Článek
Vždycky se říká: „Chceš-li ztratit přítele, půjč mu peníze.“ Nikdy jsem tomu nevěřila. Považovala jsem to za cynické pořekadlo pro lidi, kteří nemají to štěstí na hluboká pouta, jaké jsem měla já s Petrou. Ona byla vždycky ta živelná, trochu chaotická, plná emocí. Já byla ta pragmatická, ta, která má vždycky po ruce kapesníky a plán B. Naše rozdílnost nás spojovala. Když přišla s tím, že nutně potřebuje padesát tisíc na kauci a vybavení nového bytu, protože ji exmanžel nechal bez prostředků, brala jsem to jako svou morální povinnost.
„Jsi můj anděl, Ivanko. Hned jak se oklepu, máš to zpátky. Přísahám,“ plakala mi tehdy v kuchyni na rameni. Mávla jsem rukou nad návrhem sepsat směnku. Mezi námi? Mezi sestsrami? To by mi přišlo až urážlivé.
První tři měsíce jsem se o penězích nezmínila. Věděla jsem, že má starosti. Jenže pak se začaly dít věci, které mi zvedaly obočí. Petra na sociálních sítích sdílela fotky z prodlouženého víkendu ve wellness hotelu. „Zasloužený relax,“ psala k fotce se sklenkou prosecca. Polkla jsem to. Možná ji pozval nový přítel, utěšovala jsem se.
Pak přišla večeře, na kterou mě pozvala. Čekala jsem, že možná nadnese téma splátek, že mi dá třeba jen symbolickou tisícovku jako gesto dobré vůle. Místo toho přišla v novém kabátě značky, na kterou bych si já sama musela šetřit měsíce, a nadšeně mi líčila, jak si nechala udělat nové řasy a nehty.
Seděla jsem naproti ní, míchala lžičkou vystydlou kávu a v žaludku se mi rozléval podivný chlad. Nebyl to vztek na ty peníze jako takové. Byla to lítost. Já si ty peníze utrhla od úst, odložila jsem naši rodinnou dovolenou, abych jí pomohla z nouze. A ona tu seděla a svou nouzi evidentně definovala úplně jinak než já.
„Petro,“ začala jsem opatrně, hlas se mi trochu třásl, protože mluvit o penězích mi bylo trapné, jako bych dělala něco neslušného já, ne ona. „Nezlob se, ale… potřebovala bych vědět, jak to vidíš s tím dluhem. Blíží se doplatek za energie a hodilo by se mi to.“
Petra se zarazila. Úsměv jí nezmizel, jen ztvrdl. V očích se jí mihl záblesk, který jsem u ní neznala – směs arogance a ukřivděnosti. „Ježiš, Ivano, ty jsi hrozná materialistka,“ vydechla a protočila oči. „Vždyť víš, že ti to dám. Teď jsem si jen potřebovala udělat radost, abych se z toho všeho nezbláznila. Copak mi nepřeješ, abych se cítila dobře?“
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Najednou jsem neviděla svou nejlepší kamarádku. Viděla jsem cizí ženu, která zneužila mou důvěru a teď se mě snaží vmanipulovat do role té špatné, té lakomé. Udělala ze mě „materialistku“ za to, že chci zpět své vlastní prostředky.
Domů jsem odcházela pěšky, abych to rozdýchala. Uvědomila jsem si bolestnou pravdu. Petra není zlá v tom smyslu, že by mě chtěla okrást plánovaně. Její problém je hlubší – je absolutně sebestředná. Její momentální potřeba „udělat si radost“ je pro ni nadřazená mým potřebám, mé důvěře i našemu přátelství. Ona prostě nevnímá, že mi ubližuje. V jejím světě je ona ta chudinka, která si zaslouží péči, a já jsem ten bezedný zdroj, který to má chápat.
Peníze jsem nakonec vymohla, ale trvalo to půl roku a stálo mě to desítky ponižujících zpráv, na které odpovídala s čím dál větší nevolí. Poslední splátka přišla s poznámkou: „Tady to máš, doufám, že jsi šťastná.“
Nejsem šťastná. Mám zpátky své peníze, ale ztratila jsem člověka, který byl mým svědkem na svatbě. Někdy si říkám, jestli by nebylo lepší ty peníze oželet a nechat si tu iluzi přátelství. Ale pak si vzpomenu na ten její nový kabát a ten pocit bezmoci u stolu. To přátelství už dávno neexistovalo, to jsem jen já platila jeho drahý pronájem. Ta půjčka byla jen cenou za to, že jsem konečně otevřela oči.
