Článek
Advokátka si odkašlala a posunula ke mně přes stůl stoh papírů.
„Tady to podepište, pane Kučero. Dole na každé stránce a na poslední list celý podpis.“
Vzal jsem do ruky pero. Bylo těžké, kovové a nepříjemně mě chladilo do prstů. Zprava ke mně doléhal monotónní zvuk tiskárny. Vrčela, polykala čisté papíry a na stůl plivala oficiální konec mého třetího manželství.
Monika seděla naproti mně. Nedívala se mým směrem. Zírala z okna na šedivou ulici a nervózně si loupala tmavý lak na nehtu ukazováčku. Dřív bych ji chytil za ruku a řekl, ať to nedělá. Dnes jsem jen podepsal další stránku.
Když jsme vyšli před budovu, foukal studený vítr. Monika si zapnula kabát až ke krku, kývla na mě místo pozdravu a vyrazila k tramvaji. Náš společný život skončil během dvaceti minut u stolu z dřevotřísky.
Dvě hodiny poté jsem už seděl v zapadlém bistru na Vinohradech. Vonělo to tam po přepáleném tuku, silné kávě a staré lékárně.
Klára tam byla dřív než já. Nebyla to žádná femme fatale z francouzských filmů. Byla to normální ženská, které táhlo na šedesát. Měla na sobě sepraný šedý svetr, vlasy stažené do obyčejného culíku a kolem očí vrásky, které jsme si za těch pětadvacet let společně vypěstovali.
„Takže do třetice všeho dobrého i zlého?“ zeptala se, když jsem si k ní přisedl.
„Spíš jen toho zlého,“ odvětil jsem a upil kafe. Bylo vlažné.
„Můžu ti říct ‚já ti to říkala‘, nebo si to schováme na jindy?“
„Nech si to na zítra. Dneska jsem vyčerpaný.“
Papírové iluze a zákopy všedního dne
Tři manželky. Alice, Dita a Monika. Tři různé ženy, tři různé příběhy, stejný konec.
S Alicí to byla studentská láska. Stavěli jsme dům za Prahou, já dřel dvanáct hodin denně, abych zaplatil hypotéku. V tom stresu jsme se jeden druhému ztratili. S Ditou to byl racionální svazek dvou lidí kolem čtyřicítky, který zkrachoval na chladném nezájmu. A Monika? Byla o deset let mladší. Věřila, že mě usadí, že mě naučí žít přítomností.
A celou tu dobu tu byla Klára.
Seznámili jsme se na firemním školení, když byla Alice čerstvě těhotná s mou dcerou. Klára tehdy měla na krku příšerně žlutou šálu a pokládala lektorovi ty nejotravnější otázky. O pauze jsem do ní vrazil a polil jí košili kávou. Neomluvila se. Nevzlykala. Jen mi podala papírový kapesník a suše konstatovala: „To nevyperete. Zbytek dne budete smrdět jako espresso.“
Zaujalo mě to. Žádná hysterie, jen věcnost.
Proč jsem si Kláru nikdy nevzal? Na to se mě můj nejlepší kamarád Pavel ptal nesčetněkrát. Většinou po pár pivech zněl jeho verdikt stejně: „Tome, ty jsi idiot. Máš ženskou, která tě zná nazpaměť, toleruje ti všechno, a ty si místo toho bereš cizí ženský, se kterýma se pak akorát taháš po soudech.“
Pavel to nikdy nepochopil. My s Klárou jsme věděli, že právě ten papír, ten úřední štempl a společná adresa, by všechno zničil.
Leželi jsme tehdy v polorozpadlé posteli v podnájmu na Žižkově, který jsem tajně platil mezi svým prvním a druhým manželstvím.
„Víš, že bychom se zabili, kdybychom spolu museli řešit složenky, nákupy a ucpaný záchod?“ řekla do tmy.
„Zabili,“ souhlasil jsem. „Nebo bychom se začali nesnášet.“
Našli jsme si svůj systém. Byli jsme jako dva vojáci v zákopu. Nahoře probíhal skutečný život – padaly tam bomby v podobě plenek, tchyní, nemocí a nezaplacených účtů. A my dva jsme se na dvě hodiny v úterý a ve čtvrtek schovali do bahna, zapálili si cigaretu a měli klid. Žádné víkendy. Žádné společné dovolené. Jen absolutní přijetí.
Půl roku v pekle a návrat domů
Když jsem si bral Ditu, myslel jsem si, že jsem s tímhle dvojím životem skončil. Byl jsem odhodlaný být tím správným chlapem. Manželem, co v pět odpoledne přijde z práce, o víkendu seká trávu a večer u televize pije víno.
Vydržel jsem to půl roku. Smazal jsem Klářino číslo. Změnil jsem trasu do práce, abych nepotkal její auto. Bylo to nejhorších šest měsíců mého života.
Fyzicky jsem fungoval doma, ale mentálně jsem bloudil v absolutní prázdnotě. Každá večeře s Ditou mi připadala, jako bych přežvykoval polystyren. Všechno bylo bez chuti, bez zápachu, bez emocí. Dita si toho všimla.
„Ty tu vůbec nejsi,“ vyčetla mi jednoho večera. Krájela maso tak agresivně, až nůž skřípal o porcelán.
„Jsem unavený,“ lhal jsem.
„Ne. Jsi prázdný. Jako by ti někdo vysál duši.“
Měla pravdu. Moje duše zůstala v našem starém bistru s Klárou. Druhý den ráno jsem zašel k telefonní budce. Připadal jsem si nepatřičně, ale musel jsem. Její číslo jsem měl vypálené v mozku.
„Prosím?“ ozval se její hlas.
„Tady Tomáš.“
Vteřina. Dvě.
„Kde jsi?“ zeptala se jen. Žádné výčitky. Žádné scény. Prostě jen věcná otázka.
Tím dnem skončilo mé manželství s Ditou, i když na papíře se to vleklo ještě další tři roky.
S Monikou to bylo jiné. Zkoušela mě opravit. A já, stárnoucí hlupák polichocený zájmem mladé ženy, jsem na tu hru přistoupil. Ale jakmile opadlo počáteční okouzlení, přišla realita. S Monikou jsme řešili, kam pojedeme na hory, do jaké restaurace půjdeme na výročí a proč málo komunikuju o svých pocitech.
S Klárou jsem neřešil nic. Když jsem jí u kávy vyprávěl o problémech doma, jen poslouchala a míchala lžičkou.
„Proč mi o ní vlastně vyprávíš?“ zeptala se mě před pár měsíci.
„Protože ty jsi jediná, komu můžu říct pravdu.“
„A víš, že je to k Monice hrozně nefér?“
Zarazil jsem se. Od své milenky, se kterou pětadvacet let podvádím své manželky, bych zrovna lekce z morálky nečekal.
„Jak to myslíš?“
„Nedals jí šanci, Tome. Od začátku jsi jednou nohou u mě. Má z tebe jen tu nudnou polovičku. A ta navíc musí platit účty a prát tvoje špinavé ponožky.“
Píchlo mě v žaludku. Nebyla to z její strany výčitka, jen brutálně suché konstatování faktu.
V ten moment se mi to v hlavě složilo. Celý život si nalhávám, jaký jsem svobodomyslný bohém, který se nenechá svázat konvencemi. Ve skutečnosti jsem byl sprostý zbabělec. Rozdělil jsem si ženu na dvě funkce. S jednou žiju ten každodenní, funkční život, abych zapadl do tabulek a mohl ukazovat fotky z dovolené. A ke druhé si chodím pro pochopení a klid.
Uvědomění nepřišlo jako blesk z čistého nebe. Byla to plíživá hniloba. Když jsem se ten večer vrátil domů k Monice, seděla na gauči. Podívala se na mě s prázdným výrazem.
„Já už nemůžu, Tome.“
Čekal jsem, že vytáhne důkazy. Cizí parfém, výpisy z účtu. Ale ona jen unaveně složila ruce do klína.
„Ty mě nemiluješ. A já už nemám sílu předstírat, že z toho něco bude. Sedíš tu, ale žiješ někde jinde.“
Chtěl jsem se bránit. Chtěl jsem vytáhnout fráze o krizi středního věku. Ale při pohledu na její ztrhanou tvář mi to přišlo nedůstojné. Ucítil jsem fyzickou nevolnost. Ne z ní, ale ze sebe. Nemělo smysl dál lhát.
A tak jsem se octl u advokátky. Potřetí.
Když jsme s Klárou vyšli z bistra, venku začalo drobně mrholit. Šla vedle mě. Ramena jsme měli blízko u sebe, ale nedrželi jsme se za ruce. Nikdy jsme se na ulici nedrželi za ruce. Zvyk.
„Co budeš dělat teď?“ zeptala se a zvedla si límec kabátu.
Zastavil jsem se a podíval se na ni. Do těch známých očí, které o mně věděly víc, než bych si sám přál. Třikrát jsem slíbil věrnost v dobrém i zlém, před bohem i úřady. Třikrát jsem selhal. Ale tady na mokrém pražském chodníku stála žena, které jsem byl loajální víc než čtvrt století. Jsem stoprocentně nevěrný manžel. Ale absolutně věrný muž.
„Zítra si půjdu pro klíče od nového bytu,“ řekl jsem pomalu. „Bude menší. Ale má balkon.“
Kývla. „Až ho zabydlíš, dej vědět. Koupím ti tam nějakou kytku, kterou stejně do měsíce usmrtíš.“
Usmál jsem se. Byl to první upřímný úsměv toho dne. Není to tak, že by věrnost byla přežitým pojmem, jen jsem celý život hledal její potvrzení na špatných úřadech.
