Článek
V úterý jsem seděl u televize a kontroloval maily. Žena vešla do dveří. Měla dobrou náladu, takovou tu vznášející se. Odhodila kabelku, prohrábla si vlasy a s úsměvem Mony Lisy se zeptala: „Tak schválně. Všimneš si?“
Polil mě studený pot. Tohle je past. Vypnul jsem televizi, abych získal čas. Postavil jsem se a začal jsem proces Hloubkové Vizuální Analýzy. Oči? Stejné. Nové brýle? Ne. Nové oblečení? Ty džíny znám, to tričko taky. Boty? Ne, má tenisky.
V hlavě mi blikal nápis ERROR 404: CHANGE NOT FOUND. Vypadala úplně stejně jako ráno, když odcházela. Možná trochu veselejší, ale fyzicky identická. Jenže ona čekala. A její úsměv začínal tuhnout. Musel jsem něco říct. Musel jsem vystřelit naslepo. Moje mužská logika zavelela: Když nevíš, co se změnilo, řekni něco, co ji potěší za každých okolností. Co chce každá žena slyšet? Že vypadá štíhle.
„Zhubla jsi?“ zkusil jsem to s nadějí v hlase. „Vypadáš tak nějak… lehčí v pase.“ Trefa vedle. Její úsměv zmizel úplně. „Ne, nezhubla. Naopak jsem měla k obědu svíčkovou,“ řekla ledově. „To je všechno? Nic jiného nevidíš?“
Zpanikařil jsem. „Máš… nové náušnice?“ „Petře!“ „Byla jsi na kosmetice? Máš takovou hladkou pleť!“ (Další logický pokus, pleť je bezpečná zóna). „Já jsem byla u kadeřníka!“ vybuchla a ukázala na svou hlavu. „Byla jsem tam čtyři hodiny! ČTYŘI HODINY!“
Přistoupil jsem blíž. Zadíval jsem se na její vlasy. Upřímně? Vypadaly jako vlasy. Byly hnědé. Byly učesané. Stejně jako včera.„Jo takhle!“ začal jsem hrát divadlo. „No jasně! Už to vidím! Máš to… ehm… zkrácené?“ „O centimetr. Ale hlavně tu barvu! Vidíš ty odlesky? To je nová technika, stálo to tři tisíce.“
Tři. Tisíce. Korun. Za to, že to vypadá stejně, jen se to na sluníčku trochu leskne do zlata? „Lásko,“ řekl jsem opatrně, „nezlob se na mě, ale pro chlapa je centimetr statistická chyba. A ta barva… no, sluší ti to, to jo. Ale kdybys mi řekla, že sis jen umyla hlavu kvalitním šamponem, věřil bych ti to taky.“
To byla druhá chyba. Dozvěděl jsem se, že jsem ignorant, který se na ni „vůbec nedívá“. Že si nevšímám detailů. Že pro mě je ona jen „inventář domácnosti“. „Já se tady snažím, abych se ti líbila, utratím půl výplaty za péči, a ty se zeptáš, jestli jsem zhubla, což vlastně znamená, že sis doteď myslel, že jsem tlustá!“
Vidíte tu logiku? Já jsem chtěl složit kompliment. Ona v tom našla urážku. Snažil jsem se to vysvětlit technicky. „Miláčku, to je jako s autem. Kdybych přijel domů a řekl ti, že jsem vyměnil brzdové destičky za sportovní verzi s keramickou směsí, taky bys to nepoznala. Auto by vypadalo stejně. Brzdilo by stejně. Ale já bych měl dobrý pocit.“ „Vlasy nejsou brzdové destičky!“ křikla a odešla do koupelny zkoumat ty neviditelné odlesky v zrcadle.
Teď sedím v obýváku. Mám před sebou fotku manželky z včerejška a porovnávám ji s realitou, která právě prošla kolem mě do kuchyně. Je to hra „Najdi 5 rozdílů“, ale level obtížnosti je Expert. Ano, možná to má trochu víc objemu. Možná je ta hnědá sytější. Ale pro mé mužské oči, které rozeznávají jen 16 základních barev (z toho tři jsou "nevím"), je to prostě moje žena s učesanými vlasy.
Příště, až se zeptá „Co je na mně nového?“, mám novou strategii. Chytnu se za hrudník, zalapám po dechu a řeknu: „Bože, ty jsi tak krásná, že mě to oslepilo.“ To je sice lež, ale aspoň to není urážka váhy. A ušetřím si tím přednášku o tom, jaký je rozdíl mezi „oříškovou“ a „kaštanovou“.
