Článek
Strach z odhalení: Můj syndrom podvodníka
Kdyby se dnes někdo podíval na můj životopis z doby před léčbou, viděl by tam úspěšného muže. Viděl by tam pozice ředitele v úspěšné technologické firmě, roli startupového zakladatele, člověka, který řídil týmy, vyjednával milionové kontrakty a pohyboval se ve světě středního a postupem času i velkého byznysu. Viděl by někoho, kdo měl mít zdravé sebevědomí a pevnou půdu pod nohama.
Jenže to je jen pohled zvenčí. Ten vnitřní film, který mi v hlavě běžel celou tu dobu, měl ale úplně jiný scénář.
Já jsem si totiž nikdy, ani na jedinou vteřinu, nepřipadal úspěšný. O Sněhovi tedy jako o úspěšném manažerovi nepíšu proto, že bych si tak dřív připadal. Dělám to zejména z toho důvodu, abych naplno a zřetelně vykreslil jeho (můj) pád. Tento článek pojímám v první osobě a nepíšu příběhově (čtivě, zápletkově). Píšu ho od srdce. Od srdce jsou sice všechny, ale někdy je potřeba podívat se na ty věci bez vaty.
Věčný strach, že na mě přijdou
Když mě povýšili, neoslavoval jsem. Teda jo, oslavoval, protože se to ode mě očekávalo. Fetoval jsem na oslavu. Je to vlastně jeden z mých spouštěčů (o spouštěcích si ještě hodně povíme v dalších dílech). Ale uvnitř jsem to cítil jinak. Moje první myšlenka byla: „Měl jsem prostě kliku.“ Když se mi povedlo uzavřít dobrý byznys, říkal jsem si: „Jen jsme se trefili do dobrého období, s mými schopnostmi to nemá moc společného.“
V mém vnitřním světě jsem byl neustále tím malým klukem, který se jen ocitl v dospělém obleku a hraje hru, na kterou reálně nemá. Každé ráno, když jsem sedal do auta a jel do officu, mě svíral plíživý strach. Strach z toho, že dneska je ten den. Den, kdy udělám chybu. Den, kdy moji podřízení, moji šéfové nebo investoři konečně prohlédnou tu fasádu a zjistí, že vlastně vůbec nevím, co dělám. Že jsem jen podvodník.
Tento permanentní tlak byl neuvěřitelně vyčerpávající. Abyste ten domnělý deficit zamaskovali, začnete dělat jediné, co umíte: pracovat do úmoru. Pokud nejsem dost dobrý, musím to dohnat hodinami práce. Musím mít dokonale připravený každý detail, každou prezentaci, abych minimalizoval šanci, že mě někdo nachytá.
A z tohoto kolotoče je už jen krůček k vyhoření – a k drogám. A ano, většina lidí to má jinak.
Osvěta: Co je Imposter syndrome a jak dláždí cestu k závislosti?
Syndrom podvodníka (angl. Imposter Syndrome) je psychologický fenomén, při kterém lidé nejsou schopni vnitřně přijmout a internalizovat své vlastní úspěchy. Navzdory objektivním důkazům o jejich schopnostech (diplomy, kariérní růst, uznání okolí) jsou vnitřně přesvědčeni, že jde o shodu náhod, štěstí nebo o to, že ostatní úspěšně oklamali. Já jsem kromě toho pocitu, že mám jen štěstí ještě trpěl pocitem, že si to nezasloužím (o tom možná taky v dalších dílech).
Tento fenomén má extrémní dopad na rozvoj závislostí, a to hned z několika důvodů:
- Permanentní úzkost jako norma: Člověk se syndromem podvodníka žije v neustálém stresu z budoucího selhání. Tento chronický tlak potřebuje mozek nějak tlumit nebo ventilovat. Pokud chybí zdravé mechanismy, jako je terapie nebo schopnost odpočívat, sáhne se po chemii. Já jsem dřív žádné terapie neznal a měl jsem pocit, že kdybych nějaké vyhledával, je to jen projev slabosti.
- Potřeba „supermanského“ výkonu: Když máte pocit, že vaše běžné síly nestačí na to, abyste si udrželi svou pozici, začnete hledat zkratky. Kokain se v tomto světle nejeví jako droga na zábavu, ale jako „pracovní nástroj“. Dává vám pocit, že díky němu zvládnete pracovat déle, mluvit sebevědoměji a ten strach z odhalení na pár hodin úplně vypnout.
- Sebeodsuzující relaps: Když závislý se syndromem podvodníka poprvé uklouzne a dojde k relapsu, jeho vnitřní hlas okamžitě zaútočí: „Vidíš to? Já to věděl. Jsi nula, zase jsi to podělal, stejně jako všechno ostatní.“ Tento hluboký stud a pocit nehodnosti pak člověka uzamkne v nekonečném cyklu dalšího braní.
Masky, které padají až v léčbě
Teprve tady v léčbě se jako Petr učím, že ten strach nebyl jen můj. Když sedím na skupině s dalšími lidmi, kteří venku vedli úspěšné firmy nebo zastávali vysoké posty, zjišťuji, že ten tichý strach, že „nejsem dost dobrý“, sžíral mnohé z nás.
Učím se oddělovat fakta od pocitů. To, že se někdy cítím nejistý, neznamená, že jsem neschopný. Moje hodnota jako člověka (více o pocitu vlastní hodnoty příště) se neodvíjí od toho, jestli dnes udělám na schůzce chybu, nebo jestli mě někdo pochválí (o chválení a výchově taky někdy příště).
Byl to právě ten neustálý, neukojený hlad po uznání a strach ze selhání, co mě dovedlo k mnoha lajnám. Chtěl jsem být dokonalý. Dnes už i moje žena Zuzana ví, že střízlivost a klid v mé hlavě začínají v momentě, kdy si konečně dovolím být jednoduše nedokonalý. Bez masek a bez chemie. To se však musím ještě naučit. Vězte ale, pokud to máte podobně, že velká úleva přichází už s tím, že to pochopíte a umíte pojmenovat.
MgrSn.
PS: Velmi dobře chápu, že píšu o kontroverzních a tabuizovaných tématech, která těžko budou ve velkém virálně sdílena. Pokud ale vidíte v mém obsahu hodnotu pro sebe nebo své blízké, neváhejte i neveřejně můj obsah sdílet. Velmi dobře také vím, že jsem v tom nelítal a nelítám sám. Je nás hodně a možná bychom se divili kolik.
PPS: V minulém díle jsem lákal čtenáře na reflexi od moji milované budoucí bývalé manželky (rozvod ještě není u konce). Dejme Zuzce ještě čas. Nechci na ni tlačit. Měla to totiž těžké a hodně si se mnou zobla (byl to pro ni nelehký čas a přišlo to znenadání, žádný lajny nikdy neměla). Ale jsem si jistý, že to, co dodá, dá Sněhovi z pohledu obsahu obrovskou hodnotu. Dáváme dohromady něco, co na českém internetu nemá obdoby. Něco, co má smysl a může mít dopad.
Pokud máte otázku a nechcete psát do diskuse pod článek, napište mi na manazersnih@seznam.cz.
Zdroje:
BRAVATA, Dena M., Sarah A. WATTS, Eme E. KEEFER a kol. Prevalence, Predictors, and Treatment of Impostor Syndrome: A Systematic Review. Journal of General Internal Medicine. 2020, roč. 35, č. 4, s. 1252–1275. Dostupné z: link.springer.com/article/10.1007/s11606-019-05364-1
BADAWY, Rebecca L., BLAKELY, Kimberly B. a kol. Are all impostors created equal? Exploring gender differences in the imposter phenomenon. Personality and Individual Differences. 2018, roč. 131, s. 156-163. Dostupné z: sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S019188691830242X
