Článek
Ještě před půl rokem bych vůbec neřekla, že budeme něco takového řešit. Matěj je chytrý, zvídavý, počítá, pozná písmena a když ho něco zajímá, dokáže se na to ptát celé odpoledne.
Jenže pak jsou situace, kdy mám před sebou úplně jiné dítě.
Když se mu něco nepovede, okamžitě se rozpláče. Když má udělat něco před ostatními, často řekne, že neumí nebo nechce. Ve školce mu dlouho trvalo, než si zvykl na novou paní učitelku. A ještě letos na jaře byly dny, kdy mě ráno držel za bundu a prosil, abych nikam nechodila.
Říkala jsem si, že je prostě citlivější. Manžel říkal, že ho moc řeším.
Ve školce nám doporučili poradnu
Poprvé jsem trochu znejistěla po rozhovoru s jeho učitelkou.
Neřekla nám, že by Matěj něco nezvládal. Právě naopak, pochválila ho, že je šikovný a má velký přehled. Jen dodala, že je podle ní emočně ještě hodně dětský a v některých situacích potřebuje víc času.
Navrhla nám návštěvu poradny.
Když jsem to řekla doma, manžel se zatvářil, jako bych mu oznámila něco strašného.
„A proč? Vždyť mu nic není.“
Vysvětlovala jsem mu, že taky netvrdím, že mu něco je. Jen bych chtěla vědět, jestli je na školu opravdu připravený.
„Ty jen potřebuješ potvrdit, že je s ním nějaký problém,“ odpověděl.
To mě tehdy naštvalo.
Žádný problém jsem nehledala. Naopak. Chtěla jsem slyšet, že je všechno v pořádku a že v září nastoupí stejně jako ostatní děti.
Manžel nakonec souhlasil, ale bylo vidět, že jen proto, aby měl klid.
Doporučení mě uklidnilo. Jeho rozčílilo
V poradně byl Matěj sám a já přesně nevím, co všechno tam dělal. Když vyšel ven, byl spokojený a nejvíc ho zajímalo, jestli cestou domů dostane zmrzlinu.
Já byla nervózní mnohem víc než on.
Když jsme potom probírali výsledky, zaznělo v podstatě to, co už říkala paní učitelka. Matěj je šikovný, ale v některých oblastech by mu další rok mohl prospět. Hlavně v samostatnosti, zvládání neúspěchu a soustředění na věci, které ho zrovna nebaví.
Doporučení bylo odklad zvážit.
Mně se v tu chvíli strašně ulevilo.
Možná to zní hrozně, ale opravdu ano. Několik měsíců jsem měla pocit, že do školy musí, protože už mu bude šest a protože tam jdou skoro všichni jeho kamarádi. Najednou mi někdo řekl, že není žádná tragédie dát mu ještě čas.
Manžel mlčel celou cestu domů.
Teprve večer, když děti spaly, se mě zeptal:
„Takže ty ho tam fakt nechceš dát?“
Řekla jsem, že asi ne.
A tehdy začala hádka, která se od té doby vrací pořád dokola.
Podle manžela synovi vůbec nevěřím
Manžel tvrdí, že Matěje podceňuji.
Že když mu všechno budu ulehčovat, nikdy se nenaučí překonávat věci, které jsou těžké. Že děti přece nemohou čekat se školou do chvíle, kdy se přestanou bát neúspěchu, protože ten přijde vždycky.
A v něčem mu vlastně rozumím.
Manžel byl jako dítě úplně jiný. Do školy šel bez problémů, sportoval, od malička byl samostatný. Vypráví, že už v první třídě chodil sám ze školy domů a nikdo se ho neptal, jestli se na to cítí.
„Mně taky nikdo nedával rok navíc pokaždé, když jsem něco nezvládal,“ řekl mi.
Jenže Matěj není on.
Tohle říkám pořád.
A manžel zase říká, že právě tohle je ten problém. Že Matěje pořád pozoruji, hodnotím a předem očekávám, co nezvládne.
Začala jsem nad tím přemýšlet.
Možná má částečně pravdu.
Nejhorší bylo, když nás slyšel
Před pár týdny jsme se kvůli tomu pohádali v kuchyni. Mysleli jsme si, že Matěj kouká v pokojíčku na pohádku.
Manžel řekl něco ve smyslu, že jestli ho necháme další rok ve školce, bude jediný z kluků, který tam zůstane, a začne si připadat jako neschopný.
Já jsem odpověděla, že mnohem horší bude, když ho pošleme do školy a on bude každý večer brečet nad úkoly.
Byla to normální hádka. Tedy alespoň jsme si to mysleli.
Pak jsem se otočila a Matěj stál ve dveřích.
Nevím, jak dlouho tam byl.
Podíval se na mě a zeptal se: „Mami, já jsem neschopnej?“
V životě jsem se necítila hůř.
Okamžitě jsem mu začala vysvětlovat, že není. Že je moc šikovný a jen řešíme, kdy pro něj bude nejlepší jít do školy.
Manžel si k němu sedl a řekl mu totéž.
Matěj přikývl a za chvíli už zase řešil něco úplně jiného.
Jen já na tu otázku od té doby pořád myslím.
Ani Matěj vlastně neví, co chce
Zkoušela jsem se ho na školu ptát.
Jednou říká, že se těší, protože bude mít aktovku a půjde tam s kamarádem Kubou. Jindy mi řekne, že do školy nechce, protože tam nebude jeho paní učitelka ze školky.
Když jsme byli koupit přezůvky, chtěl aktovku s dinosaurem.
Pak jsme šli kolem jeho budoucí školy a držel mě za ruku tak pevně, až mě bolela.
Nevím, co si z toho mám vzít.
Je mu šest. Asi po něm nemůžu chtít, aby rozhodl něco, v čem nemáme jasno ani my dospělí.
Moje mamka je pro odklad. Tchyně naopak říká, že dnes se dětem všechno moc usnadňuje a že my jsme také šli do školy a nikdo kolem toho nedělal takovou vědu.
Kamarádka mi řekla, že svého syna dala do školy přes podobné pochybnosti a po Vánocích se všechno srovnalo.
Jiná lituje, že dceru neposlechla a odklad jí nedala.
Takže jsem tam, kde jsem byla.
Bojím se hlavně toho, že rozhodneme špatně
Manžel není špatný táta. Právě proto je to celé tak těžké.
Kdyby mu na Matějovi nezáleželo, možná bych jeho názor dokázala jednoduše ignorovat.
Jenže jemu na něm záleží.
On opravdu věří, že synovi pomůže, když mu ukážeme, že mu důvěřujeme. Že ho nemáme chránit před každou těžší situací.
Já zase věřím, že šestileté dítě nemusím strčit do něčeho jen proto, aby se „otrkalo“.
A nevím, kdo z nás má pravdu.
Poslední dobou si dokonce všímám sama sebe. Matěj leze vysoko na prolézačku a já už otvírám pusu, abych řekla „opatrně“. Chce si sám nalít pití a já automaticky sahám po lahvi.
Pak si vzpomenu na manželova slova.
Možná ho opravdu někdy až moc chráním.
Jen nevím, jestli právě nástup do školy je správná chvíle, kdy si mám dokazovat, že to umím dělat jinak.
Za pár dní budeme muset definitivně rozhodnout.
Manžel stále doufá, že změním názor. Já pořád spíš cítím, že by Matějovi rok navíc prospěl.
A nejvíc ze všeho bych chtěla vědět, jestli chráním své dítě, nebo jen svůj vlastní strach.
Zažili jste něco podobného? Dali byste na doporučení poradny, nebo byste dítě poslali do školy a věřili, že si postupně zvykne?
