Článek
Dlouho ve mně zrálo to zvláštní, těžko popsatelné napětí, které se nedalo jen tak setřást.
Sledovala jsem ho periferním viděním už týdny a každý jeho pohyb, každý povzdech či pozdní příchod z práce se ukládal do mé hlavy jako další střípek do mozaiky, kterou jsem se strašně bála složit.
Myslela jsem, že to přejde, že se jen musíme vymanit z pracovního kolotoče a najít si na sebe víc času.
Že stačí jeden prodloužený víkend na horách nebo klidný večer u vína, abychom zase našli tu ztracenou nit. Přesvědčovala jsem sama sebe, že třicítka a nová hypotéka si prostě vybírají svou daň a že jsme jen unavení dospělí.
Byl sychravý čtvrteční podvečer a já stála v naší moderní kuchyni ve třetím patře činžáku na Vinohradech.
Za okny se stmívalo, kapky deště bubnovaly do plechového parapetu a vytvářely melancholickou kulisu k mému vlastnímu vnitřnímu neklidu.
Z ulice doléhal tlumený hluk tramvají, zatímco já mechanicky míchala omáčku a přemýšlela, kdy naposledy jsme se s Davidem opravdu upřímně, z plných plic zasmáli.
Poslední měsíce se naše manželství scvrklo na provozní konverzace o tom, kdo zaplatí složenky za elektřinu a kdo vynese tříděný odpad z balkonu.
Naše ložnice se stala zónou tichého vyhýbání, místem, kde každý z nás ležel na svém okraji matrace a doufal, že ten druhý už usnul.
Cítila jsem jeho teplo jen pár centimetrů od sebe, ale připadal mi vzdálenější než cizí člověk v metru; a když se ve spánku přetočil a zavadil o mě nohou, celá jsem ztuhla.
Když zarachotil klíč v zámku, ucítila jsem ten známý, nepříjemný tlak v žaludku, který se stal mým každodenním večerním společníkem.
David vešel do bytu, shodil kabát na křeslo v předsíni a unaveně si povzdechl.
Ani se nenamáhal ho pověsit na ramínko, což bylo jedno z těch malých gest rezignace, které se u nás doma začaly v poslední době množit jako plevel.
„Ahoj, voní to skvěle,“ prohodil směrem ke kuchyni, ale jeho hlas zněl nepřítomně, jako na autopilota.
Nepřišel mě pozdravit, nedal mi pusu do vlasů, jak to dělal dřív, šel rovnou do koupelny a zavřel za sebou dveře.
Dali jsme večeři na stůl a posadili se naproti sobě, odděleni neviditelnou, ale naprosto hmatatelnou zdí, kterou jsme si mezi sebou cihlu po cihle vystavěli.
Měla jsem pocit, že kdybych přes ten stůl natáhla ruku, narazila bych na studené sklo. Načechrala jsem si těstoviny vidličkou a sbírala odvahu.
Snažila jsem se prolomit to ticho, které mi poslední dobou rvalo uši.
„Kde jsi byl vlastně v úterý večer? Myslela jsem, že máš ten squash s klukama, ale tašku jsi měl doma,“ zeptala jsem se úplně nevinně, spíš abych udržela konverzaci při životě.
Nevrtala jsem se v jeho soukromí, nekontrolovala mu telefon, byla to opravdu jen upřímná, banální otázka, která mi vytanula na mysli ráno v chodbě.
David se zastavil s vidličkou napůl cesty k ústům.
Nepůsobil zaskočeně, nezačal koktat, ani neuhnul pohledem, což mě zpětně děsí úplně nejvíc.
„Byl jsem s přítelkyní v kině,“ řekl naprosto klidně, pomalu a srozumitelně, jako by mi oznamoval, že koupil rohlíky.
Šok
Ztuhla jsem a sousto se mi zaseklo v krku.
Slovo „přítelkyně“ viselo ve vzduchu mezi námi, ostré a těžké jako gilotina připravená spadnout.
Neřekl „s kamarádkou“, neřekl „s kolegyní“.
Použil slovo, které v našem slovníku mělo mít místo jen pro dobu před svatbou, nebo pro ženu, se kterou sdílíte intimitu a city.
„S jakou přítelkyní?“ zeptala jsem se a slyšela, jak se mi ztenčil a roztřásl hlas.
Srdce mi bušilo tak silně, že jsem slyšela pulzování krve ve vlastních uších, ruce se mi třásly, tak jsem je raději schovala pod stůl a zaťala nehty do dlaní.
„S Monikou z marketingu. Jsme si teď dost blízcí. Povídáme si o věcech, o kterých s tebou mluvit nejde,“ odpověděl a konečně položil vidličku na okraj talíře.
Monika. Věděla jsem moc dobře, kdo to je, párkrát ji zmiňoval jako tu energickou kolegyni z patra pod ním, nikdy by mě ale nenapadlo, že se stane třetím pasažérem v našem rozpadajícím se manželství.
„A to mi jako říkáš jen tak? Že chodíš na rande se svou… přítelkyní?“ zírala jsem na něj, neschopná zpracovat tu absurditu situace.
David si povzdechl a podíval se na mě s takovým tím blahosklonným výrazem, kterým dospělí mluví na trochu nechápavé dítě.
„Kláro, buďme k sobě upřímní. Vždyť my spolu už půl roku nespíme. Žijeme tu jako dva spolubydlící. Z kina nedělej aféru.“
Jeho slova mě zasáhla s neuvěřitelnou přesností do těch nejbolestivějších míst v mé hlavě.
Měl pravdu v tom, že naše intimita byla mrtvá, ale to, jak snadno si našel náhradu a jak bezostyšně mi ji naservíroval k večeři, mi vyrazilo dech.
Jako by náš slib u oltáře byla jen dočasná smlouva, která se dá vypovědět ve chvíli, kdy přestane dodávat požadovaný výkon. Z kina nedělej aféru. Ta věta pálila jako kyselina.
Nebyla jsem naštvaná, že šel s někým na film.
Byla jsem zničená z toho, jak levně a rychle náš vztah odepsal a nahradil ho iluzí něčeho nového, aniž by se to pokusil řešit.
„Takže protože máme krizi, ty si prostě najdeš přítelkyni a chodíš s ní za ruku po nákupáku?“ vyhrkla jsem a slzy se mi začaly drát do očí, i když jsem nechtěla brečet.
„Nechodíme za ruku,“ bránil se podrážděně. „Jen mi dává to, co mi doma chybí. Pozornost. Blízkost. Pocit, že mě někdo chce poslouchat.“
Natáhl ruku přes stůl, jako by se mě chtěl dotknout, možná mě uklidnit, možná si dokázat, že si to může ještě dovolit.
Když mlčení bolí víc
Cukla jsem sebou, jako by mě chtěl popálit žhavým železem.
Představa, že na mě sáhne stejnýma rukama, kterými možná před pár dny hladil ji, ve mně vyvolala okamžitou fyzickou nevolnost.
Bylo mi špatně z toho jídla, z té drahé kuchyně, ze vzduchu, který jsme v té místnosti museli společně dýchat. Očekával snad pochopení a požehnání?
„Kláro, prosím tě, nedělej scény. Já se chci domluvit, jak to budeme řešit dál,“ řekl s náznakem prosby v hlase, ruku stále nataženou.
Ale já už nic řešit nechtěla, všechna ta nahromaděná úzkost a tlak z posledních měsíců ve mně právě explodovaly v jediné myšlence.
„Už se tě nechci ani dotknout,“ řekla jsem nahlas a ten zvuk mě samotnou překvapil svou absolutní, nekompromisní rázností.
U stolu bylo ticho, které na nás padlo jako těžká deka.
Bylo to to nejhlasitější ticho, jaké jsem kdy v životě zažila, ticho, ve kterém definitivně umírá všechno to dobré, co jste si spolu kdy vybudovali.
Davidova ruka pomalu klesla zpátky na stůl a jeho ramena se viditelně propadla.
Dívala jsem se na něj a najednou jsem v něm už neviděla svého manžela, muže, se kterým jsem si brala hypotéku a plánovala do budoucna rodinu.
Viděla jsem slabocha, který utekl před první skutečnou překážkou do kina s někým cizím.
Celý večer jsme pak už nepromluvili, ani jediné slovo.
On odešel do obýváku k televizi a já zůstala sedět v té dokonalé, sterilní kuchyni a prázdně se dívala na chladnoucí jídlo.
Nevím, jestli má Monika z marketingu tušení, že právě dorazila něco, co už bylo dost možná nalomené zevnitř.
Ale vím jistě, že ta slova, která David pronesl, nastavila zrcadlo nám oběma a ukázala nám pravdu, před kterou jsme celou dobu zbaběle utíkali.
Ležím teď v ložnici, dveře mám pro jistotu pootevřené jen na škvíru a poslouchám, jak si v koupelně čistí zuby.
Zítra ráno vstaneme a budeme muset začít řešit účty, byt a to, jak se rozejdeme jako dospělí lidé.
Alespoň doufám, že jako dospělí lidé, i když on už svou únikovou cestu evidentně našel dřív, než jsme vůbec začali hledat řešení.
Je to k zbláznění, jak snadno se dají vymazat roky společného života a čtyři roky manželství jednou jedinou větou pronesenou nad těstovinami.
Někdy prostě musíte nechat věci shořet do úplných základů, abyste vůbec zjistili, na čem jste vlastně celou tu dobu stáli.
