Článek
Bláto. Bylo prostě všude.
Na štětinách rohožky před vchodem, na pneumatikách našeho druhého auta, které jsme museli narychlo koupit, na tlapkách našeho psa i na mých pracovních botách.
Stál jsem v zádveří našeho vysněného domku, v rukou svíral náruč mokrého palivového dříví a poslouchal, jak venku do plechové střechy pergoly vytrvale bubnuje březnový déšť.
Světla od příjezdové cesty problikla přes francouzské okno do obýváku. Lenka se vracela z práce. Zase o hodinu později, než jsme ráno plánovali.
Slyšel jsem, jak motor její ojeté fabie ztěžka zakašlal, když vypnula zapalování. Vzápětí se ozvalo bouchnutí dveří a čvachtání kroků ve štěrku, který jsme ještě nestihli zpevnit zámkovou dlažbou.
Vešla dovnitř. Měla na sobě ten drahý, krémový vlněný kabát, který si koupila loni na podzim. Ještě v době, kdy pracovala pět stanic tramvají od našeho starého bytu na pražských Vinohradech.
Teď byl jeho spodní lem zespodu zacákaný od špinavé vody z kaluží, kterým se na naší rozkopané a neosvětlené návsi prostě nedalo vyhnout.
Zula si boty, mechanicky si stáhla šálu z krku a aniž by se na mě podívala, zamířila rovnou do kuchyně. Její ramena byla svěšená, jako by na nich nesla neviditelný batoh plný kamení.
Ještě před rokem jsme přitom byli plní nezastavitelného nadšení.
Když jsme podepisovali kupní smlouvu na tenhle starší, ale zrekonstruovaný dům čtyřicet kilometrů za Prahou, připadali jsme si jako vítězové. Unikli jsme ruchu velkoměsta, smogu, sousedům dupajícím nad hlavou a šíleným cenám v supermarketech.
Měli jsme jasnou vizi. Naše víkendy se měly skládat ze sázení bylinek, dlouhých procházek se psem po lese a večerního grilování s přáteli, kteří za námi budou nadšeně jezdit z města na únik do přírody.
Jenže pak přišel listopad, po něm prosinec a s nimi tvrdý náraz do reality, o které se v lifestylových časopisech nepíše.
Dvě hodiny denně za volantem
Položil jsem dřevo ke krbu a šel za ní.
Lenka stála u kuchyňské linky. Z papírové tašky vyndávala nákup ze supermarketu, u kterého musela cestou z práce zastavit.
Ve vesnici sice byla malá večerka, ale ta zavírala úderem čtvrté odpolední. Kdo nestihl nakoupit do té doby, musel se spokojit s tím, co dům dal, nebo sednout do auta a jet dvanáct kilometrů do nejbližšího okresního města.
Při vyndávání se jí vysmekla z prstů krabice s mlékem. Spadla přímo na hranu otevřeného šuplíku, papírový roh se roztrhl a bílá tekutina se okamžitě rozlila po celé lince, stekla po dvířkách a začala tvořit louži na nové vinylové podlaze.
Za normálních okolností by zaklela, vzala hadr a do minuty by to bylo uklizené.
Tentokrát ale neudělala nic.
Jen stála, ruce jí bezvládně klesly podél těla a zírala na to pomalu se zvětšující bílé jezero. Viděl jsem, jak se jí začala třást brada a jak těžce, trhaně polyká.
„Nech to být, já to setřu,“ řekl jsem rychle, došel pro papírové utěrky a dřepl si k lince.
Zhluboka se nadechla, ale znělo to spíš jako vzlyk.
„Já už tu nechci být, Tome.“
Její hlas byl tichý, ale rezonoval celou kuchyní s mrazivou definitivností. Nebyl to výkřik ve vzteku, po kterém by následovala běžná hádka. Byla to čistá, krystalická rezignace.
Přestal jsem utírat podlahu a pomalu se postavil. Hrudník se mi sevřel neviditelnou obručí. Opatrně jsem se snažil volit slova, i když jsem věděl, co přijde. Tahle konverzace visela ve vzduchu už měsíce.
„Zase jsi dneska stála u Říčan v koloně?“ zeptal jsem se měkce.
Zakroutila hlavou a utřela si hřbetem ruky slzu, která jí utekla po tváři.
„Nejde jen o tu dnešní kolonu. Jde o všechny kolony. Jde o to, že vstávám v šest, abych byla v devět v kanceláři. Že vyjíždím za tmy a vracím se za tmy. Že jsem dneska musela zrušit večeři s holkama k Moničiným narozeninám, protože bych se po sklence vína neměla jak dostat domů. Poslední vlak sem jede v devět a z nádraží jsou to tři kilometry pěšky lesem.“
Opřela se oběma rukama o linku, těsně vedle rozlitého mléka.
„Trávím skoro tři hodiny denně v autě, Tome. O víkendu nemám sílu na žádné bylinky ani na grilování. Chci jen spát. A naši přátelé? Byli tu dvakrát v létě. V zimě do tohohle zapadákova nikdo nepojede.“
Účet za romantickou iluzi
Měla pravdu. Ve všem, co řekla.
Její sociální život, který v Praze kvetl v kavárnách a bistrech, se smrskl na posílání hlasových zpráv přes WhatsApp během čekání na semaforech. Její energie zmizela pod tíhou logistiky a neustálého plánování, kdo kdy vezme které auto.
Jenže pro mě to bylo úplně jiné.
Já tu byl šťastný. Pracoval jsem z velké části na home office. Zatímco ona seděla v zácpě, já si ráno vzal bundu, obešel zahradu se psem, nasekal dřevo a cítil ten neuvěřitelný, uzemňující klid, který mi v Praze tolik chyběl.
Pro mě to nebyl zapadákov. Bylo to útočiště.
A právě to dělalo celou tu situaci tak neřešitelnou. Kdybychom oba vesnici nenáviděli, zítra bych podal inzerát a s lehkým srdcem bychom se vrátili.
Ale já ten dům miloval a ona v něm pomalu emocionálně umírala.
„Leni, podívej,“ zkusil jsem ji chytit za ruku, ale jemně se mi vysmekla. „Teď je březen. Je hnusně, prší, všichni mají depresi. Za měsíc bude svítit slunce, všechno se zazelená…“
„Nemluv na mě jako na dítě, kterému se nechce na tábor!“ vyhrkla a konečně se na mě podívala. V očích měla směs zoufalství a frustrace. „Slunce nezkrátí tu dálnici na polovinu. Slunce mi nevrátí ty hodiny života, které prosedím za volantem. A slunce sem nepřitáhne ani divadlo, ani normální kavárnu, ani moje kamarádky.“
Otočila se k oknu, do kterého neustále bubnoval déšť.
„Dneska jsem projížděla kolem našeho starého bytu. Svítilo se tam. Představila jsem si, jak si po práci jen tak zajdu o ulici vedle pro čerstvý chleba, jak se projdu parkem a za deset minut jsem doma na gauči. Já to tady nedávám, Tome. Fyzicky ani psychicky. Musíme to prodat.“
Ta slova padla. To, čeho jsem se bál od prvních podzimních plískanic.
„Prodat?“
Slyšel jsem, jak můj vlastní hlas ztrácí barvu.
„Leni, vždyť jsme do té rekonstrukce vrazili všechny úspory. Zaplatili jsme daň z nabytí, vzali si hypotéku, kterou máme fixovanou. Kdybychom to teď prodali, finančně na tom strašně proděláme. A s dnešními úroky a cenami si v Praze koupíme tak maximálně starou garsonku. Vždyť my už na ten náš starý byt prostě nemáme peníze.“
„Mně je to jedno!“ zvýšila hlas, až se pes v pelíšku leknutím postavil. „Půjdu klidně do nájmu. Půjdu do menšího. Ale já odmítám obětovat svůj život a svoje zdraví splácení baráku, ve kterém se cítím jako ve vězení s hezkou zahradou.“
Nastalo ticho. Ne to filmové, ze kterého by se dalo něco vyčíst. Bylo to těžké, ubíjející ticho přerušené jen monotónním hučením naší nové, úsporné lednice a tím zatraceným deštěm venku.
Vzal jsem zmačkané papírové utěrky nasáklé mlékem a hodil je do koše.
Neměl jsem pro ni žádný argument. Nemohl jsem jí slíbit, že to bude lepší, protože to lepší nebude. Cesta do Prahy se nezkrátí a infrastruktura vesnice se přes noc nezmění.
Bylo to buď – anebo.
Buď si ponechám svůj vysněný klidný život, zahradu a dům, a budu sledovat, jak se ze ženy, kterou miluju, stává uzlíček nervů a vyčerpání.
Nebo to všechno vzdám, podepíšu obrovskou finanční ztrátu, vrátím se do hluku velkoměsta a budu muset najít způsob, jak jí tenhle vynucený ústup do konce života nevyčítat.
Lenka si vzala hrnek, napustila si do něj vodu z kohoutku a beze slova odešla po dřevěných schodech do ložnice.
Zůstal jsem v kuchyni sám.
Díval jsem se ven do tmy na obrysy lesa, kvůli kterému jsme sem šli. Ještě nedávno to byl můj splněný sen. Dnes v noci mi ten dům poprvé připadal jako luxusní, skvěle zateplená past, ze které už pro nás dva nevede žádná společná cesta ven.
