Článek
Dámy, přiznávám se. Jsem chlap. Můj vztah ke kosmetice je ryze pragmatický. Pokud to pění a smrdí to aspoň trochu jako „Sport“, „Ice“ nebo „Turbo“, je to pro mě akceptovatelný mycí prostředek. V úterý ráno jsem ale narazil na logistický problém. Zmáčkl jsem svou tubu a vyšlo z ní jen smutné pffft. Prázdno.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Naše vana vypadá jako malá drogérie. Manželka tam má asi patnáct lahviček. Různé kondicionéry, masky, peelingy a věci, jejichž názvy ani neumím vyslovit. Moje mužská logika zavelela jasně: Všechno je to mýdlo. Účel je zbavit se špíny.Sáhl jsem po lahvičce, která vypadala nejseriózněji. Byla fialová, neprůhledná a měla praktickou pumpičku. Na etiketě bylo napsáno něco francouzsky a Volume. Super, říkám si, objem se hodí vždycky.
Jelikož jsem kus chlapa (190 cm, 100 kg), potřebuju toho mýdla víc. Zmáčkl jsem tu pumpičku asi šestkrát. Do dlaně mi vytekla hustá, sytě fialová hmota. Trochu mě to zarazilo – vypadalo to jako borůvkový jogurt nebo tempera – ale vonělo to božsky. Tak jsem se tím namydlil. Celý. Od hlavy až k patě. Pěnilo to sice míň, než jsem zvyklý u svého Turbo Power Gelu za 49 korun, ale pocit čistoty tam byl. Spláchl jsem to, utřel se a vyrazil do kuchyně na snídani. Cítil jsem se svěží, voňavý a hebký.
Problém nastal ve chvíli, kdy do kuchyně vešla moje žena. Zastavila se ve dveřích. Nasála vzduch nosem jako ohař, který zavětřil bažanta. „Co to tady voní?“ zeptala se podezřívavě. „To jsem já,“ vypnul jsem hruď. „Došel mi sprcháč, tak jsem si půjčil ten tvůj fialový. Je super, kůže je po něm taková vláčná.“
Čekal jsem pochvalu. Čekal jsem, že řekne: „Teda, voníš hezky.“Místo toho zbledla. „Ty jsi použil ten fialový? Ten malý? S pumpičkou?“ „Jo. Proč?“ „Petře…“ hlas se jí začal třást. „To není sprchový gel. To je speciální silver šampon na neutralizaci žlutých tónů pro blondýny. A stál osm set korun.“
Zasmál jsem se. „Osm stovek? Za tohle plivátko? To si z tebe dělají srandu, ne?“„Nedělají. Je to profesionální péče. Kolik sis toho dal?“ „No, tak normálně. Abych se umyl. Pár plných dlaní.“
Musel jsem si sednout, protože manželka vypadala, že potřebuje resuscitaci. Začala počítat. Nahlas. „Ta lahev má 250 mililitrů. Jestli sis dal ‚pár dlaní‘ na celé tělo, tak jsi právě spotřeboval čtvrtinu balení. To znamená, že sis právě umyl za dvě stě korun. Petře, ty jsi spláchl dvě stovky do odpadu během tří minut! A navíc to není na tělo! Je to na vlasy!“
Snažil jsem se argumentovat logicky. „Lásko, podívej se na to pozitivně. Jsem čistý. Voním. A jestli je to proti žlutým tónům, tak aspoň nebudu mít žloutenku, ne?“ Vtip se nesetkal s pochopením. Dozvěděl jsem se, že jsem barbar. Že si nevážím věcí. Že nechápu rozdíl mezi drogérkovým šamponem a kadeřnickým zázrakem. „Víš, jak dlouho mi ten šampon měl vydržet?“ ptala se se slzami v očích. „Půl roku! Používám ho kapku jednou za týden! A ty se v tom vykoupeš jako hroch v bahně!“
Cítil jsem se hrozně. Ne proto, že bych litoval těch peněz (i když 800 Kč za mýdlo je podle mě zločin proti lidskosti), ale proto, že jsem jí zkazil radost. Ona tu lahvičku měla jako poklad. Jako svátost. A já jsem to degradoval na úroveň solviny na ruce.
Nabídl jsem, že jí koupím nový. „To nejde jen tak koupit v Tescu!“ rozhodila rukama. „To se musí objednat ze speciálního e-shopu a čeká se na to.“ Takže teď sedím v práci. Voním tak intenzivně, že se mě kolegyně ptala, jestli jsem změnil parfém. Mám hebkou kůži a moje šediny na skráních mají krásný stříbřitý nádech bez žlutých odlesků. Jsem asi nejlépe ošetřený chlap v kanceláři.
Ale doma? Doma je ticho. Moje žena chodí kolem koupelny a kontroluje hladinu ve fialové lahvičce, jako by kontrolovala stav účtu. A já se bojím sáhnout na cokoliv jiného než na zubní pastu, abych náhodou nepoužil nějaký „exfoliační zázrak z drcených diamantů“, kterým bych si omylem umyl nohy.
