karta byla prázdná a tělo na hranici selhání, vztek najednou vyprchal. Zůstala jen obrovská, těžká a prázdná kocovina a obrovská lítost a smutek.
Seděl jsem na gauči v rozebraném bytě (ty štěnice dělají dneska fakt neviditelný), kolem mě byly prázdný pytlíky a účtenky z bankomatů smotaný do ruliček, a já věděl, že hra skončila. Už nebylo kam utéct. Už nebylo za co utéct. Všechny masky byly definitivně v prachu.
Teprve v téhle absolutní finanční i lidské nule jsem zvedl telefon a udělal to jediné, co mi zbývalo: ohlásil jsem, že jdu spát a požádal jsem Zuzanu, aby mi pomohla se sbalit do mé třetí léčby. Ano, takový d*bil, po tom všem ani sbalit se sám nedokáže :-))
MgrSn.
Zdroje:
MÜLLER, Astrid et al. Digital Compulsive Buying—Features and Characteristics of Addiction. ResearchGate / Journal of Behavioral Addictions. 2020.
ZOHAR, Benjamin. Dopamine Bankruptcy: Cocaine Addiction, Hypersexual Dopamine Seeking, and the Cycle of Compulsive Stimulation. ISSUP / Journal of Sexual Medicine. 2025. Dostupné také z: https://www.issup.net/node/33213
