Článek
Petře bylo devětatřicet a s manželem Michalem žila v Pardubicích. Měli dvě děti. Třináctiletou Terezu a osmiletého Matěje.
Její matka Jana bydlela asi dvacet minut autem od nich.
Do důchodu jí zbývaly dva roky a pracovala jako účetní v menší stavební firmě. Byla společenská, měla několik dlouholetých kamarádek a poslední roky také velmi aktivní Facebook.
Petra to zpočátku vůbec neřešila.
Matka sdílela fotografie zahrady, výletů, nedělních obědů, psa sousedky nebo dortu, který právě upekla. Když s manželem odjela na dovolenou do Chorvatska, první fotografie se obvykle objevila ještě dřív, než vybalili kufry.
Postupně začala stejně zacházet i s vnoučaty.
„Moje dvě zlatíčka,“ napsala pod fotografii Terezy a Matěje u vánočního stromku.
Jindy zveřejnila Matěje na fotbalovém turnaji.
Když Tereza dostala na vysvědčení samé jedničky, Jana vyfotografovala nejen vnučku, ale i vysvědčení položené před ní na stole.
Právě tehdy ji Petra poprvé požádala, aby fotografie dětí dávala jen lidem, které skutečně zná.
„Vždyť tam mám jen známé,“ odpověděla Jana.
Petra otevřela její profil.
Matka měla 587 přátel.
„Mami, ty nemůžeš znát skoro šest set lidí.“
„Ale vím, kdo jsou.“
Petra náhodně ukázala na jedno jméno.
„A tenhle?“
Jana se zamyslela.
„To bude někdo od Mirky.“
„Takže ho neznáš.“
„Ale není to žádný cizí člověk.“
Petra pochopila, že se nikam neposunou.
Poprosila ji alespoň o jednu věc.
Ať se jí před zveřejněním fotografií dětí zeptá.
Jana souhlasila.
První školní den skončil hádkou
Na začátku září šel Matěj do třetí třídy.
Jana chtěla být u toho.
Přijela ráno krátce po sedmé a přinesla vnukovi nový penál, i když Petra předem říkala, že školní potřeby už mají koupené.
Před školou udělali několik fotografií.
Na jedné stál Matěj vedle vchodu s aktovkou přes rameno. Nad ním byl dobře vidět název školy.
Petra si fotografie poslala do telefonu a dál je neřešila.
Odpoledne jí napsala kamarádka.
„To už Matýsek chodí sem?“
Připojila odkaz na Janin Facebook.
Petra fotografii okamžitě poznala.
Matěj stál před školou a pod snímkem bylo napsáno:
„Náš školák už je třeťák. Letos bude chodit poprvé sám domů, tak babička bude mít nervy.“
Pod fotografií bylo přes čtyřicet reakcí.
Jedna z Janiných kamarádek napsala:
„Ty už ho nevyzvedáváš?“
Jana odpověděla:
„Jen úterý a čtvrtek, když má dlouho. Jinak to zvládne sám.“
Petra jí okamžitě zavolala.
„Mami, smaž to prosím.“
„Co zase?“
„Tu fotku Matěje.“
„Vždyť je krásná.“
„Je tam škola.“
„No a?“
Petra jí přečetla její vlastní komentář o tom, kdy Matěj chodí domů sám.
Na druhé straně bylo chvíli ticho.
„Tohle už trochu přeháníš.“
„Proč potřebuje šest set lidí vědět, kdy chodí osmileté dítě samo ze školy?“
„Nikdo to takhle nečte.“
„Ty nevíš, kdo to čte.“
Jana fotografii nakonec smazala.
Večer ale zavolala Petřině sestře a stěžovala si, že z ní dcera dělá nezodpovědnou babičku.
K Petře se to samozřejmě dostalo.
Jana měla pocit, že dcera zakazuje úplně všechno
Další týdny byl klid.
Jana se před zveřejněním skutečně několikrát zeptala.
Fotografii Matěje z narozenin Petra povolila. Společnou fotografii z výletu také.
U snímku dětí v plavkách u bazénu řekla ne.
Jana proto fotografii nedala nikam.
Jenže při každém podobném rozhovoru byla podrážděnější.
„Tak mi rovnou napiš seznam, co se smí,“ řekla jednou.
„Stačí se zeptat.“
„Za nás se taky všude fotilo.“
„Ale ty fotky byly v albu u babičky ve skříni.“
„A na návštěvě je viděl každý.“
Petra se zasmála.
„Každý, kdo přišel k babičce domů. Ne šest set lidí.“
Jana tvrdila, že dnešní rodiče vidí nebezpečí úplně všude.
Petra naopak měla pocit, že matka vůbec nechápe rozdíl mezi rodinnou fotografií a veřejným profilem.
Michal do jejich sporu příliš nevstupoval.
„Je to tvoje máma,“ říkal.
Dokud jednoho večera nezjistili, že Jana zveřejnila fotografii Matějova fotbalového týmu.
Bylo na ní asi patnáct dětí.
„Ptala ses ostatních rodičů?“ zeptala se Petra.
„Proboha, Petro. Vyhráli turnaj.“
„To nebyla otázka.“
Jana snímek opět odstranila.
Tentokrát už ale telefon ukončila slovy:
„Víš co? Já už radši nebudu fotit vůbec nic.“
Petra jí řekla, že přesně o to ji nikdo nežádá.
Jana už neposlouchala.
Skutečná hádka přišla kvůli Tereze
Několik měsíců poté slavila Jana pětašedesátiny.
Sešla se skoro celá rodina.
Petra s Michalem přivezli děti, přijela její sestra s partnerem, několik příbuzných a dvě Janiny kamarádky.
Tereza ten den neměla dobrou náladu.
Bylo jí třináct, poslední rok velmi řešila, jak vypadá, a prakticky každou fotografii, na které se objevila, okamžitě kontrolovala.
Před oslavou si nechala ostříhat vlasy.
Výsledek se jí nelíbil.
Petra jí několikrát řekla, že účes je v pořádku, ale Tereza byla přesvědčená o opaku.
Když Jana začala během oslavy fotografovat, vnučka jí řekla:
„Babi, mě prosím nefoť.“
„Neblázni.“
„Fakt nechci.“
Jana telefon sklopila.
Petra rozhovor slyšela a byla ráda, že matka tentokrát nic neřeší.
Večer přijeli domů.
Tereza byla v pokoji, Matěj si připravoval věci do školy a Petra uklízela nádobí z tašek.
Asi po hodině za ní přišla dcera.
Plakala.
„Říkala jsem babičce, ať mě nefotí.“
Petra nejdřív nevěděla, co se stalo.
Tereza jí ukázala telefon.
Jana zveřejnila album z oslavy.
Bylo v něm sedmnáct fotografií.
Na třech byla Tereza.
Na jedné seděla u stolu právě ve chvíli, kdy se skláněla pro spadlý ubrousek. Na jiné jedla dort. Třetí byla skupinová.
Nebyl na nich název školy.
Nebyla tam adresa.
Nebylo tam nic, co by Petra mohla označit za bezpečnostní problém.
Přesto ji ta fotografie rozzlobila víc než ta zářijová před školou.
Tereza totiž babičce jasně řekla, že si fotografii nepřeje.
A Jana ji zveřejnila stejně.
„Ale vždyť na ní vypadá normálně“
Petra zavolala matce.
„Prosím tě, smaž ty fotky s Terezou.“
Jana si povzdechla.
„Co je na nich tentokrát?“
„Řekla ti, že nechce, abys ji fotila.“
„Jedna je společná.“
„Mami.“
„Tak dobře, ta s dortem není nejlepší. Ale ta druhá je úplně normální.“
Petra se snažila mluvit klidně.
„Ona nechce být na Facebooku.“
„Je jí třináct.“
„Právě.“
„Takže o tom teď bude rozhodovat dítě?“
Petra se zarazila.
„O tom, jestli chce svoji fotku veřejně na internetu? Do určité míry ano.“
Jana se rozčílila.
Celé odpoledne prý chystala oslavu. Vařila, pekla, připravovala chlebíčky. Měla radost, že se po dlouhé době sešla celá rodina, a chtěla mít několik fotografií na památku.
„Tak si je nech v telefonu.“
„A co je špatného na tom, že ukážu kamarádkám svoji rodinu?“
„Nic. Pokud s tím ti lidé na fotkách souhlasí.“
Jana chvíli mlčela.
Pak řekla:
„Ty ze mě fakt děláš nějakého úchyla.“
Petru ta věta zaskočila.
„Nic takového jsem neřekla.“
„Pořád poslouchám, co nesmím. Tohle nesdílej. Tohle smaž. Tady není správně nastavené soukromí. Tohle dítě nechce. Já už se skoro bojím vytáhnout telefon.“
„Tak ho nemusíš vytahovat.“
Jakmile to Petra řekla, věděla, že to byla chyba.
Jana zavěsila.
Fotografie ale nesmazala.
Tereza babičce přestala posílat fotky
Další dva týdny spolu Petra s matkou mluvily jen krátce.
Tereza odmítla k babičce jet na víkend.
Když se Jana ptala proč, Petra jí řekla pravdu.
„Bojí se, že ji zase vyfotíš.“
„To myslíš vážně?“
„Ano.“
Jana se urazila ještě víc.
Tvrdila, že vnučka z celé věci dělá drama, protože ji v tom rodiče podporují.
Jenže změnila se ještě jedna věc.
Tereza měla s babičkou vlastní komunikaci přes WhatsApp. Posílala jí fotografie nového oblečení, obrázky, které kreslila, nebo fotky dezertů, které se jí povedly upéct.
Najednou přestala.
Jana si toho všimla.
O několik dní později zavolala Petře.
„Tereza se na mě pořád zlobí?“
„Asi jo.“
„Já jí psala, jestli mi ukáže ty šaty na školní ples. Neodpověděla.“
Petra věděla, že dcera už šaty má.
Dokonce ji večer předtím fotografovala v obýváku a Tereza sama poslala snímek své tetě.
Babičce ne.
„Říkala, že nechce, aby ta fotka skončila na Facebooku.“
Tentokrát Jana nic neřekla.
Babička si myslela, že fotografie dokazují, že má rodinu
O pár dní později přišla Jana sama.
Petra čekala další hádku.
Matka si ale sedla v kuchyni a položila telefon na stůl.
„Já jsem ty fotky smazala.“
Byly pryč nejen fotografie z narozenin.
Jana postupně odstranila i několik starších snímků vnoučat.
„Nemusela jsi smazat všechno,“ řekla Petra.
„Já nevím, co teda můžu.“
Tentokrát to neřekla útočně.
Spíš unaveně.
Petra jí vysvětlila, že nechce určovat každou jednotlivou fotografii. U Matěje jí vadí hlavně informace o škole, pravidelných aktivitách nebo místech, kde se pohybuje.
U Terezy je situace jiná.
Je dost stará na to, aby řekla, že nějakou fotografii veřejně nechce.
Jana se chvíli dívala na telefon.
Pak přiznala něco, co Petru překvapilo.
Facebook začala mnohem víc používat po smrti své matky.
Dřív fotografie především tiskla. Měla několik alb a každý rok nechávala udělat další.
Jenže postupně fotografie zůstávaly jen v telefonech.
„Když vás dám na Facebook, tak mám pocit, že tam ten život někde je,“ řekla.
Petra se pousmála.
„On je i bez Facebooku.“
„Já vím.“
Jana také přiznala, že jí dělalo dobře, když kamarádky pod fotografie psaly, jak děti vyrostly nebo jakou má hezkou rodinu.
Po rozvodu Petřiny sestry a několika nepříjemných letech v rodině měla možná potřebu ukazovat hlavně to pěkné.
„Asi jsem se tím trochu chlubila,“ řekla.
„To můžeš.“
„Jen ne moc.“
„Jen ne lidmi, kteří nechtějí být vystavení ve výloze.“
Jana se na ni podívala.
„Ty máš vždycky takové příjemné přirovnání.“
Tentokrát se obě zasmály.
Největší změnu navrhla sama Tereza
O víkendu přijela Jana znovu.
Tereza byla zpočátku odtažitá.
Babička se jí omluvila.
Nevysvětlovala, že fotografie byla hezká ani že přehání.
„Když mi řekneš, že něco nechceš zveřejnit, nedám to tam.“
Tereza chvíli mlčela.
„A ani do statusu na WhatsApp.“
Jana překvapeně zvedla obočí.
„To je taky veřejné?“
Petra se rozesmála.
„To vyřešíme potom.“
Nakonec to byla právě Tereza, kdo našel řešení.
Vytvořila babičce v telefonu rodinnou skupinu.
Byla v ní Petra, její sestra, oba jejich partneři, několik blízkých příbuzných a prarodiče.
Jana tam začala posílat fotografie z oslav, výletů a nedělních obědů.
Zpočátku měla tendenci poslat do skupiny dvacet snímků během pěti minut.
Rodina si zvykla.
Petra jí na oplátku přestala komentovat každou fotografii, na které nebyl někdo dokonale učesaný.
Jana svůj Facebook nezrušila.
Dál na něj dávala zahradu, dovolené, recepty, své vlastní fotografie a občas také společný rodinný snímek, pokud s tím všichni souhlasili.
Před začátkem dalšího školního roku přijela znovu vyprovodit Matěje.
Stejně jako před rokem vytáhla před školou telefon.
„Můžu?“ zeptala se.
Matěj přikývl.
Jana udělala dvě fotografie.
Jednu poslala do rodinné skupiny.
Na Facebook dala jen snímek kytice, kterou cestou koupili paní učitelce.
Petra si později uvědomila, že jejich několikaměsíční spor vlastně nezačal kvůli tomu, že by matka chtěla dětem ublížit.
Právě naopak.
Byla na ně pyšná a chtěla, aby to všichni viděli.
Jen dlouho nerozlišovala mezi tím, co patří jí, a tím, co už je soukromím někoho jiného.
A nejvíc jí to nakonec nevysvětlila dcera ani všechny řeči o bezpečnosti.
Došlo jí to až ve chvíli, kdy třináctiletá vnučka přestala babičce posílat fotografie úplně.
Tehdy Jana poprvé pochopila, že možnost vidět více někdy začíná právě tím, že člověk dokáže něco neukázat ostatním.
