Článek
Haně bylo šestašedesát a většinu života pracovala jako zdravotní sestra v ambulanci v Hradci Králové. Do důchodu odešla krátce předtím, než její manžel Karel vážně onemocněl.
Poslední dva roky jejich manželství se téměř všechno točilo kolem nemocnice, vyšetření a domácí péče.
Po Karlově smrti proto dlouho neměla na nový vztah ani pomyšlení.
Měla dva dospělé syny, čtyři vnoučata, několik bývalých kolegyň a malý domek se zahradou. Přes den se málokdy nudila.
Večer to bylo horší.
Nejmladší syn Martin bydlel s rodinou asi patnáct minut autem od ní a zastavoval se nejčastěji. Když bylo potřeba posekat vysokou trávu, odvést auto do servisu nebo něco objednat přes internet, většinou to řešil on.
Hana byla za jeho pomoc vděčná.
Někdy jí ale připadalo, že si Martin zvykl rozhodovat i o věcech, u kterých ho o pomoc nežádala.
„Mami, proč sis objednala tenhle tarif? Vždyť je drahý.“
„Protože ho chci.“
„A proč jsi mi nezavolala?“
Podobných rozhovorů bylo víc.
Hana je většinou neřešila.
Martin to podle ní myslel dobře.
O seznamce mu proto řekla až po několika týdnech.
„Jaké seznamce?“ zeptal se okamžitě.
„Normální seznamce.“
„A cos tam dala za fotku?“
Hana se rozesmála.
„Takhle nějak reagoval tvůj otec, když ti bylo šestnáct a přivedl sis první holku.“
Martin se nesmál.
Začal jí vysvětlovat, kolik podvodníků se na internetu vydává za někoho jiného a snaží se z osamělých žen vytáhnout peníze.
Hana o podobných případech samozřejmě slyšela.
„Neboj. Generála americké armády si brát nebudu.“
Martin jí doporučil, aby nikomu neposílala peníze, údaje z karty ani kopie dokladů.
To jí přišlo rozumné.
Dokonce byla ráda, že se o ni zajímá.
Jiří neměl jachtu ani firmu v Dubaji
První muži, kteří Haně napsali, ji příliš nezaujali.
Jeden jí během druhého dne posílal srdíčka a oslovoval ji „miláčku“. Druhý se téměř okamžitě ptal, zda bydlí sama a jestli vlastní dům.
Oba zablokovala.
Pak jí napsal Jiří.
Bylo mu devětašedesát, byl rozvedený a žil v Pardubicích. Před důchodem pracoval jako stavební technik.
Jeho profil byl podle Hany skoro až nudný.
Žádná fotografie u moře, drahé auto ani motorka. Na hlavní fotce seděl na lavičce někde v horách a na druhé stál vedle kola.
Psali si skoro dva týdny.
Jiří ji potom pozval na kávu.
Hana souhlasila.
Sešli se v kavárně v centru Hradce. Schůzka trvala skoro dvě hodiny.
Jiří jí vyprávěl o dvou dospělých dcerách, o rozvodu a o tom, že po odchodu do důchodu zjistil, jak rychle se člověku zmenší okruh lidí, se kterými se pravidelně vídá.
Na druhou schůzku šli na oběd.
Potřetí se prošli kolem Labe.
Hana o něm poprvé řekla Martinovi právě po této schůzce.
„A co o něm víš?“ zeptal se.
„Docela dost.“
„Příjmení?“
Hana mu ho řekla.
Martin vytáhl telefon.
Během několika minut našel Jiřího na Facebooku, stránku bývalého zaměstnavatele a starý článek o rekonstrukci školy, ve kterém bylo uvedeno jeho jméno.
„Aspoň existuje,“ řekl.
Haně ta poznámka připadala směšná.
„Viděla jsem ho třikrát. Taky jsem si všimla, že existuje.“
Synovi vadilo, že o něm neví všechno
Martin se začal ptát častěji.
Kam jdou.
Kdo vybírá restauraci.
Jestli Jiří platí.
Jestli ví, kde Hana bydlí.
Jestli mluvil o penězích.
Zpočátku mu odpovídala.
Pak ji to začalo obtěžovat.
„Martine, nejdu kupovat společný byt. Jdu s ním v pátek na výstavu.“
„Já se jen ptám.“
„Ty mě vyslýcháš.“
Martin tvrdil, že přehání.
Jeho obavy ale nevznikly úplně bez důvodu.
Před dvěma lety přišla jedna z Haniných známých skoro o sto tisíc korun. Několik měsíců si psala s mužem, kterého nikdy neviděla, a postupně mu posílala peníze na údajnou cestu do Česka.
Martin o tom věděl.
A navíc svou matku znal.
Hana byla zvyklá lidem věřit.
Když jí před lety řemeslník řekl, že nová střecha bude stát o třicet tisíc víc, zaplatila mu bez toho, aby si nechala cokoli rozepsat. Když si její neteř půjčila peníze, Hana po ní nechtěla ani potvrzení.
Martin se bál, že ve vztahu bude stejně důvěřivá.
Jenže Jiří zatím o žádné peníze nežádal.
Naopak se s Hanou při placení střídali.
Jednou zaplatil večeři on, příště Hana koupila vstupenky do divadla.
Po měsíci ji Jiří pozval na jednodenní výlet do Litomyšle.
Martinovi se to nelíbilo.
„Pojedeš jeho autem?“
„Ano.“
„A to ti přijde dobrý?“
„Martine, je mi šestašedesát.“
„To neznamená, že se ti nemůže nic stát.“
„A kdyby mi bylo čtyřicet, tak se mi nic stát nemůže?“
Martin přestal odpovídat.
Hana si myslela, že rozhovor skončil.
Ve skutečnosti právě tehdy začal dělat něco, o čem neměla tušení.
Alena, 64 let, měla ráda turistiku a staré filmy
Martin si na stejné seznamce založil vlastní profil.
Nevystupoval pod svým jménem.
Vytvořil ženu jménem Alena, které bylo čtyřiašedesát.
Použil fotografii ženy z bezplatné fotobanky, ořízl ji a přidal několik dalších obrázků krajiny a květin.
Do profilu napsal, že Alena žije nedaleko Pardubic, je rozvedená, má ráda turistiku, české filmy a výlety.
Potom našel Jiřího.
Nejdřív jen čekal.
Po dvou dnech mu ale napsal sám.
„Dobrý den, zaujal mě váš profil. Taky ráda jezdím na kole, i když už spíš rekreačně.“
Jiří odpověděl následující večer.
Martin pokračoval.
Psali si o výletech, knihách a cestování.
Po několika dnech se Martin zeptal, zda je Jiří na seznamce stále volný.
„S někým se teď párkrát vídám, ale zatím nic vážného,“ odpověděl Jiří.
Martinovi to stačilo.
Hana přitom v té době byla s Jiřím venku už šestkrát.
Jednou spolu byli v divadle.
Jiří jí také přinesl sazenice rajčat, protože si pamatoval, že si stěžovala na ty letošní.
Martin byl přesvědčený, že muž hraje na dvě strany.
Rozhodl se pokračovat.
Za Alenu napsal, jestli by někdy nezašli na kávu.
Jiří odpověděl, že klidně ano.
Navrhl příští týden.
Martin si udělal snímek obrazovky.
Měl pocit, že právě získal důkaz.
Matka čekala úplně jinou zprávu
V neděli pozvala Hana syna s rodinou na oběd.
Po jídle si děti šly hrát na zahradu a Martin zůstal s matkou v kuchyni.
„Jak pokračuje ten Jiří?“ zeptal se.
„Dobře.“
Hana se usmála.
Jiří jí den předtím navrhl, že by v září mohli jet na prodloužený víkend do jižních Čech.
Chtěla se Martina zeptat, jestli by během té doby zaléval skleník.
Syn místo toho položil telefon na stůl.
„Tak se na tohle podívej.“
Hana chvíli nechápala.
Na displeji byla konverzace mezi Jiřím a ženou jménem Alena.
Četla ji pomalu.
Když došla k nabídce společné kávy, položila telefon na stůl.
„Kdo je Alena?“
Martin se opřel o židli.
„Nikdo.“
„Jak nikdo?“
„Založil jsem ten profil já.“
Hana několik vteřin vůbec nereagovala.
Martin očekával, že bude naštvaná na Jiřího.
Místo toho se zeptala:
„Ty ses vydával za ženskou a psal sis s ním?“
„Chtěl jsem vědět, jestli je fér.“
„Jak dlouho?“
„Asi týden.“
„A použil jsi fotku nějaké skutečné ženy?“
Martin vysvětlil, že obrázek našel na internetu a že o nic nešlo.
Hana vstala od stolu.
„Mami, vždyť vidíš, že jsem měl pravdu.“
„V čem?“
„Chodí s tebou a domlouvá si schůzku s jinou.“
Hana se na něj dívala úplně jinak, než čekal.
„A tys celý týden lhal cizímu člověku, abys ho nachytal.“
Jiří jí jednu věc skutečně řekl
Martin netušil, že se Hana s Jiřím o seznamce bavila už po druhé schůzce.
Jiří jí tehdy otevřeně řekl, že profil zatím nemaže.
Po rozvodu měl za sebou jeden krátký vztah, který podle něj skončil právě proto, že si oba příliš rychle začali představovat něco vážného.
Nechtěl to opakovat.
„Dokud si oba neřekneme, že spolu opravdu chodíme, nebudu předstírat, že jsem po dvou kávách zadaný,“ řekl Haně.
Hana mu na to odpověděla, že svůj profil také zatím rušit nebude.
Ve skutečnosti si s nikým jiným nepsala.
Jiří zjevně ano.
To ji po přečtení Martinovy konverzace zabolelo.
Představa, že by šel na schůzku s další ženou, jí příjemná nebyla.
Jenže zároveň věděla, že jí nic neslíbil.
„Takže ti nevadí, že si hledá další?“ zeptal se Martin.
„Vadí.“
„Tak vidíš.“
„Ale to si vyřeším s ním.“
Martin nechápal rozdíl.
Podle něj matku právě uchránil před mužem, který by ji pravděpodobně podvedl.
Hana ale viděla něco jiného.
Syn se rozhodl, že její úsudek nestačí.
A bez jejího vědomí začal zasahovat do vztahu, který mu nepatřil.
„Kdybys zjistil, že si tvoje žena píše s nějakým mužem, byl bys rád, kdybych si založila profil a začala ho prověřovat?“ zeptala se.
„To není stejné.“
„Proč?“
„Protože ty jsi sama.“
Hana se zarazila.
„A co s tím má společného, že jsem sama?“
Martin pochopil, že použil špatná slova.
Už je ale nemohl vzít zpátky.
Jiřího reakce ji nepotěšila
Hana mu ještě ten večer zavolala.
Neřekla mu, kdo Alena ve skutečnosti je.
Jen se zeptala, jestli se stále schází i s jinými ženami.
Jiří chvíli mlčel.
Potom přiznal, že si s někým domluvil kávu.
„Říkal jsem ti, že profil zatím nechávám,“ připomněl jí.
„To ano.“
„Tak v čem je problém?“
Hana nedokázala přesně vysvětlit, proč jí to přesto vadí.
Možná proto, že po šesti schůzkách už jejich vztah vnímala jinak než po druhé.
Jiří zřejmě ne.
Nakonec mu řekla pravdu.
Že Alena není skutečná.
A že profil vytvořil její syn.
Jiří několik vteřin mlčel.
Pak se rozesmál.
Haně se jeho reakce nelíbila.
„Tak to máš doma pěknou ochranku,“ řekl.
„Mně to nepřipadá vtipné.“
Jiří se omluvil.
Zároveň ale dodal, že na kávu s Alenou opravdu chtěl jít.
Ne proto, že by Haně něco slíbil a chtěl ji podvádět. Prostě měl pocit, že jsou oba stále ve fázi seznamování.
„Asi jsme každý čekali něco jiného,“ řekla Hana.
Tentokrát se několik dní neviděli.
Nejvíc jí vadilo, že syn pokračoval i potom
Hana si myslela, že tím celá věc skončila.
Pak ale přišla další nepříjemnost.
O týden později jí zavolala starší snacha Petra.
Byla rozpačitá.
„Hani, nechci se do toho plést, ale Martin teď řeší toho pána pořád.“
Hana zjistila, že syn začal Jiřího dál prověřovat.
Vyhledal jeho bývalou firmu.
Našel jeho dcery na sociálních sítích.
Dokonce přes obchodní rejstřík kontroloval firmu, kterou Jiří kdysi krátce vlastnil.
Martin v tom podle sebe neviděl nic špatného. Všechny informace byly veřejné.
Když za ním Hana přijela, ukázal jí složku odkazů v telefonu.
„Podívej, já už aspoň vím, že nemá žádné exekuce a ta firma není v problémech.“
Hana na něj nevěřícně zírala.
„Já se ho nechystám koupit.“
Martin obrátil oči v sloup.
„Mami, nebuď směšná.“
„Já nejsem směšná.“
Tentokrát zvýšila hlas.
„Ty kontroluješ jeho děti, jeho starou firmu a kdo ví co ještě. Já jsem tě o to neprosila.“
„Až se něco stane, bude pozdě.“
„Co se má stát?“
Martin začal znovu mluvit o podvodech.
Hana ho přerušila.
„Čtyřicet let jsem chodila do práce. Vychovala jsem vás dva. Dva roky jsem se starala o nemocného tátu. Řídím auto, platím účty, spravuju dům. Ale když se rozhodnu jít s mužem na kávu, najednou potřebuju dozor?“
Martin tvrdil, že nic takového neřekl.
„Nemusíš to říkat. Děláš to.“
Synovi přestala říkat, kam chodí
Několik dalších týdnů se jejich vztah změnil.
Ne dramaticky.
Martin dál přijel posekat zahradu.
Hana dál hlídala vnoučata.
V neděli spolu někdy obědvali.
Jen mu přestala říkat věci, které dřív říkala automaticky.
Když šla do divadla, neřekla s kým.
Když odjela na výlet, oznámila jen, že nebude doma.
Martin si toho všiml.
Jednou se jí zeptal, jestli ještě vídá Jiřího.
„To je moje věc.“
Ta odpověď ho překvapila.
Do té doby měli poměrně otevřený vztah.
Právě to Hana později považovala za nejhorší následek celé situace.
Syn ji chtěl chránit, ale místo toho zařídil, že před ním začala svůj život schovávat.
Ani Hana neměla úplně pravdu
S Jiřím se nakonec znovu sešla.
Promluvili si otevřeněji než kdykoli předtím.
Hana mu řekla, že jí není příjemné, když se po téměř dvou měsících seznamuje současně s dalšími ženami.
Jiří namítl, že se ho na to mohla zeptat dřív.
Měl pravdu.
Hana si totiž sama vytvořila představu, že jejich vztah postupně směřuje k něčemu vážnějšímu, aniž mu to řekla.
Jiří zase připustil, že po šesti schůzkách už mohl tušit, že situaci Hana vnímá jinak.
Schůzku s údajnou Alenou zrušil ještě předtím, než se dozvěděl pravdu.
Ne kvůli Haně.
Po několika zprávách mu prý celé psaní začalo připadat zvláštní.
„Ta ženská se pořád ptala, jestli jsem volný a s kým se scházím,“ řekl.
Hana se neudržela a rozesmála se.
Poprvé jí na celé situaci přišlo něco skutečně vtipného.
S Jiřím se dohodli, že si oba profily na měsíc deaktivují a uvidí, jestli se chtějí dál vídat.
Nebyl to slib společné budoucnosti.
Jen jasnější dohoda, než měli předtím.
Omluva přišla až po rozhovoru s vlastní dcerou
Martin dlouho trval na tom, že jeho úmysl byl správný.
Pak se do celé věci připletla jeho šestnáctiletá dcera Eliška.
Jednoho večera se doma zmínila, že jde v sobotu ven s klukem ze školy.
Martin se okamžitě začal vyptávat.
Jak se jmenuje.
Kam jdou.
Kdo tam ještě bude.
Eliška odpověděla na první dvě otázky a potom mu řekla, ať toho nechá.
Martin podle manželky prohlásil:
„Já jen chci vědět, s kým moje dcera tráví čas.“
Eliška mu odpověděla:
„Tak si na něj založ falešný profil.“
V tu chvíli se jeho žena začala smát.
Martin ne.
O dva dny později přijel za matkou.
Tentokrát bez telefonu v ruce.
„Asi jsem to přehnal,“ řekl.
Hana seděla na terase a přesazovala bylinky.
„Asi?“
Martin si sedl.
Přiznal, že ho po otcově smrti trochu znervózňovalo, když matka začala dělat věci, o kterých nic nevěděl.
Dokud byla sama, měl přehled.
Věděl, kdy jede k lékaři, kdy potřebuje něco opravit a s kým tráví víkend.
Nový muž do toho systému nezapadal.
„Já jsem měl prostě pocit, že když něco neohlídám, tak se něco pokazí.“
Hana položila květináč na zem.
„A nenapadlo tě, že něco můžu pokazit sama?“
Martin se pousmál.
„To právě napadlo.“
„Tak to budu muset přežít.“
O Jiřím už věděl jen to, co mu sama řekla
Hana s Jiřím nakonec nezačala žádný velký romantický příběh.
Vídali se.
Jezdili na výlety.
Občas spolu strávili víkend.
Každý si ale nechal svůj byt, svoje peníze i většinu vlastního programu.
Po půl roce Hana Jiřího představila rodině.
Martin se choval slušně.
Jiří také.
O falešném profilu během první návštěvy nepadlo ani slovo.
Až když oba muži později zůstali chvíli sami u grilu, Jiří se na Martina podíval.
„Tak co, Aleno, dáš si pivo?“
Martin zrudl.
Jiří se začal smát.
Napětí tím poprvé trochu povolilo.
Hana nikdy nepřestala chápat, proč měl syn strach.
Internetové podvody existovaly a sama věděla, že někdy důvěřuje lidem rychleji, než by měla. Martin jí ostatně několikrát pomohl ve chvílích, kdy jeho opatrnost dávala smysl.
Jenže právě proto trvalo dlouho, než pochopila, proč ji jeho jednání tentokrát tolik ranilo.
Nešlo jen o falešný profil.
Šlo o to, že syn začal její samostatnost považovat za něco, co platí jen do chvíle, než s jejím rozhodnutím nesouhlasí.
Od té doby mu Hana o Jiřím vyprávěla jen to, co sama chtěla.
Martin se postupně naučil neptat na všechno.
A když mu jednou matka oznámila, že s Jiřím jedou na čtyři dny do Jeseníků, zarazil se jen na chvíli.
„Pošleš zprávu, až dorazíte?“
„Pošlu.“
„A víš, kam přesně jedete?“
Hana se na něj podívala.
Martin se zarazil.
„Dobře. Nic.“
Hana se usmála.
Byla to malá změna, ale přesně tu od něj potřebovala.
Ne aby se o ni přestal bát.
Jen aby si konečně připustil, že mít o někoho strach ještě neznamená mít právo rozhodovat za něj.
