Článek
Bylo mu třináct a hrál od první třídy. Já jsem hrál taky, sice jen okres, ale dlouho. Fotbal pro mě nebyl jen kroužek. Bylo to místo, kde se kluk naučí vstát, když ho někdo kopne, a nezabalit to po prvním neúspěchu. Aspoň tak jsem to doma říkal. Manželka Jana mi na to většinou odpovídala, že život není jen o tom, kdo vydrží víc.
Matěje jsem začal vozit na tréninky já. Nejdřív mě to bavilo. Malé kopačky, taška větší než on, po tréninku párek v rohlíku a cestou domů vyprávění, kdo dal gól. V sobotu jsme vstávali brzy na zápasy po vesnicích, kde se parkovalo u hřiště v trávě a rodiče pili kávu z automatu. Nadával jsem na rozhodčího stejně jako ostatní a měl jsem pocit, že to k tomu patří.
Jenže poslední rok se to změnilo. Matěj chodil na tréninky čím dál otrávenější. Jednou ho bolelo břicho, podruhé hlava, potom měl prý moc učení. Já jsem v tom viděl výmluvy. Když jsem mu připomněl, že slíbil dohrát sezonu, koukal do země a řekl jen: „Já vím.“ To mě vytáčelo nejvíc. Ani se pořádně nehádal. Jen se zmenšil na sedadle spolujezdce a nechal mě mluvit.
Doma jsme se kvůli tomu s Janou několikrát chytli. Ona říkala, že se mi Matěj bojí říct pravdu. Já jsem tvrdil, že kdybychom mu povolili všechno, za chvíli nebude dělat nic. „Tobě nejde o fotbal, ale o sebe,“ řekla mi jednou večer v kuchyni. Urazil jsem se. Samozřejmě že mi šlo o něj. Jen jsem tehdy neuměl poznat, kdy člověk tlačí dítěti do ruky vlastní starý sen a tváří se, že je to výchova.
Trenér byl přísný, ale to jsem bral
Trenér se jmenoval Šimek. Bývalý hráč, velký chlap, pořád v teplákové soupravě a s píšťalkou kolem krku. Mluvil nahlas, hodně používal slova jako disciplína, bojovnost a srdce. Rodičům se líbil, protože na schůzce uměl říct, že z kluků nechce dělat hvězdy, ale pořádné chlapy. Přikyvoval jsem u toho jako první.
Matěj pod ním moc nehrál. Nebyl špatný, ale byl pomalejší a bál se jít do souboje. Šimek mu často říkal, že má přestat hrát jako baletka. Když jsem to slyšel u lajny, moc jsem to neřešil. Říkal jsem si, že trenéři takhle mluví. Nás taky nikdo nechválil za každý dotek s míčem. Když jsem byl malý, dostal jsem v kabině sprchu studenou vodou, když jsem zkazil penaltu, a přežil jsem to.
Tuhle větu jsem doma použil víckrát. Přežil jsem to. Jana se na mě vždycky podívala tak, že jsem radši šel vynést koš. Ona na podobné řeči neměla trpělivost. Tvrdila, že ne všechno, co jsme přežili my, musí přežívat i naše děti. Mně to znělo měkce. Dneska si myslím, že možná jen líp slyšela, když kluk doma zbytečně ztichl.
Normálně jsem Matěje vysadil u hřiště a jel nakoupit nebo domů. Ten čtvrtek jsem ale musel počkat, protože auto divně škubalo a nechtěl jsem s tím jezdit sem a tam. Sedl jsem si na tribunku s kelímkem kafe z automatu. Bylo chladno, tráva mokrá a z kabin táhlo takové to známé fotbalové vlhko. Nejdřív jsem koukal do mobilu, pak na trénink.
Kluci běhali sprinty a Šimek pískal. Matěj byl někde uprostřed skupiny, snažil se, ale bylo vidět, že mu to nejde lehce. Při cvičení jeden na jednoho mu starší kluk vzal míč a Matěj zůstal stát. Šimek hvízdl a zakřičel: „No jasně, Matěj zase přemýšlí, jestli mu maminka dovolí běžet.“ Pár kluků se zasmálo. Já jsem se nepohnul. Cítil jsem jen takové nepříjemné bodnutí, ale ještě jsem si říkal, že to přehnal jednou.
Nepřehnal jednou. Za dalších dvacet minut z Matěje udělal terč asi čtyřikrát. „Princezno, míč se sám nekopne.“ „Jestli se bojíš potu, běž na kroužek keramiky.“ „Kluci, podívejte se, takhle vypadá souboj bez souboje.“ Neříkal to pořád sprostě. Možná právě proto se to dalo snadno omluvit jako trenérský humor. Jenže já jsem seděl dost blízko, abych viděl Matějův obličej. Po každé poznámce se podíval někam za branku, jako by tam hledal místo, kam zmizet.
Po tréninku jsem se nepoznával
Když kluci odcházeli do kabin, zůstal jsem sedět. Měl jsem chuť jít za Šimkem hned, ale zároveň jsem měl v sobě starý hlas, že si nemám hrát na hysterického rodiče. Tak jsem čekal u plotu. Matěj vyšel poslední. Vlasy mokré, taška přes rameno, oči červené ne od breku, spíš od toho, jak se člověk snaží nebrečet.
„Tak co, dobrý?“ zeptal jsem se. Blbá otázka. Říkal jsem ji automaticky po každém tréninku. Matěj pokrčil rameny. „Normál.“ To jeho normál mi ten den došlo. Nebylo to normální, jen na to neměl jiné slovo. Otevřel kufr, hodil tam tašku a sedl si do auta. Já jsem si sedl za volant a chvíli jsme mlčeli.
Pak jsem řekl: „Slyšel jsem, co na tebe trenér řval.“ Matěj ztuhl. Neulevilo se mu. Spíš vypadal, že čeká další přednášku. „Já vím, že jsem špatnej,“ řekl potichu. V tu chvíli mi bylo, jako kdyby mě někdo praštil do žaludku. Ne proto, že jsem zjistil, že trenér je hulvát. Ale proto, že můj syn už neříkal, že se mu nedaří. Říkal, že je špatný on.
Cestou domů jsem měl připravenou řeč. O tom, že trenér nemá právo takhle mluvit, že to vyřeším, že tam zítra zajdu. Jenže Jana měla pravdu v jedné věci: já jsem často mluvil dřív, než jsem poslouchal. Tak jsem se Matěje zeptal, jak dlouho to trvá. Nejdřív řekl, že neví. Pak z něj lezly jednotlivé věci. Že se mu kluci smějí, když Šimek začne. Že v kabině mu jednou schovali chrániče. Že když to řekl asistentovi, ten odpověděl, ať si zvyká, protože fotbal není balet.
Doma jsem to řekl Janě. Nevyčetla mi nic, i když mohla. Jen si sedla k Matějovi na gauč a zeptala se ho, jestli chce čaj. On přikývl. Já jsem stál v obýváku a připadal si zbytečně velký. Vždycky jsem si myslel, že když budu tvrdý, připravím ho na svět. Přitom jsem ho nechal samotného ve světě, kde se bál i vlastního táty, že mu neuvěří.
Druhý den jsem volal Šimkovi. Nejdřív se smál. Prý ať z toho nedělám drama, kluci potřebují trochu popíchnout, Matěj je přecitlivělý a rodiče dneska všechno řeší. Kdyby mi to řekl měsíc předtím, možná bych přikyvoval. Tentokrát jsem mu řekl, že Matěj končí. Šimek se urazil a prohlásil, že z takového přístupu nic nebude. Chtěl jsem odpovědět ostřeji, ale nakonec jsem řekl jen: „Možná. Ale nebude z něj kluk, který se bojí jít na trénink.“
Kopačky zůstaly v předsíni
Matěj nešel na další trénink. První úterý seděl doma u stolu a dělal úkoly tak soustředěně, až bylo jasné, že čeká, jestli si to nerozmyslím. Nerozmyslel jsem si to. Večer jsem mu řekl, že jestli bude chtít hrát jinde, zkusíme jiný klub. Jestli nebude chtít hrát vůbec, tak taky dobře. Nevypadal šťastně jako z reklamy na spokojenou rodinu. Jen se zeptal, jestli se na něj nezlobím.
To byla další rána, ale už jsem ji nekomentoval. Řekl jsem, že ne. A pak ještě jednou, protože poprvé to asi nestačilo. Jana v kuchyni krájela chleba a dělala, že nás neposlouchá. Samozřejmě poslouchala. Matěj potom odnesl kopačky z předsíně do skříně. Nevyhodil je. Jen je uklidil. To mi přišlo fér.
O pár týdnů později začal chodit na florbal. Sám si to našel, sám se zeptal spolužáka, kdy mají trénink. Poprvé jsem ho vezl a zůstal jsem venku před halou. Měl jsem chuť jít dovnitř a kontrolovat, jestli je všechno v pořádku, ale nešel jsem. Po tréninku přišel zpocený, unavený a řekl, že dobrý. Tentokrát to znělo jinak.
Doma máme pořád jeho starý fotbalový míč. Leží na balkoně vedle kýblu s kolíčky a občas do něj kopnu, když věším prádlo. Dřív bych si řekl, že je škoda talentu. Teď si spíš říkám, že jsem měl zůstat na tribuně dřív. Ne proto, abych trenérovi ukázal, kdo je tady otec. Ale abych konečně viděl, jak se tváří můj vlastní syn, když si myslí, že se nikdo nedívá.
