Článek
Mému synovi Honzovi bylo v květnu devět.
Na narozeniny si letos přál oslavu v laser game.
Ne doma.
Ne dort s babičkou.
Laser game.
Mluvil o tom asi dva měsíce.
Nakonec jsme našli místo, kde měli narozeninový balíček pro osm dětí. Honza plus sedm kamarádů.
Jedno místo jsme nechali pro jeho sestřenici, takže si ze školy mohl vybrat šest dětí.
„Tak koho chceš?“ zeptala jsem se ho.
Začal jmenovat.
Matěje.
Tobiáše.
Kubíka.
Daniela.
Adama.
A Marka.
Některá jména jsem čekala.
U některých mě překvapilo, že spolu vůbec tráví čas.
„A Filip ne?“ zeptala jsem se.
Honza okamžitě zavrtěl hlavou.
„Ne.“
Filip chodí s Honzou do třídy od první třídy.
Není to jeho kamarád.
Ale také jsem si do té doby nemyslela, že by mezi nimi byl nějaký zásadní problém.
„Proč ne?“
„Protože je otravnej.“
„To je trochu málo.“
Honza se zamračil.
„Pořád do mě rejpe.“
Začal mi vyjmenovávat různé situace.
Filip mu několikrát říkal Šprte.
Jednou mu schoval penál.
Když Honza dostal jedničku z matematiky, prý před ostatními řekl, že je zase učitelčin mazánek.
Při fotbale se pohádali, protože Filip tvrdil, že Honza fauloval.
A před pár týdny se mu smál, že neumí pořádně hodit míčem.
Když jsem to poslouchala, nepřipadalo mi to příjemné.
Zároveň jsem ale nevěděla, jestli tomu říkat šikana.
Devítiletí kluci se občas poškádlí.
Hádají se.
Za hodinu spolu zase hrají fotbal.
„Řekl jsi mu někdy, že ti to vadí?“
„Jo.“
„A co udělal?“
Honza pokrčil rameny.
„Řekl, že jsem cíťa.“
Tím pro mě byla otázka oslavy v podstatě vyřešená.
Jeho narozeniny.
Jeho šest kamarádů.
Neměla jsem potřebu vybírat hosty za něj.
Vytiskla jsem jednoduché pozvánky.
Jméno.
Datum.
Čas.
Adresa.
Telefon na mě.
Původně jsem chtěla napsat rodičům jednotlivě, ale Honza mě přesvědčil, že si pozvánky rozdá ve škole sám.
To byla moje první chyba.
Ve středu je strčil do aktovky.
„Hlavně je nerozdávej během hodiny.“
„Mami.“
„A nedělej z toho nějaký divadlo.“
„Nebudu.“
Když přišel odpoledne domů, vypadal spokojeně.
Všichni pozvaní prý můžou.
Tím jsem to považovala za uzavřené.
Asi v půl šesté mi zazvonil telefon.
Cizí číslo.
„Dobrý den, tady Králová, Filipova maminka.“
Okamžitě mi došlo, proč volá.
„Dobrý den.“
„Já se omlouvám, že volám takhle večer. Potřebovala bych se vás jen na něco zeptat.“
Mluvila velmi slušně.
Skoro mi to celou situaci dělalo ještě nepříjemnější.
„Filip dneska přišel domů a byl docela nešťastný. Honza ve škole rozdával pozvánky na narozeniny.“
„Ano.“
„A Filip pozvaný není.“
Chvíli jsem nevěděla, co říct.
„Není.“
„Můžu se zeptat proč?“
Ta otázka mě trochu zaskočila.
Připadalo mi zvláštní vysvětlovat jiné matce, proč moje dítě nepozvalo její dítě na svoje narozeniny.
„Honza si mohl vybrat jen šest spolužáků.“
„To chápu.“
Chvíli bylo ticho.
Pak pokračovala.
„Jenže on ty pozvánky rozdával přímo před ostatními dětmi. Filip říkal, že stáli o přestávce u lavice a Honza postupně říkal, kdo je pozvaný.“
To jsem nevěděla.
„Aha.“
„Filip tam celou dobu stál.“
Bylo mi to nepříjemné.
Přesně tomu jsem se chtěla vyhnout.
„To určitě nebylo dobře. Řeknu mu to.“
Myslela jsem, že tím rozhovor skončí.
Neskončil.
„Ono je mezi nimi poslední dobou nějaké napětí?“
Rozhodla jsem se říct pravdu.
„Honzovi vadí, že si z něj Filip občas dělá legraci.“
Na druhé straně bylo chvíli ticho.
„Jakou legraci?“
Řekla jsem jí pár příkladů.
Šprt.
Mazánek.
Penál.
Fotbal.
Paní Králová si povzdechla.
„Já vím, že Filip někdy neumí odhadnout hranici.“
To mě překvapilo.
Čekala jsem spíš obranu.
„Řešíme to s ním.“
Pak dodala:
„Ale taky vím, že Honza mu to vrací.“
„Jak?“
„Třeba minulý týden mu s klukama říkali, že je tlustej.“
Zarazila jsem se.
O tom Honza samozřejmě nic neřekl.
„To nevím.“
„Já netvrdím, že je Filip svatý.“
Pak řekla větu, která mě naštvala.
„Jen si myslím, že když děti řeší nějaký konflikt, tak je není dobré učit, že řešením je někoho vyčlenit.“
„Já ho nic takového neučím.“
„Ale teď ho Honza vyčlenil.“
„Je to oslava pro šest dětí.“
„Já to chápu. Ale ve třídě je skupina kluků, která je pořád spolu. A jediný Filip pozvánku nedostal.“
To jsem nevěděla.
Podle Honzy vybíral šest kamarádů.
Podle Filipa byl jediný z jedné konkrétní party, kdo zůstal venku.
To už znělo trochu jinak.
Přesto mě štvalo, kam se celý rozhovor posunul.
„Já přece nemůžu synovi nařídit, koho musí pozvat na vlastní narozeniny.“
„To po vás nechci.“
Ale trochu jsem měla pocit, že přesně to po mně chce.
Rozloučily jsme se bez hádky.
Jen velmi chladně.
Když přišel večer manžel domů, všechno jsem mu vyprávěla.
Jeho reakce byla okamžitá.
„Tak ho prostě nezveme.“
„To říkáš jednoduše.“
„Protože to jednoduchý je.“
„Ona říká, že Honza vynechal jen jeho.“
„No a? Asi k tomu má důvod.“
„A Honza mu prý říkal, že je tlustej.“
Manžel se zarazil.
„Říkal?“
„Prý jo.“
„Tak se ho zeptej.“
Honzu jsme zavolali do kuchyně.
Nejdřív samozřejmě tvrdil, že vůbec netuší, o čem mluvím.
Pak si vzpomněl.
„Já jsem mu neřekl, že je tlustej.“
„Tak co jsi řekl?“
„Že by měl běhat rychlejc.“
„A?“
Honza mlčel.
„Honzo.“
„Matěj řekl, že kdyby Filip snědl míň řízků, tak by třeba běhal.“
„A tys udělal co?“
„Smál jsem se.“
Výborně.
„A Filip ti potom řekl něco?“
„Že jsem debil.“
Celá situace začínala vypadat přesně jako hádky devítiletých kluků.
Jeden něco řekne.
Druhý mu to vrátí.
Za týden už nikdo neví, kdo začal.
„Proč jsi ty pozvánky rozdával před ním?“
„Nerozdával jsem je před ním.“
„Jeho máma říkala, že jo.“
„On tam prostě byl.“
„A tys všem říkal, kdo jde?“
„Kluci se ptali.“
„Říkala jsem ti, ať z toho neděláš divadlo.“
„Já nedělal.“
Začal být protivný.
Pak jsem položila otázku, kterou jsem možná měla položit hned.
„Kdyby byl Filip v poslední době normální, chtěl bys ho tam?“
Honza přemýšlel.
„Nevím.“
„To znamená co?“
„Asi jo.“
To mě překvapilo.
„Takže ho tam nechceš hlavně proto, že jste teď rozhádaní?“
„Já ho tam prostě nechci.“
Tím pro něj diskuse skončila.
Pro mě ne.
Druhý den jsem se na situaci zeptala kamarádky, která má děti podobně staré.
„Nenutila bych ho,“ řekla okamžitě.
„Ani když je jedinej z party, kdo nejde?“
„Pořád je to jeho oslava.“
„A co když se spolu za dva týdny zase baví?“
„Tak se spolu budou bavit.“
„Jeho máma tvrdí, že ho tím učíme vyčleňovat.“
Kamarádka se zasmála.
„Tohle miluju. Takže aby se jedno dítě necítilo vyčleněný, musí druhý dítě trávit narozeniny s někým, koho tam nechce.“
Přesně to jsem si původně myslela taky.
Jenže mi pořád vrtalo hlavou, jak Honza pozvánky rozdal.
Kdybych každému rodiči napsala soukromě, Filip by se o oslavě možná dozvěděl až později.
Pořád by ho to mohlo mrzet.
Ale nestál by přímo vedle kluků, kteří si před ním potvrzovali, že všichni jdou a on ne.
Za to jsem nesla část odpovědnosti já.
Byla jsem ta, kdo osmiletému dítěti dala šest papírových pozvánek a čekala, že celou sociální situaci vyřeší citlivě.
Večer mi přišla od paní Králové zpráva.
„Ještě se omlouvám za včerejší telefon. Nechci vás nutit Filipa zvát. Jen mě mrzelo, jakým způsobem se to dozvěděl.“
Tentokrát jsem se už nenaštvala.
Napsala jsem jí:
„To chápu. Pozvánky jsem mu měla rozeslat já rodičům. Tohle jsem nedomyslela.“
Za chvíli odepsala.
„Filip mimochodem Honzu loni na narozeninách měl. Proto ho asi překvapilo, že letos není pozvaný.“
Další věc, kterou jsem nevěděla.
Zeptala jsem se Honzy.
„Byl jsi loni u Filipa na narozeninách?“
„Jo.“
„A proč jsi mi to neřekl?“
Podíval se na mě, jako bych byla úplně mimo.
„Proč bych ti to říkal?“
Měl pravdu.
Pro něj to spolu zřejmě nesouviselo.
Pro mě trochu ano.
„Bavili jste se tehdy normálně?“
„Jo.“
„A kdy jste se začali hádat?“
Pokrčil rameny.
„Nevím.“
Pak se na mě podezřívavě podíval.
„Ty chceš, abych ho pozval.“
„Nevím.“
„Já nechci.“
„Proč přesně?“
Tentokrát chvíli přemýšlel.
„Protože když tam bude, bude pořád dělat blbý kecy.“
To už byl konkrétní důvod.
„A kdybych mu řekla, že jestli bude dělat blbý kecy, zavolám jeho mámě?“
„Mami.“
„Jen se ptám.“
„Nechci ho tam.“
Najednou mi došlo, že se možná až moc snažím najít řešení, které bude příjemné pro všechny dospělé.
Pro Filipa.
Pro jeho maminku.
Pro mě.
A trochu jsem přestala poslouchat dítě, jehož narozeniny to byly.
Zároveň jsem ale nechtěla podpořit situaci, kdy šest kluků vytvoří skupinku a sedmému demonstrativně ukážou, že tam nepatří.
Proto jsme udělali něco mezi.
Filipa jsme na oslavu nakonec nepozvali.
Honzovi jsem ale řekla, že s ostatními nebude ve škole dělat žádné velké plánování oslavy před dětmi, které nejdou.
A že jestli zjistím, že se Filipovi kvůli tomu posmívají nebo mu schválně vykládají, jaká to bude zábava bez něj, oslava se výrazně zmenší.
„To není fér.“
„Je.“
„Není.“
„Nemusíš ho pozvat. Ale nemusíš mu to ani omlátit o hlavu.“
Na tom jsme se nakonec shodli.
Oslava proběhla normálně.
Kluci běhali dvě hodiny s plastovými pistolemi, jedli pizzu a hádali se, kdo měl nejvíc zásahů.
Když jsme přijeli domů, Honza prohlásil, že to byly nejlepší narozeniny v jeho životě.
O týden později jsem šla pro něj do školy.
Vyšel ven s Matějem.
A s Filipem.
Všichni tři se něčemu smáli.
Filip pak řekl:
„Čau, Honzo.“
„Čau.“
A každý šel jinam.
Doma jsem se ho zeptala:
„Vy už se s Filipem bavíte?“
„Jo.“
„Takže už není otravnej?“
Honza pokrčil rameny.
„Je.“
„Ale bavíte se.“
„No.“
Dětská logika.
Na chvíli mě napadlo, jestli jsme ho přece jen neměli pozvat.
Pak jsem si ale uvědomila, že dnešní kamarádství automaticky neznamená, že před třemi týdny Honza lhal o tom, jak se vedle Filipa cítil.
Možná děti dokážou něco, s čím mají dospělí mnohem větší problém.
Jeden týden se nesnášet a další týden spolu zase normálně kopat do míče.
S Filipovou maminkou se dnes zdravíme normálně.
Jednou jsme se dokonce bavily před školou a ona sama řekla:
„Oni se zase kamarádí. Já ty děti nechápu.“
„Já taky ne.“
Pořád si myslím, že dítě má mít právo rozhodnout, koho chce na malé narozeninové oslavě.
Stejně tak si ale myslím, že jsem udělala chybu, když jsem nechala Honzu rozdávat omezený počet pozvánek přímo ve třídě.
Je totiž rozdíl mezi tím někoho nepozvat a tím dát mu před ostatními jasně najevo, že je jediný, kdo nepatří dovnitř.
A dodnes vlastně nevím, kde přesně mezi těmi dvěma věcmi vede hranice.
