Článek
Pamatujete si na ty staré dobré časy, kdy se nábytek dědil? Bytelná dubová almara po babičce vážila sice tunu, ale když jste ji jednou postavili do rohu, stála tam sto let a přežila by i atomový výbuch. Dnes? Dnes máme „demokratický design“. To v překladu znamená, že si koupíte hromadu lisovaných pilin a pocit, že jste zručný truhlář.
Začalo to nevinně. Manželka přišla s tím leskem v očích, který obvykle znamená, že naše konto zapláče a moje záda taky. „Potřebujeme novou skříň do ložnice. Viděla jsem krásnou, bílou, lesklou. A je ve slevě!“
Zkoušel jsem argumentovat. Říkal jsem, že ta stará je dobrá. Že se mi nechce trávit víkend s akušroubovákem. Že mi v televizi utíká Premier League. Marně. Byla použita ultimátní ženská zbraň: „Když to neuděláš ty, poprosím souseda, ten je šikovný.“
Takže jsem jel. Naložil jsem čtyři krabice, které vážily jako mrtvé tělo mafiánského bosse zalité v betonu, vynesl je do druhého patra bez výtahu a složil se na podlahu. „To zvládneš, je to jen pár šroubků,“ prohodila má žena a odešla vařit kávu. Pár šroubků. To je ta největší lež v historii manželského soužití.
Otevřel jsem první krabici. Vypadlo na mě asi tisíc sáčků. Šroubky malé, šroubky velké, hmoždinky, kolíčky, panty, podložky a takové ty divné plastové bazmeky, co vypadají jako ufon. A návod. Tlustý jako telefonní seznam, ale beze slov. Jen obrázky panáčka, který se usmívá, zatímco strká desku A do desky B. Já se neusmíval. Já jsem hledal desku A, která vypadala úplně stejně jako deska G, jen měla dírky o milimetr jinde.
První hodina šla hladce. Postavil jsem korpus. Cítil jsem se jako král. Byl jsem pánem tvorstva, krotitelem dřevotřísky. Pak ale přišla fáze dvě: Šuplíky.
Kdo vymyslel pojezdy na šuplíky, ten musel nenávidět lidstvo. Návod ukazoval, že mám přišroubovat kolejnici do třetí dírky odspodu. Fajn. Jenže těch dírek tam bylo padesát. A byly od sebe asi půl centimetru. Vzal jsem metr, tužku, brýle na čtení (i když to nerad přiznávám) a začal měřit. Do toho vstoupila manželka. „Už to máš? Mně se zdá, že to trvá nějak dlouho.“ Zhluboka jsem se nadechl. „Lásko, dělám to pečlivě. Nechci, aby se ti to rozpadlo, až si tam dáš ty svoje svetry.“ „No, hlavně aby to nebylo křivě jako minule ta polička,“ rýpla si a odešla.
V tu chvíli mi uklouzla ruka s akušroubovákem. Bit sjel po hlavě šroubu a v plné rychlosti mi narazil do palce. Krev, bolest, tma před očima. Vypustil jsem slovo, které se neříká ani v hospodě po půlnoci. Z kuchyně se ozvalo: „Prosím tě, kroť se, slyší tě děti!“ Děti? Děti by se měly učit, že život bolí! Že když montujete švédský nábytek, slovník spisovné češtiny vám nestačí!
Kritický moment nastal ve čtvrté hodině. Měl jsem nasadit dveře. Dveře jsou těžké, kloužou a vyžadují tři ruce. Já mám jen dvě. „Můžeš mi to přijít podržet?“ zavolal jsem potupně. Manželka přišla. „No konečně. Tak, jak to mám chytit?“ „Prostě to drž rovně, já musím trefit ten pant.“ „Držím to rovně.“ „Nedržíš, padá ti to doleva.“ „Nepoučuj mě, dělám, co můžu. Tady nahoře je mezera.“ „Já vím, že je tam mezera, protože to ještě není přišroubované! Netlač na to!“
Byl to tanec na minovém poli. Potil jsem se jako vrata od chléva, kolena mě bolela z klečení na parketách a moje žena mi u toho dávala školení o estetice. Když se mi konečně podařilo dveře usadit, zjistil jsem krutou pravdu. Nelícují. Levá strana byla o centimetr níž než pravá. „Je to křivě,“ konstatovala manželka. To byl ten moment. Ten bod zlomu. Měl jsem chuť vzít kladivo a prohnat ho tou krásnou, bílou, lesklou deskou. „Je to křivě, protože podlaha v tomhle baráku je křivá! Protože zdi jsou křivé! Protože celý svět je křivý!“ vyštěkl jsem. „Neřvi na mě. Já za to nemůžu, že to neumíš seřídit,“ řekla ledově a odešla.
Zůstal jsem sám. Já, křivá skříň a pytlík, ve kterém zbyly tři součástky. Tři. Dva dřevěné kolíčky a jeden takový ten kovový excentr, co drží celou konstrukci pohromadě. Prohlížel jsem skříň ze všech stran. Kde chybí? Nikde. Všechno drží. Je to test? Dávají to tam schválně, aby chlapy znejistěli? Nebo se ta skříň zřítí přesně v momentě, kdy budeme spát, a zavalí nás hromadou ložního prádla?
Seřídil jsem panty. Trvalo to dalších čtyřicet minut točení šroubovákem doleva, doprava, nahoru, dolů. Systém pokus-omyl. Nakonec to sedlo. Skříň stojí. Vypadá hezky. Ale já vím své. Já vím, co mě to stálo.
Když jsem večer přišel do obýváku, manželka se usmívala. Skříň už byla naplněná. „Vidíš? Já věděla, že to zvládneš. Vypadá to úžasně. Jsi šikula.“ Chtěla mě obejmout. Uhnul jsem. Bolelo mě celé tělo, na palci mi tepala modřina a měl jsem psychické trauma z imbusového klíče velikosti 4. „Díky,“ procedil jsem skrz zuby. „Hele,“ řekla a ukázala na katalog na stole, „mají k tomu ve slevě i noční stolky. Že bychom je zítra dokoupili?“
Vstal jsem, beze slova jsem si vzal pivo z lednice a odešel jsem do garáže. Sedím tu doteď. Dívám se na svoje dláta, na poctivý svěrák, na věci, které dávají smysl. A přísahám, že jestli zítra přiveze ty noční stolky, tak se stěhuju. Nebo je smontuju motorovou pilou.
Je to zvláštní svět. Ženy vidí výsledek – krásný kus nábytku. My vidíme ten proces – tu krev, pot a ty tři zbylé šroubky, které jsou němým svědkem našeho selhání nebo inženýrské sabotáže. A nejhorší na tom je, že příště do toho půjdeme znova. Protože chceme mít doma klid. A protože ten soused by to prý zvládl rychleji.
