Článek
Chlapi, znáte ten pocit, když vejdete do hotelového pokoje? Všechno je čisté, nikde nic nepřekáží, na nočním stolku je jen lampička a dálkový ovladač. Je to ráj. Je to zen. Je to stav, kterého se snažím dosáhnout doma už dvacet let, a pokaždé prohraju na celé čáře.
Minulou sobotu jsem dostal za úkol utřít prach v obýváku. Řeknete si – banální operace. Vezmeš Pronto, vezmeš hadr, uděláš ššš-ššš a jdeš na pivo. To by ale platilo v případě, že bydlíte v holobytě nebo v garáži (což je můj sen). U nás doma je to ale logistická operace, která vyžaduje trpělivost buddhistického mnicha a jemnou motoriku chirurga.
Stál jsem před komodou pod televizí. Původně to byl kus nábytku určený k tomu, aby na něm stála televize. Dnes je to oltář. Oltář „útulna“. Napočítal jsem na něm celkem třicet dva předmětů.
Byl tam sádrový andělíček, kterému už před pěti lety upadlo křídlo (ale „to nevadí, je to památka na tetu z Moravy“). Byla tam váza s jakýmsi sušeným roštím, které se drolí, jen když se na něj podíváte. Byly tam tři svíčky různých velikostí, které jsou tak zaprášené, že kdybych je zapálil, způsobím ekologickou katastrofu. A pak samozřejmě sezónní dekorace. I když je červenec, pořád tam strašil jeden zapomenutý velikonoční zajíc, schovaný za rámečkem s fotkou psa, kterého jsme neměli, ale byl „roztomilý v časopise“.
Řekl jsem si: A dost. Probublal ve mně ten pragmatický inženýr. Vzal jsem krabici od banánů. Strategie byla jasná – co nemá funkci, jde pryč. Co je rozbité, jde do koše.
První letěl andělíček bez křídla. Následovala keramická žába, která sloužila jako těžítko na nic, protože pod ní nic nebylo. Pak jsem sebral odvahu a sáhl na „lapač snů“ zavěšený na lampě, který za ta léta lapil hlavně tři kila roztočů. Cítil jsem se svobodně. Komoda začala dýchat. Viděl jsem dýhu! Viděl jsem prostor! Utřel jsem prach jedním tahem. Nádhera. Efektivita.
A pak se ve dveřích objevila moje žena.
Její pohled projel místností jako laserový zaměřovač. Zastavil se na poloprázdné komodě a pak sklouzl na krabici od banánů. „Co to děláš?“ zeptala se tím tichým hlasem, který obvykle předchází výbuchu sopky. „Uklízím,“ řekl jsem hrdě. „Redukuju vizuální smog. Podívej, jak je to teď vzdušné.“ Přiskočila ke krabici, jako bych v ní chtěl utopit koťata. Vytáhla tu keramickou hrůzu bez křídla a přivinula ji k hrudi. „Ty jsi chtěl vyhodit Ferdinanda?“ Ferdinanda. Ten kus sádry má jméno. „Lásko, je to rozbité. A jen se na to práší. K čemu to je?“ „K čemu to je?“ opakovala nevěřícně. „To dělá domov domovem! To je atmosféra! Bez toho to tady vypadá jako v čekárně u zubaře!“
Následovala přednáška o citové vazbě, o tom, jak jsem necitlivý barbar, který nechápe estetiku, a že kdyby bylo po mém, bydlíme v jeskyni, kde je jen ohniště a wifi router. Snažil jsem se argumentovat logicky. „Podívej se na tu vázu. Nikdy v ní nebyla voda. Je v ní jen prach a mrtvé mouchy.“ „To je designová váza! Stála patnáct stovek!“ „Fajn, tak ať designuje v krabici ve sklepě.“
Neuspěl jsem. Prohrál jsem na celé čáře. Byl jsem donucen – pod dozorem – vrátit všechny ty krámy zpátky. A nejen tak ledabyle. Musel jsem je vrátit přesně na milimetr tam, kde byly. Zajíc za rámeček. Anděl Ferdinand doleva, aby nebylo vidět to uražené křídlo.
A tady přichází ta absurdita, která mi rve žíly. Manželka ty věci miluje, ale hádejte, kdo z nich utírá prach? Ona ne. Ona je „aranžuje“. Já jsem ten, kdo musí každou sobotu zvednout padesát nesmyslů, otřít pod nimi kolečko prachu a vrátit je zpátky, aniž bych cokoliv rozbil. Je to jako hrát Tetris s porcelánem.
Když jsem to konečně dodělal, sedl jsem si do křesla. Chtěl jsem si položit pivo na konferenční stolek. Nemohl jsem. Proč? Protože na jediném volném místě uprostřed stolu stála nová mísa. V ní byly kamínky. A na kamínkách svíčka. A kolem svíčky nějaké umělé bobule. „To je hezké, viď?“ usmála se na mě žena. „Koupila jsem to včera v akci. Hned je to tu útulnější.“
Vstal jsem, vzal jsem pivo a šel jsem do garáže. V garáži mám ponk. Na ponku je svěrák, kladivo a pixla se šroubky. Nic víc. Žádný andělíček, žádná sušená levandule, žádná dečka. Když tam chci utřít prach (což dělám jednou za uherský rok), vezmu kompresor a prostě to ofouknu. Tomu říkám domov. Tomu říkám design.
Ale vysvětlujte to ženě, která je schopná koupit „lapač prachu“ jen proto, že barevně ladí se závěsy, i když to nemá absolutně žádnou funkci. Někdy mám pocit, že my chlapi jsme v našich bytech jen trpění podnájemníci v muzeu cetek. A naše nájemné se platí v hodinách strávených s prachovkou v ruce.
