Článek
Česká stopa ve slovenských Vysokých Tatrách
Oficiální název zní poněkud vznešeně a možná až příliš komplikovaně: Symbolický cintorín u Popradského plesa – památník obětem Tater. S myšlenkou vybudování nějakého podobného zařízení přišel jako první český malíř Otakar Štáfl už v roce 1922. Není se co divit, krátce po vzniku nové společné republiky se široko otevřela našincům cesta k poznávání lidí, folklorních zvyků a přírodních krás Slovenska. Český malíř tu příležitost uchopil pevnýma rukama, do Tater jezdil malovat, pozorovat život a přírodu i diskutovat s vysokohorskými horolezci, takže jej tatranská atmosféra uchvátila jako každého, kdo o splynutí dvou sousedních národů tehdy vůbec stál.
Štáfla jako prvního napadlo, že Vysoké Tatry by měly mít místo, do něhož by se soustředily památky a vzpomínky na všechny oběti hor, třebaže fyzicky by tam být pohřbeny pochopitelně nemohly. Jejich ostatky často zůstávají kdesi pod horskými masivy a naděje na jejich vyzvednutí zůstává prakticky nulová. Slovo dalo slovo a hledalo se jen příhodné místo. Když padla myšlenka zřídit hřbitov někde u Štrbského plesa, obrátila se pozornost malíře Štáfla i jeho početně přibývající skupině blízkých spolupracovníků na pleso jiné, a ne zase tak vzdálené.
Nad Popradským plesem našli ve výšce asi 1525 metrů nad mořem limbový háj, který se pro pietní areál hodil ideálně. Práce se tedy soustředily sem pod západní stěnu Ostrvy, na místo ne příliš jednoduše přístupné pro početné davy turistů. Na druhé straně ale dostupné každému, jemuž je myšlenka uctění obětí hor blízká. A v tomto duchu hřbitov funguje dodnes, daleko od civilizace, a přesto jako relativně blízký i vhodný pietní a turistický cíl.
Hlavním východiskem túry ke hřbitovu je Popradské pleso
Kamenné schodiště ke kapli lemované barevnými kříži
Pamětní desky mezi dřevěnými malovanými kříži
Už sám iniciátor záměru věděl, že soustředit na jedno rozlehlejší místo pamětní desky, které by připomínaly zemřelé jako oběti hor, by bylo málo. Jeho umělecká duše viděla dál a představovala si propojení piety i s folklorem. A když na Slovensku, tak tedy s lidovostí navýsost slovenskou. Spojil se s originálním lidovým řezbářem z Detvy jménem Josef Fekiač – Šumný, aby pro hřbitov připravil sérii dřevěných křížů, nápadně barevně pomalovaných, křížů v typicky detvanském stylu. A tak také vše nakonec dopadlo! Návštěvníci symbolického hřbitova prochází mezi pamětními deskami, stromy okolního háje, skalami, kamennými schodišti a rovněž mezi velice nápadnými kříži.
Barevnost křížů může na někoho působit teatrálně, možná jako na pouťové zábavě, ale Otakar Štáfl jistě dobře tušil, jaký by to mohlo mít účinek na převážnou většinu příchozích. Patřím mezi ně a rovněž se domnívám, že bez barevných křížů v duchu slovenského folklóru by zážitek pod Ostrvou nebyl docela plnohodnotný. Sám řezbář takových křížů připravil na padesát. Ne všechny se dochovaly, na některých se projevil zub času. Na druhé straně přibyly i kříže od jiných autorů, takže počet všech současných sedmdesáti křížů je číslo vskutku úctyhodné. Málokomu se podaří obejít ke skutečně všechny. Tím spíše, že jsou různě poschovávané při hlavních a vedlejších cestách hřbitova nebo mezi jeho stromy.
První kříže osazoval od roku 1936, kdy se areál začal fyzicky budovat, osobně malíř Štáfl. Těch původních zbylo jen 32 a ostatní se doplňovaly až v devadesátých letech minulého století. V křesťanském světě si kříže udržují symboliku památky na zemřelé, ovšem v daném kontextu nemají nijakou vazbu na horolezectví, ani neupozorňují na konkrétní hroby či pamětní desky. Nejsou určeny konkrétní osobě nebo jejímu hrobu jako na jiných hřbitovech, zůstávají anonymní. Prostě jen dokreslují čistě pietní atmosféru.
Kříže na památku obětem vytváří kolorit s prvky lidového umění
Pamětní desky osob zahynulých v Tatrách jsou všude okolo
Den otevření a současnost areálu
Myšlenka českého malíře se ve slovenských velehorách naplnila v neklidné době dne 11. srpna 1940, tedy dlouhých osmnáct let po jejích prvopočátcích a doby prvního tápání o podobě pietního místa. V ten den se zároveň vysvětila skromná dřevěná kaple se šindelovou střechou, jakýsi středobod celého areálu uprostřed skal a lesů v uctivé vzdálenosti od Popradského jezera a v patřičné výšce nad ním. Sám Otakar Štáfl, milovník všeho tatranského a obecně slovenského se dovršení svých celoživotních snah dožil. Zahynul až v únoru 1945 při spojeneckém bombardování Prahy.
Procházku hřbitovem každý musí zákonitě skončit právě u dřevěné kaple. Žádné pravidelné bohoslužby se v ní nekonají a její význam zůstává spíše symbolický jako je tomu u křížů. Motto vytesané na dveřích kaple a použité v názvu tohoto textu je zcela příznačné. Oslavuje odvahu lidí, kteří nedokáží odolat kráse hor a vždy je to tam bude dál táhnout. Jak říkají zkušení horolezci: lezu na tu horu hlavně proto, že tam vůbec je…Vášeň a přirozenost. Na druhou stranu motto varuje před silami přírody, upozorňuje, že některým situacím se v horách nedá ani zabránit. Tedy opatrnosti není nikdy dost!
Jestli se dá některé místo nazvat symbolem příkladné spolupráce Slováků s Čechy, symbolický cintorín by mohl být nejvhodnějším adeptem. Podle poslední evidence se v areálu nachází 410 tabulek, obsahujících přes 560 jmen. Jejich národnost se nikde zásadně neuvádí a na tabulkách ani v oficiálních dokumentech si je nepřečtete, ale z logiky věci mají početní převahu zástupci právě těchto našich národů. A k tomu určitě Poláci i Maďaři a zcela jistě i horolezci z německy mluvících jazykových oblastí. Z vlastních jmen na pamětních deskách těžko usuzovat, odkud kdo pocházel…
Každým rokem pár nových jmen postupně přibývá, hory si nepřestanou vybírat svoji krutou daň v podstatě nikdy. Přibývají i jména slovenských horolezců, zahynuvších také v jiných horách než v Tatrách, v tomto smyslu není zařazení mezi oběti pod Ostrvou nijak striktně limitováno. V každém případě patří návštěva symbolického cintorína mezi zážitky srovnatelné snad i s úchvatnými vysokohorskými túrami. Dostat se k němu můžete pouze ze dvou hlavních směrů, které je možné spojit i do jednoho pěšího okruhu.
Momentka ze hřbitova hluboko v lesích pod tatranskými velikány
Pokud vás Tatranská elektrická železnice (TEŽ) dopraví do stanice Štrbské pleso, můžete pokračovat dlouhým stoupáním Tatranskou magistrálou až k Popradskému plesu, v lepším případě jej i celé obejít a dále vystoupat pod Ostrvu k pietnímu areálu. Odtud se můžete vrátit v klesání v délce čtyř a půl kilometru do stanice TEŽ se jménem Popradské pleso. Samozřejmě musíte mít na paměti, že stanice i jezero se jmenují stejně, ale dělí je od sebe značný prostorový rozdíl ve výšce i vzdálenosti. Východiskem všech tatranských tratí TEŽ s rozchodem pouhých 1 000 mm je stanice Poprad – Tatry, která se napojuje na celostátní síť slovenských železnic.
Zdroje:
Mikuláš Argalács, Dominik Michalík: Symbolický cintorín; 2. upravené vydání 2007, Podtatranské noviny, Tatranská Lomnica, slovensky
Otakar Štáfl, Biografie. ČSFD.cz [online]. [cit. 2025-02-15]. Dostupné online
Od Popradského plesa k cintorínu vede poměrně strmá horská cesta
