Článek
Nejdřív jsem hlídala občas. Hodinu, když šla k doktorovi. Odpoledne, když si potřebovala lehnout. Pak se Veronika vrátila do práce a úterý se stalo mým dnem. Vlastně jsem s tím souhlasila ráda. Řekla jsem jí, že každé úterý můžu malou vyzvednout ze školky a být s ní do večera. Jen jsem tehdy netušila, jak rychle se z radosti stane povinnost, o které už se nemluví.
První měsíce byly hezké. Vyzvedla jsem Elišku po spaní, šly jsme na hřiště, pak domů na palačinky nebo rohlík se šunkou. Věděla, kde mám pastelky, kde schovávám náhradní ponožky a že u mě se večerníček pouští jen jeden, i když se smlouvá o druhý. Když mi ve školce běžela naproti, měla jsem pocit, že jsem zase potřebná úplně obyčejným, dobrým způsobem.
Pracuju v malé prodejně s textilem, ne na plný úvazek, ale nejsem doma pořád. Mám svoje směny, bolavá záda, kamarádku Hanku, se kterou chodím jednou týdně plavat, a mámu v pečovatelském domě, za kterou jezdím ve čtvrtek. Veronika to všechno věděla. Jenže postupně se chovala, jako by úterý bylo v kalendáři vytištěné mým jménem jen kvůli ní.
Začalo to drobnostmi. „Mami, dneska přijdu až v sedm, jo?“ Pak: „Mami, mohla bys jí dát i večeři?“ Potom: „Mami, vezmi ji prosím k zubařce, já mám poradu.“ Neptala se zle. Psala rychle, mezi prací, školkou, nákupem a vlastním životem, který se jí taky sypal na hlavu. Jenže čím víc to bylo samozřejmé, tím méně jsem si připadala jako babička. Spíš jako položka v rozvrhu.
Poprvé jsem zrušila sebe
Jednou jsem měla objednanou kontrolu u ortopeda. Čekala jsem na ni skoro dva měsíce, protože mě v noci brněla ruka a v práci mi občas vypadla látka z prstů. Termín vyšel na úterý odpoledne. Napsala jsem Veronice, jestli by si ten den Elišku vyzvedla sama. Odpověděla až večer: „To nejde, mami, mám školení. Nemůžeš to přeobjednat?“
Přeobjednala jsem to. Ne hned, nejdřív jsem chvíli seděla s mobilem v ruce a zlobila se. Pak jsem zavolala do ordinace a vzala další termín za šest týdnů. Říkala jsem si, že to přece není tak hrozné. Eliška za to nemůže, Veronika to má těžké a já jsem babička. Jenže když jsem ten večer Elišce mazala chleba a pravou rukou mi vystřelila bolest až do ramene, už mi to tak nevinné nepřišlo.
Podobných věcí přibývalo. Hanka koupila lístky do divadla na úterý, já jsem nešla. V prodejně potřebovali výjimečně záskok, já jsem řekla, že nemůžu. Máma v domově měla besídku, kam zvala rodiny, a já jsem přišla pozdě, protože Veronika uvízla v práci. Máma mi nevyčetla nic. Jen mi nechala na židli papírový talířek s cukrovím a řekla, že zpívali hezky. To mě mrzelo víc než výčitka.
Pak přišla věta o sobectví
Vyvrcholilo to úplně obyčejně. Hanka slavila padesátiny a pozvala mě na večeři. Samozřejmě v úterý. Řekla jsem si, že tentokrát to nezruším. Veronice jsem napsala týden dopředu, že Elišku nevyzvednu, ať si zařídí hlídání jinak. Odpověděla mi až druhý den ráno: „To snad nemyslíš vážně. Vždyť víš, že v úterý máme oba práci.“
Zavolala jsem jí. Nechtěla jsem se hádat přes zprávy. Řekla jsem jí, že jsem jí dala vědět včas a že jednou prostě nemůžu. Veronika byla naštvaná, unavená a mluvila tím tónem, který znám od jejích patnácti. „Mami, já jsem myslela, že ti na Elišce záleží,“ řekla. To byla první rána. Druhá přišla hned potom: „Ty si půjdeš na večeři a já se mám rozkrájet. To je dost sobecký.“
Chvíli jsem nemluvila. Ne proto, že bych neměla co říct. Spíš jsem toho měla moc. Viděla jsem před sebou všechny ty úterky, batůžek ze školky, přesnídávky, mokré rukavice na topení, svoje zrušené termíny a Veroniku, která si zvykla, že moje pomoc nemá okraj. Řekla jsem jí jen: „Ne, Veru. Sobecké by bylo chtít, abych byla pořád k dispozici a ještě za to děkovala.“
Dcera se urazila, vnučka za to nemohla
Veronika položila telefon. Dvě hodiny se neozvala. Já jsem mezitím doma chodila z kuchyně do obýváku a říkala si, jestli jsem to nepřehnala. Člověk může mít pravdu a stejně se cítit špatně, když tím někomu zkomplikuje den. Nakonec hlídala druhá babička, což Veronika napsala jen stroze. Večer jsem šla na oslavu. Snědla jsem lososa, kterého bych si sama neobjednala, a celou dobu jsem po očku koukala na mobil.
Druhý den mi Veronika přivezla Elišku, protože u mě nechala plyšového králíka. V autě seděla zamračená, ale vystoupila. Řekla, že chápe, že mám taky svůj život, ale že ji zaskočilo, jak jsem to podala. To mě skoro rozesmálo, ale udržela jsem se. Pozvala jsem ji na kávu. Nechtěla, pak si sedla. Eliška mezitím krmila plyšáka drobky z rohlíku.
Řekla jsem Veronice, že Elišku miluju. Že ji chci hlídat. Ale že se mě musí ptát, ne mi oznamovat. A že když řeknu ne, neznamená to, že jsem špatná babička. Veronika se bránila. Prý je pod tlakem, v práci nemůže pořád odcházet dřív, školka zavírá brzy a její muž má směny. Měla pravdu. Jenže já jsem jí řekla, že když se jeden člověk pod tlakem opře o druhého tak silně, že ho začne mačkat, pořád je to problém.
Úterý už není automatické
Domluvily jsme se nakonec na jiném režimu. Dvě úterý v měsíci hlídám já, jedno druhá babička a jedno si musí zařídit oni. Když potřebují výjimku, zavolají. Někdy pomůžu, někdy ne. Veronika si na to zvykala těžko. Já taky. První úterý, kdy jsem Elišku neměla, jsem šla plavat s Hankou a připadala jsem si provinile, když jsem si v šatně fénovala vlasy.
Eliška se mě jednou zeptala, proč už u mě není každé úterý. Řekla jsem jí, že babička někdy taky chodí plavat a k doktorovi a za kamarádkou. Přemýšlela nad tím a pak řekla, že až bude velká, taky bude chodit za kamarádkou. Vzala jsem to jako dobré znamení. Děti se možná nemají učit jen to, že babička vždycky otevře dveře. Můžou se učit i to, že dospělí lidé mají svoje dny.
Minulé úterý jsem Elišku hlídala. Upekly jsme muffiny, jeden připálily a Veronika si pro ni přišla v půl šesté, jak slíbila. Mezi dveřmi řekla: „Díky, mami, že jsi mohla.“ Byla to obyčejná věta. Jenže já jsem ji dlouho neslyšela takhle. Ne jako samozřejmost, ale jako poděkování. Zavřela jsem za nimi dveře, uklidila drobky ze stolu a nechala si jeden muffin na ráno. Ten nepřipálený.
