Článek
Můj syn Adam chodí do třetí třídy.
Má skvělou učitelku.
To říkám rovnou, protože právě to se později v naší rodičovské skupině stalo skoro hlavním argumentem.
Paní učitelka Novotná je přesně ten typ člověka, kterého bych sama jako dítě chtěla mít.
Je přísná, ale spravedlivá.
Když Adam v první třídě brečel, že nechce ráno do školy, protože se pohádal s kamarádem, vyřešila to tak, že za týden už si na celý problém skoro nevzpomněl.
Když dětem nejde matematika, zůstane s nimi chvíli po vyučování.
Když jedou na výlet, pošle rodičům večer pár fotek.
Nikdy jsem proti ní neměla jedinou výhradu.
Proto mi nepřišlo nijak zvláštní, když se začátkem června objevila v naší rodičovské skupině zpráva od Jany.
Jana je maminka jedné Adamovy spolužačky a prakticky od první třídy organizuje všechno.
Vybírá peníze na pracovní sešity.
Zařizuje dárky.
Připomíná focení.
Najde ztracenou mikinu.
Když někdo neví, v kolik se děti vracejí ze školy v přírodě, Jana to ví.
Já bych její funkci dělat nechtěla ani zadarmo.
Proto jsem byla vždycky ráda, že ji máme.
„Ahoj všem,“ napsala. „Blíží se konec roku, tak bych zase vyřešila dárek pro paní učitelku. Myslím, že letos by si zasloužila něco hezkého. Co třeba wellness poukaz, velkou kytici a fotoknihu od dětí?“
Během pár minut začala chodit srdíčka.
„Super nápad.“
„Určitě.“
„Zaslouží si to.“
Jedna maminka navrhla ještě kvalitní čokoládu.
Jiná láhev prosecca.
Pak Jana napsala orientační cenu.
Poukaz 8 000 korun.
Kytice kolem 2 000.
Fotokniha přibližně 1 500.
Čokoláda a nějaké drobnosti.
„Zatím nás potvrdilo sedmnáct, takže by to vycházelo cca 700 Kč na dítě. Pokud se přidají další, samozřejmě to bude méně.“
Dívala jsem se na tu zprávu a připadala jsem si trochu jako lakomec.
Sedm set korun nebyla částka, která by nás doma finančně položila.
Mohla jsem ji poslat.
Jen mi to připadalo moc.
Ve třídě je dvacet čtyři dětí.
Kdyby se nakonec zapojili všichni, bavili bychom se o částce přes šestnáct tisíc korun.
Na dárek pro učitelku ve třetí třídě.
Ukázala jsem zprávu manželovi.
„Sedm stovek?“ zeptal se.
„Jo.“
„Za co?“
Vyjmenovala jsem mu to.
Pokrčil rameny.
„Tak jim to neposílej.“
„Jenže všichni ostatní píšou, jak je to úžasný.“
„No a?“
„Nechci vypadat jako jediná kráva.“
Manžel se zasmál.
„Tak budeš jediná kráva se sedmi stovkama v peněžence.“
To mi moc nepomohlo.
Chvíli jsem přemýšlela, že peníze prostě pošlu a nebudu to řešit.
Pak mi ale přišlo trochu absurdní dělat něco jen proto, abych v rodičovské skupině nevypadala špatně.
Napsala jsem:
„Za nás se tentokrát společného dárku nezúčastníme. Adam paní učitelce přinese vlastní kytičku a něco jí vyrobí. 700 Kč už mi přijde na konec roku opravdu hodně.“
Odeslala jsem to.
A okamžitě jsem toho trochu litovala.
Ne toho rozhodnutí.
Spíš formulace.
Mohla jsem napsat jen, že děkujeme a tentokrát se nepřidáme.
Ta poslední věta o sedmi stech korunách zněla možná zbytečně hodnotícím způsobem.
Chvíli se nic nedělo.
Pak jedna maminka dala na moji zprávu palec nahoru.
Další napsala:
„Každý samozřejmě podle sebe.“
Jana nereagovala vůbec.
Myslela jsem, že tím je věc vyřešená.
Nebyla.
O dva dny později přišla další zpráva.
Jana už dárek objednala a potřebovala od dětí fotografie do fotoknihy.
Každé dítě mělo mít vlastní stránku s fotkou, krátkým vzkazem a podpisem.
Adam přišel ze školy nadšený.
„Mami, já paní učitelce napíšu, že je nejlepší učitelka na světě.“
„To jí určitě udělá radost.“
Sedl si ke stolu a asi dvacet minut něco vyráběl.
Napsal text.
Nakreslil vedle něj malé slunce.
Pak celé slovo „učitelka“ přepisoval, protože se mu nelíbilo jeho první U.
Večer jsem jeho vzkaz vyfotila a poslala Janě.
Asi za hodinu mi odpověděla soukromě.
„Ahoj, jen abychom se správně pochopily. Fotokniha je součást toho společného dárku, na který vybíráme.“
„Jasně,“ napsala jsem.
Čekala jsem, co bude dál.
„Tak jestli se dárku neúčastníte, asi bych tam Adamovu stránku nedávala. Nebylo by to úplně fér vůči rodičům, kteří přispěli.“
Nejdřív jsem si myslela, že jsem něco špatně pochopila.
Přečetla jsem si zprávu znovu.
„Myslíš, že když jsme neposlali 700 Kč, Adam nemůže napsat paní učitelce vzkaz do knihy od třídy?“
Odpověď přišla za chvíli.
„Nechci, aby to znělo hnusně. Ale fotoknihu platí rodiče, kteří se složili. Kdyby se do ní podepsali všichni bez ohledu na příspěvek, tak pak vlastně pár lidí zaplatí dárek za celou třídu.“
To už mě naštvalo.
„Ale Adam po nikom nechce poukaz ani kytku. Jen chce poděkovat svojí učitelce společně s ostatními dětmi.“
Jana napsala, že mě chápe.
A pak přidala:
„Jen prosím zkus pochopit i mě. Loni jsem za dárek doplácela skoro dva tisíce, protože čtyři rodiče slíbili peníze a nakonec je neposlali. Letos už to dělat nechci.“
To jsem nevěděla.
Najednou moje představa Jany jako ženy, která rozhoduje, kdo smí a nesmí být v knížce, dostala trochu jiný rozměr.
Ona několik let všechno zařizovala.
Objednávala.
Vybírala peníze.
Urgovala.
A evidentně také občas zaplatila za lidi, kteří se na ni vykašlali.
To bych taky dělat nechtěla.
Jenže pořád jsem nechápala, proč by se to mělo týkat Adama.
„Rozumím, že nechceš nic doplácet. Klidně zaplatím náklady na jeho jednu stránku ve fotoknize. Ale 700 Kč posílat nechci.“
Jana odpověděla:
„To zase nejde úplně rozpočítat na stránky.“
Tím naše konverzace skončila.
Večer jsem byla pořád naštvaná.
Vyprávěla jsem to manželovi.
Čekala jsem, že mě okamžitě podpoří.
Místo toho se zeptal:
„A proč prostě nepošleš těch sedm stovek?“
Podívala jsem se na něj.
„Před dvěma dny jsi říkal přesný opak.“
„Já vím. Ale jestli se kvůli tomu má Adam cítit blbě…“
„Právě proto je nechci poslat.“
„Tomu nerozumím.“
„Protože potom stačí říct, že dítě bude vynechané, a každý rodič radši zaplatí.“
Manžel chvíli mlčel.
„To je pravda.“
Pak dodal:
„Ale Adamovi je osm. Jemu je úplně jedno, jaký princip hájíš.“
To byla bohužel také pravda.
Druhý den jsem se na celou věc zeptala dvou maminek, se kterými se ze školy znám trochu víc.
Jedna mi řekla:
„Mně je těch sedm stovek taky líto, ale poslala jsem je. Nechtěla jsem to řešit.“
Druhá reagovala úplně opačně.
„Já bych dala klidně tisíc. Novotná má ty děti celý rok na starosti a je fakt skvělá.“
„To já nerozporuju.“
„Tak co řešíš?“
„Že Adam nemůže být ve společném přání, když nezaplatím.“
Zarazila se.
„To je trochu blbý.“
Přesně.
Trochu blbý.
Jenže čím déle jsem o tom přemýšlela, tím méně jsem věděla, kde přesně je hranice.
Kdybychom nepřispěli na společnou kytici, samozřejmě bych nečekala, že Adam dostane část kytice a osobně ji předá.
Kdyby rodiče koupili poukaz za svoje peníze, nebylo by fér tvrdit, že je od nás všech.
Ale podpis?
Vzkaz?
Dítě, které paní učitelce děkuje?
To mi připadalo jiné.
Odpoledne přišel Adam ze školy a zeptal se mě:
„Poslala jsi paní Janě ten obrázek?“
„Poslala.“
„A bude tam?“
Nevěděla jsem, co říct.
„Ještě nevím.“
„Proč?“
„Protože ta knížka je součást společného dárku.“
Adam se na mě podíval.
„A já nejsem ze třídy?“
Ta věta mě zasáhla víc než všechny zprávy předtím.
Samozřejmě že byl ze třídy.
Jen jeho matka odmítla poslat sedm set korun.
Večer jsem napsala do skupiny.
Dlouho jsem formulaci upravovala, protože jsem nechtěla rozpoutat válku.
Nakonec jsem napsala:
„Mám jeden dotaz k fotoknize. Chápu správně, že v ní budou jen děti rodičů, kteří se finančně zapojili do celého dárku? Ptám se proto, že Adam už připravil vzkaz, ale společný dárek jsme se rozhodli neplatit.“
Skupina byla asi pět minut úplně tichá.
Pak začaly chodit odpovědi.
„To jsem nevěděla.“
„Já myslela, že kniha bude od všech dětí.“
„Taky jsem to tak chápala.“
Jedna maminka napsala:
„Ale zase je pravda, že ji někdo musí zaplatit.“
Další:
„Tak můžeme fotoknihu rozpočítat mezi všechny a poukaz jen mezi zájemce.“
Někdo navrhl, že knihu zaplatí třídní fond.
Pak se ozvala Jana.
„Prosím, nedělejme z toho drama. Jen jsem nechtěla, aby zase nastala situace, kdy pár lidí platí za ostatní.“
Tentokrát mi jí bylo trochu líto.
Najednou vypadala jako hlavní viník celé věci, přestože většinu práce dělala právě ona.
Odepsala jsem:
„Já z toho drama dělat nechci. A chápu, proč nechceš zase něco doplácet. Jen si myslím, že děti by z poděkování vyřazené být neměly podle toho, jestli jejich rodiče zaplatili dárek.“
Pak napsala maminka, která se do té chvíle vůbec neozývala.
„Za mě by všechny děti měly mít možnost paní učitelce něco napsat. Peníze jsou věc nás rodičů.“
To nakonec rozhodlo.
Během půl hodiny jsme se domluvili úplně jinak.
Fotokniha se zaplatila ze zbytku peněz v třídním fondu.
Kdo chtěl, poslal zvlášť peníze na poukaz, kytici a čokoládu.
Příspěvek nakonec vyšel asi na pět set korun.
Zapojilo se devatenáct rodin.
My ne.
Adam paní učitelce přinesl malou kytici kopretin, kterou jsme koupili cestou do školy.
A jeho stránka ve fotoknize zůstala.
Na poslední školní den jsem přišla na chvíli do třídy.
Děti stály kolem paní učitelky a byly mnohem nervóznější než ona.
Jana jí předala kytici.
Jiná maminka poukaz.
Pak děti přinesly fotoknihu.
Paní učitelka jí začala hned listovat.
U některých stránek se smála.
U jiných měla slzy v očích.
Když došla k Adamově, přečetla si jeho vzkaz a zavolala ho k sobě.
„To sluníčko jsi kreslil ty?“
Adam přikývl.
„To si budu pamatovat.“
Celou cestu domů mi potom vysvětloval, že paní učitelka měla největší radost právě z jeho obrázku.
Samozřejmě nevím, jestli to byla pravda.
Možná to říkala každému dítěti.
Večer jsem ještě napsala Janě a poděkovala jí, že všechno zařídila.
Odpověděla:
„Příští rok už to organizuje někdo jiný 😂.“
Nedivila jsem se jí.
Z celé situace jsem si nakonec odnesla trochu jiný pocit, než jsem čekala.
Pořád si myslím, že sedm set korun na dárek bylo příliš.
Zároveň už bych do společného chatu nenapsala tak snadno, že mi částka připadá přehnaná. Pro někoho to totiž mohlo znít, jako bych hodnotila nejen cenu dárku, ale i to, kolik si podle mě paní učitelka zaslouží.
A to jsem vůbec nemyslela.
Stejně tak chápu Janu.
Když člověk několik let něco organizuje, připomíná platby a nakonec ještě doplácí z vlastní kapsy, asi začne mít potřebu nastavit pravidla.
Jen podle mě existuje jedno pravidlo, které by mělo být ještě důležitější.
O penězích můžeme rozhodovat my dospělí.
Ale osmileté dítě by se nemělo jednoho dne dozvědět, že do společného „děkujeme“ nepatří jen proto, že jeho máma neposlala sedm set korun.
