Článek
Výlet do Al-Qusairu
Na svou první výpravu do Egypta jsem se rozhodla nejít cestou nejmenšího odporu, tedy polehávání u moře. S přítelem jsme si řekli: „Hurá za dobrodružstvím!“ a najali si místního průvodce, abychom prozkoumali tajuplné uličky Al-Qusairu. A tady musím dát za pravdu svému lepšímu já (příteli): vezměte si tenisky! Mé roztomilé sandálky by v místním „voňavém“ koloritu nejspíš brzy kapitulovaly.
Náš šestnáctiletý průvodce, jazykově nadaný mladík s ambicemi na lepší zítřky (a tušením tučného provizního zisku), nás sice překvapoval svou češtinou, kterou piloval po večerech. Nicméně, jeho skrytý talent spočíval spíše v navigaci mezi obchůdky jeho příbuzných, kde se nás snažil zahrnout lavinou laciných suvenýrů, kterým neodoláte… dokud se nepodíváte na ty další úplně stejné obchůdky… spíše boudy.
Kromě toho nás neustále pronásledovala skupina žebrajících dětí. Byly malé, špinavé a některé i fyzicky postižené. Jeden chlapec měl například nohu tak pokroucenou, že se na ni skoro nemohl postavit vypadalo to jakoby si ji před dlouho dobou zlomil a už mu ji nikdo neošetřil… (zlaté naše zdravotnictví)! Bylo mi jich líto, ale když nás nenechali ani chvilku na pokoji, majitel jednoho obchodu je doslova zahnal klackem. To mi nebylo vůbec příjemné. Jenže to, co následovalo, bylo ještě mnohem horší.
„Pojď, ukážu ti mrtvolu!“
Zatímco si přítel vybíral magnetku na jednom stojánku, mě zaujal zvláštní prostor hned vedle obchodu. Byla to malá garáž s otevřenými vraty, uprostřed stál stůl, na kterém ležely nějaké smotané hadry. Přišlo mi to divné, tak jsem na přítele zavolala se smíchem: „Pojď, ukážu ti mrtvolu!“ Samozřejmě jsem to myslela jako vtip… jenže to, co jsme tam našli, vůbec k smíchu nebylo.
Majitel obchůdku šel za námi a snažil se nám něco vysvětlit. Náš průvodce překládal: „To je jeho dědeček. Nabalzamovaný. U nás je to normální.“
V ten moment mi úplně došel dech. Celou dobu jsem měla za to, že na stole leží nějaké hadry na prodej, kterých bylo v tom obchodě kvanta, ale ve skutečnosti to bylo mumifikované tělo starého muže!
Je to tady naprosto normální, je to úcta k člověku
Zírala jsem na tělo v naprostém šoku. Majitel obchodu byl na dědečka zjevně hrdý a nijak se za to nestyděl. Prý je to v jejich kultuře běžné, některé beduínské kmeny uchovávají své zesnulé členy v domě nebo někde, kde je mají blízko a považují to za přirozenou součást života. Jenže pro Evropana je něco takového naprosto nepředstavitelné!
Vyšli jsme ven a přítel stále držel magnetku v ruce. Já se ale nemohla zbavit pocitu, že jsme právě viděli něco, co jsme rozhodně vidět nechtěli. Celá situace mi přišla absurdní v jednom obchodě si koupíte suvenýr, ve vedlejším leží nabalzamovaný děda.
Dovolená, na kterou nezapomenete
Z obchodu jsme vyšli s pocitem, že tohle si asi na žádné jiné dovolené nezažijeme. Přítel stále svíral svou magnetku, zatímco já jsem v hlavě přehrávala scénu s nabalzamovaným dědečkem. Takže ano, tahle dovolená v Al-Qusairu rozhodně nebyla jen o opalování. Byla to lekce o tom, že co je pro jednoho „memento mori“, je pro druhého „rodinné album“ v 3D provedení. Ať už to chápete, nebo ne, rozhodně na to jen tak nezapomenete.
