Článek
Když loni v létě za úspory pořídil pozemek na polosamotě v Podkrkonoší, brala jsem to jako neškodnou terapii prací. Myslela jsem, že postavíme malou dřevostavbu s terasou, kam budeme jezdit o víkendu sekat trávu a vnoučatům péct buchty.
Jenže Pavel tam místo chaty dotáhl starou maringotku po lesácích. Natřel ji, vycpal zevnitř vlnou a nainstaloval malá kamínka. Pořád jsem to brala s nadhledem – chlap má krizi středního věku, potřebuje si něco dokázat, zvykne si a vrátí se.
V říjnu však přišel s hotovou věcí. „Dům pronajmeme a stěhujeme se sem natrvalo. Tady je opravdový život, Jano. Žádné složenky, žádné krysy v kancelářích, žádná civilizační přetvářka.“
Záchod s pilinami a prsty ztuhlé mrazem
Když jsem pochopila, že nežertuje, polil mě studený pot. Abych nezkazila manželství a nebyla za hysterku, kývla jsem na kompromis a zkusila s ním v maringotce strávit listopad. Byly to tři týdny ryzího utrpení.
Prostor má sotva osmnáct metrů. Ráno se probudíte do takového mrazu, že vám pára stoupá od pusy rovnou pod peřinu. Než se v kamínkách rozhoří syrové dřevo, zuby vám drkotají tak, že neudržíte hrnek s čajem. Záchod je kadibudka sto metrů v lese, kam se brodíte v gumákách v lezavém dešti a mrazu. Vodu musíte tahat v kanystrech do kopce a mýt se v plechovém lavoru u plotny. Mám počínající artrózu v koleni a po dvou týdnech v tomhle vlhku jsem nemohla ani vstát z pryčny.
Pavel byl přitom ve svém živlu. Chodil zarostlý, smrděl kouřem a zářil štěstím. Když se na mě podíval, jak klepu kosu v péřovce u stolu, povzdechl si: „Ty jsi tak zkažená pohodlím, Janičko. Otevři oči a dýchej.“
Nechci dožít jako poustevnice
Když za námi v prosinci přijel starší syn s přítelkyní a viděl mě umazanou od popela, jak ohřívám polévku na plechových kamnech, málem se rozbrečel hanbou. V tu chvíli jsem se sbalila a odjela zpátky do našeho vyhřátého domku.
Dala jsem Pavlovi ultimátum: domů, nebo konec. Maringotku beru jako chatu na léto, ale ne jako hrob pro zbytek našeho společného života. Od té doby žijeme odděleně. Pavel mě označil za maloměšťáckou zrádkyni, která mu po třiceti letech podrazila nohy v jeho duchovním přerodu. Odmítá přijet i na nedělní oběd, protože u nás ve městě prý nemůže dýchat.
Není v tom milenka, nejsou v tom automaty ani alkohol. Přesto náš vztah leží v troskách. Doma mám teplo, ticho a splachovací záchod, ale prázdno v ložnici mě bolí víc než zmrzlé prsty. Dá se ještě zachránit svazek, když jeden touží po klidném stárnutí s teplou vanou a druhý chce živořit v blátě bez elektřiny?
