Článek
Cesta autem ze severní Itálie trvala nekonečných třináct hodin. Kolony před Vídní a vytrvalý déšť na české dálnici z nás vysály i ty poslední zbytky uvolněné prázdninové nálady.
Můj muž Martin nesl do schodů dvě nejtěžší sportovní tašky, zatímco já jsem za ním táhla velký kufr na kolečkách a batoh plný špinavého prádla.
Byli jsme unavení, zpocení a prosolení od moře, ale v duchu nás držela nad vodou jedna jediná, nádherná myšlenka.
Doma na nás čeká úplně nová koupelna. Ta, na kterou jsme šetřili poslední čtyři roky a kvůli které jsme si letos odepřeli jakékoliv jiné větší výdaje.
Rozhodli jsme se to udělat chytře. Nechtěli jsme žít týdny ve stavebním prachu a umývat se ve dřezu v kuchyni.
Kolega z práce mi doporučil pana Růžičku. Prý je to starý praktik, trochu dražší, ale absolutně spolehlivý mistr svého řemesla, který zařídí vše od bourání až po finální silikon.
Zaplatili jsme mu dvě stě padesát tisíc korun. Byla to obrovská částka, kterou jsme mu poslali ve dvou velkých splátkách předem na materiál a zálohu na práci.
Dohoda zněla jasně. My odjedeme na deset dní k moři, on dostane klíče od našeho bytu, a až se vrátíme, bude všechno hotové, uklizené a připravené k první horké sprše.
Zasunula jsem klíč do zámku našich bezpečnostních dveří. Zadrhl se, přesně jako vždycky, a já musela trochu zatlačit ramenem, abych odemkla.
Očekávala jsem, že mě do nosu praští ta specifická, čistá vůně nového sanitárního silikonu, drahých čisticích prostředků a čerstvé spárovací hmoty.
Místo toho mě přes práh přivítal těžký, zatuchlý pach vlhké omítky, levného tabáku a něčeho, co nápadně připomínalo zkaženou vodu.
Zastavila jsem se uprostřed předsíně. Kufr mi vyklouzl z ruky a s tupým bouchnutím dopadl na plovoucí podlahu.
Martin mě zezadu jemně odstrčil, aby mohl položit ty těžké tašky, ale pak se zarazil úplně stejně jako já.
Na podlaze v chodbě, přímo před zavřenými dveřmi do koupelny, se leskla velká, nepravidelná kaluž temné vody.
Nebyla to jen trocha vlhkosti. Voda už pomalu vzlínala do spodní části našich dřevěných dveřních zárubní, které začínaly nebezpečně bobtnat.
Cítila jsem, jak se mi zrychluje tep. Žaludek se mi stáhl do malého, tvrdého uzlu a na zátylku mi vyrazil studený pot.
Martin pomalu přistoupil ke dveřím od koupelny. Vzal za novou kovovou kliku, která mimochodem vůbec nedržela v rovině, a trhnutím otevřel.
To, co jsme uviděli, mě úplně ochromilo. Zůstala jsem tam zkoprněle zírat, neschopná ze sebe vydat jedinou hlásku.
Naše vysněná nová koupelna, náš drahý projekt, vypadala jako scéna z nějakého absurdního hororu o bydlení.
Velkoformátové dlaždice, které jsme tak pečlivě vybírali v luxusním studiu, byly na stěnách nalepené s nepochopitelnou ledabylostí.
Spáry mezi nimi nebyly ani náhodou rovné. Některé měly milimetr, jiné klidně půl centimetru, a křížení dlaždic připomínalo spíše optický klam než zednickou práci.
Nová bílá vana za třicet tisíc byla uprostřed hluboce poškrábaná, jako by v ní někdo míchal betonovou směs lopatou.
Ale to nejhorší bylo umyvadlo. Zbrusu nová designová skříňka pod ním byla úplně nasáklá vodou.
Ze špatně zapojeného sifonu totiž v pravidelných intervalech odkapávala špinavá voda přímo na dno skříňky a odtud vytékala na podlahu až do naší předsíně.
„Co to do prdele je?“ vydechl Martin. Byla to snad první sprostá věta, kterou jsem od něj za posledních pět let slyšela.
Vešel dovnitř a botou šlápl do rozmočeného kartonu, který se válel uprostřed té katastrofy.
Všude byl neuvěřitelný nepořádek. Odřezky lišt, prázdné kelímky od kávy, prach a zbytky ztvrdlé lepicí hmoty zapatlané přímo na novém radiátoru.
Otočila jsem se k umyvadlu. Zkusila jsem otočit pákovou baterií, abych zjistila, jestli vůbec teče voda.
Páka mi zůstala v ruce. Byla jen volně nasazená, vůbec nebyla přišroubovaná k samotnému tělu baterie.
Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Ne z lítosti, ale z naprosté, sžíravé bezmoci a čirého, pulzujícího vzteku.
Ty peníze. Čtvrt milionu korun. Naše úspory z víkendových přesčasů, z odepřených večeří v restauraci, z let nošení stejného zimního kabátu.
Třásla se mi ruka, když jsem z kapsy džínsů tahala mobilní telefon. Najela jsem do kontaktů a vytočila číslo pana Růžičky.
Zvonilo to dlouho. Dvakrát to spadlo do hlasové schránky, než to na třetí pokus konečně otráveně zvedl.
V pozadí byl slyšet hluk nějaké hospody, cinkání půllitrů a hlasitý smích.
Popsala jsem mu tu spoušť. Můj hlas přeskakoval mezi hysterickým pláčem a ledovým klidem. Ptala jsem se ho, jak si tohle vůbec může dovolit odevzdat jako hotovou práci.
Na druhé straně bylo chvíli ticho. Pak se ozvalo mlasknutí a těžké, arogantní odfrknutí.
„Mladá paní, vy to hrozně dramatizujete,“ řekl tím svým bodrým, otcovským tónem, kterým si nás na první schůzce tak získal.
„To si ještě sedne. Ta voda, to je jen nedotažený těsnění, to si přece chlap doma utáhne sám, ne? A ty spáry… to je ruční práce, to není jak z fabriky.“
„Vana je poškrábaná! Ze zdi trčí dráty! Voda nám teče do předsíně!“ křičela jsem už naplno, úplně mimo kontrolu.
„Podívejte se, já teď nemám čas to řešit. Jsem mimo město. Zavolejte mi ve středu a nějak se domluvíme. Zdar.“
A zavěsil. Cvaknutí v telefonu znělo jako výstřel z pistole.
Stála jsem tam, s mobilem u ucha, a dívala se na svého muže. Martin klečel na zemi s mokrým hadrem v ruce a snažil se zoufale zachránit alespoň tu plovoucí podlahu v chodbě.
Věděli jsme oba, co to znamená. Smlouvu jsme měli jen formální, podepsanou na koleni. Většinu peněz dostal na ruku.
Soudit se s někým takovým znamená roky nervů, další vyhozené peníze za právníky a posudky, a nakonec dost možná nevymahatelnou pohledávku.
Fyzicky se mi udělalo nevolno. Musela jsem se opřít o futra dveří, abych nespadla.
Ten pocit, že vás někdo takhle sprostě a bezostyšně okradl přímo ve vašem vlastním domově, je paralyzující.
Není to jen o těch penězích. Je to o absolutní ztrátě důvěry v lidi. O pocitu hlubokého ponížení, že jsme byli tak strašně naivní.
Mysleli jsme si, že když zaplatíme víc, kupujeme si jistotu a profesionalitu. Místo toho jsme si koupili poukázku na zničené nervy.
Večer jsme strávili tím, že jsme do kbelíků sbírali vodu, drhli zapatlané kachličky a snažili se tu místnost uvést do stavu, aby se v ní dalo alespoň vyčistit zuby.
Sprchovali jsme se studenou vodou, protože bojler byl zapojený špatně a vyhazoval pojistky v celém bytě.
Seděla jsem pak v noci na okraji té zničené vany a poslouchala, jak do plastového kbelíku pod umyvadlem pomalu odkapává voda. Kap. Kap. Kap.
Každá ta kapka mi připomínala naši hloupost. Naši víru v to, že podání ruky a dobré slovo ještě v dnešní době něco znamenají.
Ráno budeme muset obvolat instalatéry a hledat někoho, kdo to po tomhle takzvaném mistrovi přijede opravit.
Bude to stát další desetitisíce. Peníze, které budeme muset vybrat z rezervy na nečekané výdaje.
Moje vysněná koupelna se proměnila v pomník naší vlastní důvěřivosti.
Kdykoliv se teď podívám na tu křivou spáru nad zrcadlem, vím, že už navždycky uvidím jen arogantní úsměv člověka, který ví, že mu to prostě projde.
Za blbost se platí a my jsme dostali ten nejtvrdší účet ze všech.
