Článek
Dříve byl náš sklep místem, kde jsme skladovali lyže, sezónní oblečení a pár lahví vína na oslavy. Dnes tam stěží projdu. Regály sahají až ke stropu a prohýbají se pod váhou konzerv, rýže, těstovin a kanystrů s vodou. Petr tomu neříká hromadění, říká tomu „příprava“. Začalo to nenápadně, s příchodem globálních krizí. Petr trávil více času u zpráv, na diskuzních fórech, kde se lidé utvrzují v tom, že pád civilizace je otázkou týdnů. Z veselého muže, který plánoval letní grilování, se stal zamračený analytik geopolitických hrozeb. „Musíme být připraveni, Simono. Až to praskne, peníze budou jen papír. Jídlo a náboje, to bude měna,“ opakoval mi večer co večer místo toho, abychom se bavili o tom, jaký měl den nebo co dělají děti.
Snažila jsem se být chápavá. Říkala jsem si, že je to jeho způsob, jak zpracovat úzkost. Že ho to uklidňuje. Jenže jeho koníček začal požírat naši realitu. Když se nám loni rozbila pračka, Petr řekl, že teď nemáme na novou, protože musel objednat speciální filtraci vody za třicet tisíc. „Petře, já potřebuji prát teď. Ne v postapokalyptickém světě pít vodu z kaluže,“ křičela jsem tehdy zoufale. Koupil bazarovou pračku, která teče, ale filtraci máme špičkovou. Leží v krabici ve sklepě, zabalená v igelitu, čekající na soudný den.
Zlom nastal před měsícem. Naše dcera maturuje a my jsme jí slíbili poznávací zájezd do Londýna. Šetřila jsem na to bokem, ale chybělo mi doplatit posledních deset tisíc. Požádala jsem Petra, aby sáhl do rezervy. Podíval se na mě, jako bych po něm chtěla, aby prodal ledvinu. „Teď nemůžu, Simi. Objednal jsem solární panely a záložní baterii. Byla to jedinečná šance, výprodej skladu. Londýn počká. A navíc, posílat ji teď do metropole? Víš, jak je to nebezpečné?“ V tu chvíli mi došlo, že pro něj už Londýn jako kulturní zážitek neexistuje. Vidí jen terč. Vidí jen hrozbu. Jeho strach mu rozežral schopnost vidět krásu a radost.
Nejhorší moment přišel, když jsem v jeho pracovně, kterou si zamyká, našla zbraň. Nikdy jsme zbraně neměli. Nesnáším je. Když jsem ho konfrontovala, byl ledově klidný. „Když přijde hlad, lidé se změní ve zvěř. Budu vás muset bránit.“ Stála jsem tam, dívala se do očí muži, se kterým jsem dvacet let, a nepoznávala jsem ho. Mluvil o obraně rodiny, ale přitom nás tou zbraní a tou paranoiou ohrožoval nejvíc on sám. Vytvářel doma atmosféru obležené pevnosti. Děti se ho bojí na cokoliv zeptat, aby nespustil přednášku o kolapsu energetické sítě. Přestali jsme zvát návštěvy, protože Petr každého zkoumá pohledem „potenciálního nepřítele“ nebo „nepřipraveného blázna“.
Je to paradox. Petr dělá vše pro to, abychom „přežili“. Ale my mezitím přestáváme žít. Veškeré naše zdroje, finanční i emoční, tečou do hypotetické budoucnosti, zatímco přítomnost nám protéká mezi prsty. Nemáme zážitky, nemáme dovolené, nemáme lehkost bytí. Máme jen konzervy a strach. Miluji ho, ale v tom bunkru, který si staví v hlavě i ve sklepě, se nedá dýchat. Včera jsem mu dala ultimátum. Buď začneme žít teď a tady – půjdeme do divadla, opravíme tu pračku a pošleme dceru do Londýna – nebo ať si v tom svém dokonalém krytu zůstane sám. Zatím mlčí. Vidím na něm, jak v něm bojuje láska k nám s tím paralyzujícím strachem, že když poleví v ostražitosti, stane se něco hrozného. Je mi ho líto. Je obětí své vlastní úzkosti, kterou převlékl za zodpovědnost. Ale já odmítám obětovat své jediné skutečné dny čekání na katastrofu.
