Článek
Kurz byl v sobotu od rána. Většina kolegů brblala, že jim to sebralo volno. Já jsem si vzala sešit a dvě propisky. Možná jsem působila přehnaně snaživě, ale když mám za něco nést odpovědnost, chci vědět co přesně.
Instruktor byl dobrý. Věcný, žádné strašení, žádné hrdinství. Ukazoval masáž srdce, stabilizovanou polohu, volání na tísňovou linku. Moji mladší kolegové si z toho dělali trochu legraci. Hlavně Patrik z posilovny. Silný, hlučný, oblíbený u klientek. Když jsem se ptala, jak poznám mrtvici u člověka, který mluví zmateně, utrousil, že paní Eva bude zachraňovat celý okres. Zasmáli se. Já jsem si zapsala FAST test a dělala, že neslyším.
Nešlo o to, že bych neměla smysl pro humor. Jen jsem už v životě zažila dost situací, kdy lidé dělali vtipy, protože nevěděli, co jiného. Můj otec zemřel doma na infarkt a máma tehdy stála v kuchyni s telefonem v ruce, úplně ztuhlá. Sanitka přijela pozdě, možná by nepomohla ani dřív. Ale od té doby špatně snáším větu „to nic nebude“. Někdy je to opravdu nic. Někdy je to poslední šance nebýt hloupě statečný.
O týden později se to stalo v neděli odpoledne. Ve sportovním centru bývá tehdy klidněji. Lidé chodí do sauny, pár dětí na badminton, někdo na pás, aby napravil oběd. Paní kolem šedesátky přišla k recepci a ptala se, kde jsou šatny. Byla u nás poprvé. Mluvila pomalu, ale to samo o sobě nic neznamenalo. Pak se vrátila za deset minut a stála u pultu s ručníkem v ruce. Řekla, že se jí nějak motá hlava.
Patrik šel zrovna kolem a hned zahlásil, že sauna dělá svoje, ať si sedne. Posadili jsme ji na lavičku. Všimla jsem si, že se jí divně svěsil koutek. Zeptala jsem se jí, jestli může zvednout obě ruce. Pravá šla nahoru, levá jen napůl. Patrik řekl, že ji asi brní ruka z posilování, i když ona neposilovala. Já jsem už vytahovala telefon. Zeptala jsem se jí na jméno. Odpověděla, ale slova se lepila k sobě.
Volala jsem 155. Patrik na mě sykl, ať nepanikařím před klienty. To byla zvláštní věta. Panika podle něj bylo telefonování, ne to, že žena vedle nás možná prodělává mrtvici. Operátorce jsem řekla příznaky, věk přibližně, adresu, čas začátku. Mluvila jsem klidněji, než jsem se cítila. Kolega z recepce mezitím odvedl lidi dál a přinesl deku. Patrik konečně zmlkl.
Sanitka přijela rychle. Záchranář se ptal, kdy příznaky začaly. Mohla jsem odpovědět přesně, protože jsem se podívala na hodiny hned, jak se vrátila k recepci. V nemocnici později potvrdili mrtvici. Nevím podrobnosti, jen nám druhý den volal její manžel a děkoval, že jsme neztratili čas. Říkal to recepčnímu telefonu a já jsem seděla za pultem s rukou na sluchátku, úplně vyčerpaná.
Patrik se mi omluvil až večer. Ne velkolepě. Přišel k recepci, opřel se o pult a řekl, že byl blbec. To slovo jsem po něm neopakovala, i když sedělo. Řekla jsem jen, že příště bude volat on. Zarazil se a pak kývl. Na další směně si ode mě půjčil leták z kurzu a vyfotil si postup pro mrtvici. Dělal u toho, že je to jen pro jistotu. Jistota je dobrý začátek.
Vedení pak rozvěsilo po centru instrukce a koupilo lepší lékárničku. Najednou se mluvilo o bezpečnosti vážněji. Trochu mě štvalo, že k tomu musela přijít skutečná žena s pokleslým koutkem, ne jen sobotní kurz. Ale tak to často je. Některé věci jsou směšné, dokud se nestanou před vámi.
Sešit z kurzu mám pořád v šuplíku recepce. Patrik se mi kvůli němu už nesměje. Občas se mě dokonce zeptá, kde máme číslo na pohotovost nebo jak se zapisuje úraz. Neříkám mu, že jsem mu to říkala. To by byla laciná výhra. Stačí mi, že když někdo u nás řekne „to nic nebude“, vždycky se najde někdo druhý, kdo se radši ještě jednou pořádně podívá.
