Článek
Vždycky jsem si zakládala na tom, že jsem „vidět“. Nebyla jsem modelka, ale měla jsem v sobě jiskru. Uměla jsem se obléknout, uměla jsem se zasmát tak, že se otočila půlka kavárny. Můj manžel Martin, se kterým jsme spolu pětadvacet let, mi kdysi říkal, že jsem jeho trofej. Byla v tom nadsázka, ale i pravda. Byla jsem pyšná na to, že jsem pro něj i po letech přitažlivá.
Změna nepřišla přes noc. Byl to plíživý proces, stejně jako ty návaly horka, které mě budily v noci. Nejdřív jsem si všimla, že se za mnou neotočí číšník. Pak mi v práci přestali kolegové otevírat dveře – ne z nezdvořilosti, ale prostě proto, že si mě nevšimli včas. A nakonec přišel Martin.
Náš vztah je stabilní. Máme se rádi. Ale z jeho pohledu zmizela vášeň. Nahradila ji provozní slepota. Když přijdu domů z kadeřníka s novou barvou, neřekne nic. Ne proto, že by mě chtěl ranit, on tu změnu prostě neregistruje. Jsem pro něj jako oblíbené křeslo v obýváku. Pohodlná, spolehlivá, nezbytná pro jeho životní komfort, ale rozhodně ne objekt, který by zkoumal pohledem nebo po kterém by toužil.
Snažila jsem se s tím bojovat. Nakoupila jsem drahé krémy, začala chodit na jógu, změnila šatník na odvážnější barvy. Chtěla jsem křičet: „Jsem tady! Ještě jsem neumřela! Ještě jsem žena!“ Ale připadala jsem si jako herečka, která hraje na jevišti pro prázdné hlediště.
Moment pravdy, který mi vehnal slzy do očí, nastal minulý pátek. Šli jsme s Martinem na večeři do naší oblíbené restaurace. Měla jsem na sobě rudé šaty, které mi kdysi Martin chválil. Cítila jsem se dobře, na chvíli jsem měla pocit, že to bude jako dřív. Seděli jsme u stolu, já jsem mluvila o problémech v práci, o tom, jak mě mladší kolegové na poradách překřikují, protože můj hlas už pro ně nemá váhu.
Martin přikyvoval, ale díval se přes mé rameno. „Posloucháš mě?“ zeptala jsem se. „Jasně, porady jsou peklo,“ odpověděl mechanicky. V tu chvíli k našemu stolu přišla servírka. Byla mladá, nemohlo jí být víc než pětadvacet. Měla rozcuchané vlasy, žádný make-up, obyčejnou uniformu. Ale sálala z ní ta drzost mládí, ta samozřejmost bytí. „Co si dáte?“ zeptala se.
A já to viděla. Viděla jsem, jak se Martin narovnal v zádech. Jak se mu rozšířily zorničky. Jak se na ni usmál – tím úsměvem, který jsem neviděla roky. Najednou byl vtipný, byl okouzlující, dělal vtipy o jídelním lístku. Ožil. Ne proto, že by s ní chtěl spát. Ale proto, že ona zářila tou frekvencí, kterou já jsem ztratila. Byla to biologická reakce, čistá chemie.
Já seděla naproti v rudých šatech, s perfektním účesem, a byla jsem neviditelná. Byla jsem jen „ta paní, co sedí s tím pánem“. Když odešla, Martinův lesk zhasl. Zase se hrbil nad talířem. „Co jsi to říkala o té práci?“ zeptal se. „Nic,“ špitla jsem a polkla knedlík v krku. „Že už to není důležité.“
V tu noc jsem nespala. Neplakala jsem ze žárlivosti na tu servírku. Plakala jsem nad ztrátou vlastní identity. Celý život jsem svou hodnotu opírala o to, jak působím na druhé. O to, že jsem žádaná, že jsem středem pozornosti. A teď, když mi příroda tuhle zbraň vzala, stojím tu bezbranná a nevím, kdo jsem.
Je to krutá transformace. Učím se být pozorovatelkou. Sedím v parku, dívám se na svět, který už se netočí kolem mě, a hledám v tom svobodu. Je v tom určitá úleva – nemuset se pořád snažit, nemuset „hrát“. Ale ta bolest z toho, že pro svět – a pro mého muže – jsem se stala kulisou, tam pořád je.
Musím najít nový smysl. Musím najít sebevědomí, které nepramení z toho, jak vypadám v zrcadle, ale z toho, co vím a co umím. Ale lhala bych, kdybych řekla, že mi ten pocit moci nechybí. Být neviditelná má své výhody, ale někdy, když jdu po ulici, bych dala cokoliv za to, aby se za mnou někdo otočil a já v jeho očích viděla, že jsem pořád ještě živá.
