Článek
S bývalým manželem jsme rozvedení skoro pět let. Naše dcera Klárka byla ještě malá, když jsme se rozešli, takže si na život mezi dvěma domácnostmi už dávno zvykla.
S tátou má hezký vztah. Bývá u něj každý druhý víkend, část prázdnin a někdy tam jde i přes týden.
Před dvěma lety si našel Petru.
Nebudu tvrdit, že jsem z toho skákala radostí. Asi žádná žena není nadšená, když se vedle jejího dítěte objeví jiná žena. Ale nikdy jsem s Petrou neměla žádný skutečný problém.
Je normální, slušná a ke Klárce se chová hezky.
A právě proto si připadám ještě hůř.
Myslela jsem, že mi zavolá
O menstruaci jsme se s Klárkou samozřejmě už bavily. Ve škole měli nějakou přednášku a doma se potom přišla na pár věcí zeptat.
Ukázala jsem jí vložky, řekla jí, co se může stát a že se nemusí ničeho bát.
Dokonce jsem jí připravila malou taštičku do školního batohu. Náhradní kalhotky, dvě vložky a vlhčené ubrousky.
Možná jsem to řešila až moc dopředu, ale vzpomínala jsem na sebe.
Já dostala první menstruaci ve třinácti ve škole a byla jsem přesvědčená, že umírám. Moje máma se o podobných věcech skoro nebavila a já byla naprosto nepřipravená.
Chtěla jsem, aby to Klárka měla jinak.
A asi jsem si někde v hlavě vytvořila představu, že až to přijde, budeme spolu.
Ne že bych plánovala nějakou oslavu nebo něco podobného. Jen jsem prostě čekala, že přijde za mnou.
„Mami, já to asi dostala.“
A já ji obejmu a řeknu jí, že je všechno v pořádku.
Teď mi dochází, jak hloupé je naplánovat si něco, co naplánovat nejde.
Zprávu mi poslal její táta
Byla sobota dopoledne a Klárka byla od pátku u táty.
Doma jsem uklízela, když mi přišla zpráva od bývalého manžela.
„Jen abys věděla, Klárka to dnes dostala. Všechno v pohodě, Petra jí pomohla.“
Úplně jsem zůstala koukat na telefon.
První pocit nebyla radost ani starost.
Bylo mi to líto.
Hned jsem Klárce zavolala.
Telefon nevzala.
Asi za dvacet minut mi napsala: „Mami jsem v pohodě.“
Tak jsem jí odpověděla, že jsem ráda a že kdyby něco potřebovala, může mi kdykoliv zavolat.
Pak jsem seděla na gauči a bylo mi do breku.
A zároveň jsem si říkala, že jsem úplně pitomá.
Moje dítě je v pořádku. Nic se mu nestalo. Nebylo samo. Někdo mu pomohl.
Tak co vlastně řeším?
Petra udělala přesně to, co měla
Večer mi Klárka nakonec zavolala.
Byla úplně normální.
Vyprávěla mi, že ráno vstala a zjistila, že má špinavé pyžamo. Nejdřív prý nevěděla, co má dělat, protože táta ještě spal.
Tak vzbudila Petru.
Ta jí dala vložku, pomohla jí vyprat pyžamo a potom spolu jely do drogerie, protože doma samozřejmě nic vhodného pro dvanáctiletou holku neměli.
„Petra mi koupila takový ty menší. Ty jsou fakt lepší než ty tvoje velký,“ oznámila mi Klárka.
Vím, že je to směšné.
Ale přesně tahle věta mě bodla.
Moje vložky jsou velké. Petra ví, které jsou lepší.
Samozřejmě že tím Klárka vůbec nic nemyslela.
Jenže já v tu chvíli odpověděla trochu podrážděně:
„Tak hlavně že se Petra vyzná.“
Na druhé straně bylo chvíli ticho.
Pak Klárka řekla: „Mami, co je?“
Hned jsem toho litovala.
Řekla jsem jí, že nic a že jsem jen unavená.
Byla jsem naštvaná i na bývalého
Později jsem napsala bývalému manželovi, proč mi nezavolal hned.
Odpověděl, že vůbec nechápe, co řeším.
Klárka nechtěla telefonovat, byla trochu vystrašená a Petra situaci zvládla. On mi napsal prakticky hned potom.
„Měl jsem Petru odstrčit a říct Klárce, ať počká, než přijede máma?“ napsal mi.
Naštvalo mě to.
Tak jsem mu odpověděla, že to samozřejmě nemyslím.
Jenže když jsem si naši konverzaci druhý den přečetla znovu, musela jsem uznat, že vlastně nevím, co jsem po něm chtěla.
Asi nic.
Asi jsem jen chtěla být u toho já.
To se ale nedalo zařídit.
Pak mi napsal ještě jednu věc.
„Buď ráda, že jí věří.“
A přesně tohle mě možná rozčílilo nejvíc.
Protože měl pravdu.
Vždycky jsem chtěla, aby spolu vycházely
Když si bývalý našel Petru, bála jsem se hlavně toho, jak ji přijme Klárka.
Nechtěla jsem doma poslouchat, že k tátovi nechce kvůli jeho nové přítelkyni. Nechtěla jsem řešit hádky, soutěžení ani to, že by se k ní Petra chovala špatně.
Nic z toho se nestalo.
Klárka ji má ráda.
Chodí spolu nakupovat, někdy pečou a Petra jí prý pomáhá s angličtinou.
Vždycky jsem tvrdila, že jsem za to ráda.
A skutečně jsem byla.
Dokud nešlo o něco, co jsem vnímala jako svoje.
Najednou jsem měla pocit, že mi někdo vzal důležitou chvíli s vlastní dcerou.
Jenže Petra mi ji přece nevzala.
Klárka byla u nich. Dostala menstruaci. Potřebovala ženskou, které důvěřuje, a Petra tam byla.
Co měla udělat?
Říct jí, že tohle je práce její matky?
Když si to položím takhle, připadám si opravdu hrozně.
Pak mi Klárka řekla něco, co mě zabolelo ještě víc
V neděli jsem si ji vyzvedla.
Čekala jsem, že si o tom budeme povídat.
Nakoupila jsem jí její oblíbenou čokoládu a doma jsem měla připravený termofor, protože mě první dny vždycky bolelo břicho.
Klárka přišla domů, hodila tašku do pokoje a řešila hlavně to, jestli může večer ven s kamarádkou.
Tak jsem rozhovor začala já.
Ptala jsem se, jestli ji něco bolí, jestli ví, jak často si má vložku měnit a jestli nepotřebuje něco vysvětlit.
„Jo, Petra mi to všechno řekla,“ odpověděla.
Zase Petra.
A tentokrát už asi poznala, že jsem se zatvářila divně.
„Tobě vadí Petra?“ zeptala se.
Řekla jsem, že vůbec ne.
„Tak proč se vždycky tak tváříš, když o ní něco řeknu?“
Nevěděla jsem, co odpovědět.
Protože jsem nechtěla dvanáctileté dceři vysvětlovat, že žárlím na ženu jejího otce.
Nakonec jsem jen řekla, že mě mrzí, že jsem u toho nebyla.
Klárka se na mě podívala, jako by vůbec nechápala, o čem mluvím.
„Mami, vždyť jsem jen dostala menstruaci.“
Pro ni to opravdu bylo jen tohle.
Pro mě očividně ne.
Petra mi potom napsala
V pondělí mi přišla zpráva od Petry.
Čekala jsem skoro všechno.
Místo toho napsala, že doufá, že mi nevadí, že to s Klárkou řešila. Prý byla trochu vyděšená a nechtěla z toho dělat větší vědu.
A že kdybych chtěla, koupí stejné vložky i k nim domů, aby tam Klárka vždycky nějaké měla.
Byla to úplně normální a slušná zpráva.
Odepsala jsem jí, že jí děkuji.
A potom jsem zase brečela.
Možná i proto, že kdyby Petra byla protivná nebo se snažila dělat Klárce druhou mámu, měla bych se na koho zlobit.
Jenže ona nic špatného neudělala.
Dokonce udělala všechno správně.
Ten problém je očividně ve mně.
Nevím, jestli se takhle cítí i jiné mámy
Od té doby uběhlo pár týdnů.
Klárka už menstruaci vůbec neřeší. Má vložky doma, v batohu a nově i u táty.
Petra jí tam koupila malou taštičku do koupelny.
Když mi to Klárka vyprávěla, tentokrát jsem se jen usmála a řekla, že je to fajn.
A ono to fajn je.
Opravdu.
Jsem ráda, že má dcera vedle sebe další dospělou ženu, které věří a za kterou může přijít, když zrovna nejsem poblíž.
Jen bych lhala, kdybych tvrdila, že mě to pořád trochu nebolí.
Asi jsem si do té doby myslela, že některé věci mezi matkou a dcerou jsou automaticky naše. První menstruace, první kluk, první velké trápení.
Teď mi dochází, že to možná vůbec není moje rozhodnutí.
Klárka si sama vybere, komu se jednou svěří.
A já bych asi měla být ráda, když bude mít kolem sebe víc lidí, kterým může věřit.
Rozumově to chápu.
Jen moje pocity za tím trochu zaostávají.
Měla některá z vás podobný pocit? Je normální žárlit na partnerku bývalého muže, i když se k vašemu dítěti chová přesně tak, jak jste si vždycky přály?
