Článek
Vždycky, když platím u kasy v supermarketu, rozbuší se mi srdce. Ne proto, že bych neměla na kartě peníze, ale kvůli té jedné větě, kterou pošeptám pokladní: „A poprosím ještě pětistovku hotově, cashback.“ Je to můj malý rituál vzdoru. Tu bankovku pak rychle zmuchlám do kapsy kabátu, ještě dřív, než začnu skládat rohlíky do tašky. Na výpisu z účtu to vypadá jako velký nákup na víkend. Manžel si ničeho nevšimne. Pro něj je to jen položka „Globus – potraviny“.
Karel je hodný chlap. Nepije, nehraje automaty, chodí do práce. Ale má posedlost kontrolou. Hned po svatbě navrhl, abychom zrušili moje konto. „Ušetříme na poplatcích, lásko, budeme mít všechno transparentní,“ řekl tehdy. Znělo to logicky. Jenže transparentnost se změnila v dozor. Večer si sedá k Excelu a projíždí položku po položce. „Tady ta drogerie za osm stovek, co jsi tam kupovala?“ ptá se klidným hlasem. A já se přistihnu, jak se červenám a obhajuju nákup vložek a šamponu jako školačka.
Ten pocit závislosti mě začal dusit asi před rokem. Chtěla jsem jet s holkama na víkend na Moravu. Nebylo to drahé, ale nebyla to „nezbytná položka“. Karel mi udělal přednášku o tom, že musíme šetřit na novou střechu a že si mám radši dát víno doma na gauči. V tu chvíli mi to došlo. Já nemám právo na radost, pokud mi ji on neschválí. Přestože chodím do práce a vydělávám, moje peníze mizí v černé díře společného účtu, od kterého drží klíče jen on.
Tak vznikl můj tajný fond. Je to stará plechová krabice od sušenek, zastrčená úplně vzadu v šatní skříni pod zimními svetry. Dávám tam všechno. Peníze z cashbacku. To, co ušetřím, když řeknu, že stály boty pro malého o dvě stovky víc. Nebo když prodám staré oblečení na Vinted a nechám si to poslat na účet mamky, která mi to pak dá v hotovosti. Připadám si u toho jako podvodnice, jako lhářka. Ale pak tu krabici otevřu, přepočítám těch dvanáct tisíc, co tam teď leží, a cítím zvláštní klid.
Minulý týden to málem prasklo. Karel hledal své staré lyžařské rukavice a začal přehrabovat tu polici. Stála jsem ve dveřích ložnice a přestala dýchat. Krev mi hučela v uších. Kdyby tu krabici otevřel, nedokázala bych to vysvětlit. „Co to tady máš?“ zeptal se a sáhl po ní. „To jsou jen staré knoflíky a nitě!“ vyjekla jsem asi příliš hystericky. Zarazil se, podíval se na mě a ruku stáhl. „Jsi nějaká nervózní,“ utrousil a šel hledat jinam. Musela jsem si sednout, jak se mi podlomila kolena.
Někdo by řekl, že to je finanční nevěra. Že podkopávám důvěru v manželství. Možná mají pravdu. Ale já to vidím jinak. Ty peníze tam nejsou proto, abych od něj utekla. Neplánuju rozvod. Jsou tam proto, abych mohla dýchat. Abych si mohla koupit dárek pro kamarádku nebo jít na tu kávu, aniž bych musela večer snášet výslech u Excelu. Ta plechová krabice není zrada. Je to moje záchranná vesta v moři, kde mi manžel sice drží hlavu nad vodou, ale zároveň mi pevně svírá krk.
