Článek
Mýtus č. 1: Všichni měli práci
Jedním z nejčastějších argumentů na obranu tohoto dokonalého zřízení je tvrzení, že nezaměstnanost byla pouhým výmyslem imperialistických lhářů a všichni se mohli pyšnit jistotou pracovního místa.
Na první pohled to zní vskutku utopicky, ale praxe, ta zlá čarodějnice, nám ukázala něco trochu jiného. Ano, každý občan byl obšťastněn přiděleným pracovním úkolem, ovšem často šlo o tak nesmírně potřebné a efektivní pozice, že by se v nějakém buržoazním tržním hospodářství asi těžko uživily.
Takzvaná skrytá nezaměstnanost byla naprosto běžnou a žádoucí součástí života, kdy lidé sice pilně docházeli do práce, ale jejich produktivita se blížila nule. Díky tomu promyšlenému centralizovanému plánování se občas stalo, že poptávka a nabídka pracovních sil měly asi tak společného jako Sněhurka a Sauron.
Takže spousta lidí s vysokým nadšením pracovala v oborech, pro které neměli ani základní předpoklady. ( Viz krásným příkladem je náčelník veřejné bezpečnostní policie ve filmu Občanský průkaz, který neuměl číst).
Mýtus č. 2: Byla to vláda lidu a všichni si byli rovni
Jedním z hlavních a nejupřímnějších pilířů komunistické ideologie byla myšlenka, že vláda patří lidu a každý občan má tu úžasnou možnost podílet se na řízení státu.
Realita si s touto naivní představou ovšem zahrála krutou hru, protože veškerá skutečná moc se pohodlně usadila v rukou úzké elity a obyčejný člověk si mohl o nějakém reálném vlivu na chod státu nechat jen zdát. Ti nejvýše postavení soudruzi si samozřejmě užívali lepší byty, nedostupné západní zboží a další nepodstatné výhody, o kterých se prostému lidu mohlo leda tak snít.
Všechna důležitá rozhodnutí se rodila v úzkém kruhu Ústředního výboru KSČ. A ty svobodné volby? No jasně, občané mohli volit, ale měli na výběr pouze z jediného kandidáta, pečlivě vybraného a schváleného tou všem milující Komunistickou stranou. A aby náhodou někdo neměl špatné myšlenky, tak tu byla ještě cenzura, ten nezbytný nástroj pro ochranu stability systému.
Veškeré informace, které by snad mohly narušit tu idylickou atmosféru nebo vyvolat nějaké zbytečné protesty, byly s laskavou péčí potlačovány. Média, od novin po televizi, byla pod pevnou a moudrou kontrolou státu. A o zahraničním zpravodajství ani nemluvě to se pečlivě filtrovalo, aby se k občanům nedostaly náhodou nějaké klamavé informace o tom, jak se žije v těch zkažených demokratických zemích.
Mýtus č. 3: Levné a dostupné byty
Otázka bydlení, to bylo ve většině zemí východního bloku takové roztomilé bolavé místo. Jistě, nájmy byly v podstatě zadarmo, ale ta drobnost, že na ten byt jste si mohli počkat klidně i několik krátkých desetiletí, už se tak často nezmiňovala.
Většina těchto skvělých bytů navíc nebyla ve vlastnictví těch, co v nich bydleli; byly laskavě přidělovány státem nebo podnikem. A protože nikdo nic nevlastnil, tak si lidé nemohli své bydlení ani zhodnotit, ani s ním zajistit budoucnost ale kdo by taky v tak dokonalém systému potřeboval nějakou budoucnost, že?
Kromě té malichernosti s dostupností byla i kvalita bydlení občas… řekněme… inspirující. Ty panelové domy, které měly tak elegantně vyřešit bytovou krizi, se pyšnily nekvalitním provedením a takové detaily jako netěsnící okna, praskliny ve zdech nebo nefunkční topení byly na denním pořádku. Inženýrské sítě zkrátka ne vždy stíhaly ten dynamický rozvoj sídlišť, takže výpadky vody, elektřiny a problémy s kanalizací dodávaly životu ten správný adrenalin.
Takže spousta rodin si užívala bydlení v luxusních provizorních podmínkách paneláků s minimálními standardy
Mýtus č. 4: Konec chudoby
Komunistická společnost si dala za ušlechtilý cíl vymýtit extrémní chudobu, ale taky to otravné extrémní bohatství, a nastolit takovou tu příjemnou šedou rovnost.
V praxi to znamenalo, že všechny výrobní prostředky patřily státu, který taky efektivně řídil veškerý obchod a služby. Tím, že ty zbytečné tržní mechanismy zmizely, nastala taková ta příjemná ekonomická stagnace a uniformita. A ty nekonečné fronty na naprosto běžné věci jako rohlíky, pračky nebo ponožky, ty přece nikomu nevadily naopak, podporovaly sociální interakci! A taky se skvěle rozkvetl černý trh, kde se dalo sehnat skoro všechno, co jinde nebylo samozřejmě za mírně navýšenou cenu.
Tento alternativní systém sice možná trochu přispíval k ekonomické nerovnováze a rozkvětu korupce, ale co na tom záleží, hlavně že nebyla chudoba, že? A ta kolektivizace zemědělství? To byl přece geniální tah! Ti zpátečničtí malí farmáři se konečně vzdali svého majetku a s radostí vstoupili do JZD, což kupodivu vedlo k poklesu produktivity a ztrátě veškeré motivace. Ty tradiční metody hospodaření, ty byly přece tak zastaralé! Ty centralizované postupy, ty byly jedině správné, i když ne vždy fungovaly.
Takže venkov se stal bohatším a soběstačnějším než kdy dřív.
Mýtus č. 5: Bezpečná a stabilní společnost
Komunistické režimy se s nevídanou skromností chlubily svou schopností zajistit bezpečí a stabilitu. Ovšem tato úžasná jistota byla vykoupena takovou malicherností, jako je tvrdá represe a ztráta svobody. Ty milé tajné policie jako STB v Československu nebo KGB v Sovětském svazu, ty hrály takovou zanedbatelnou roli v monitorování, zastrašování a péči o politické odpůrce.
A to udávání a ty mírné tresty to všechno jen pro vaše dobro, abyste se náhodou nevydali na scestí. Takže ta stabilita nebyla výsledkem nějaké prosperity nebo demokratického konsenzu, ale spíše takového příjemného strachu z režimu.
Lidská práva a osobní svobody? Ty se tak trochu upozadily ve jménu toho vyššího dobra. Takže lidé byli s naprostou samozřejmostí zavíráni bez soudu na základě důvodného podezření z protistátní činnosti. A ti, co se odvážili postavit režimu, ti přišli o práci, jejich děti nemohly studovat a jejich rodiny byly vřele přijímány okolím.
Takže místo té otravné svobodné, stabilní a bezpečné společnosti byla většina občanů uvězněna v takovém útulném vězení strachu a stagnace.
Takže vidíte, ten komunismus byl vlastně takový bezva systém plný samých pozitiv. Škoda jen, že to tak nějak nedopadlo.
Zdroje: https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2017/10/Kazdodenni-zivot_pdf.pdf?utm_source
RYCHLÍK, Jan. Československo v období socialismu: 1945–1989. V Praze: Vyšehrad, 2020. ISBN 978-80-7601-334-6.
ŠABACH, Jan. Občanský průkaz. Praha: Paseka, 2006. ISBN 80-7185-823-2.
