Článek
Karolína k nám do rodiny vplula jako závan čerstvého vzduchu. Je krásná, energická a neuvěřitelně schopná. Když mi syn oznámil, že se jeho žena živí jako „influencerka“ a točí videa o životním stylu a mateřství, zpočátku jsem to brala s úsměvem. Připadalo mi to jako neškodná moderna, takové to dnešní digitální album. Byla jsem pyšná, jak hezky o nás mluví, jak aranžuje květiny, jak je vnučka Emička na fotkách roztomilá.
Jenže plíživě, nenápadně se ten malý černý obdélník v její ruce stal pátým členem naší rodiny u stolu. A ten člen je velmi náročný a neodbytný.
Zpočátku jsem se snažila vyjít vstříc. Když Karolína řekla: „Dani, prosím tě, vezmi si tu hezčí zástěru, budeme točit pečení,“ brala jsem to jako hru. Chtěla jsem být ta moderní, chápající tchyně, ne stará bréca, co kazí zábavu. Usmívala jsem se do kamery, mávala „jejím holkám“ na Instagramu a přehlížela fakt, že mi stydne káva, protože musíme počkat na lepší světlo. Ale postupem času se z mého domova staly kulisy. Přistihla jsem se, že se doma bojím podrbat na gauči, abych nevypadala na pozadí nějakého videa „nepoužitelně“. Začala jsem se kontrolovat. Zatahovala jsem břicho, hlídala si slovník. Přestala jsem být babičkou a stala se herečkou ve vedlejší roli v reality show, ke které jsem nepodepsala smlouvu.
Zlom nastal minulou neděli. Byly to Emiččiny třetí narozeniny. Pekla jsem dort dva dny. Nebyl to ten dokonalý fondánový zázrak z Pinterestu, byl to poctivý domácí dort s tvarohem a ovocem, který se trochu bortil na stranu, ale chutnal po másle a lásce. Těšila jsem se na ten moment – na to upatlané dětské nadšení, na svíčky, na chaos.
Když jsem dort nesla ke stolu, Emička vypískla radostí a natáhla po něm ručičky. „Počkej, Emi! Ještě ne!“ vykřikla Karolína ostřeji, než zamýšlela. Zastavila mě pohybem ruky jako dopravní policista. „Musíme to nasvítit. Petře, odtáhni ty závěsy.“ Emička zmateně stáhla ruce. Karolína začala aranžovat stůl. Odstranila „ošklivou“ lahev s minerálkou, posunula vázu. „Tak, babi, teď pojď znova. Tvař se, že ho neseš. A Emičko, až babička položí dort, uděláš to ‚jůůů‘, ano?“
Stála jsem tam s těžkým podnosem v rukou, ruce se mi začínaly třást. Ta spontánní radost vyprchala jako pára nad hrncem. Emička už nepískala, dívala se na mámu a čekala na pokyn. „Akce!“ řekla Karolína. Položila jsem dort. Emička poslušně udělala „jůůů“, ale v jejích očích už nebyla ta jiskra. Byla to drezura. „Výborně! Ale ještě jednou, Dani, ty ses moc mračila. Zkus se víc usmát na kameru,“ instruovala mě snacha a kontrolovala záznam.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Položila jsem dort na stůl, možná trochu prudčeji, než bylo třeba. „Už ne,“ řekla jsem tiše. V místnosti se rozhostilo ticho. Karolína vzhlédla od mobilu, překvapená. „Prosím?“ „Už nebudeme nic točit,“ řekla jsem a cítila, jak se mi svírá hrdlo, ale zároveň přichází zvláštní úleva. „Tohle je oslava narozenin, Karolíno. Ne natáčení reklamy. Ta holka si nebude pamatovat, jak sfoukla svíčky. Bude si pamatovat, jak musela čekat, až si nastavíš filtr.“
Odešla jsem do kuchyně, abych se nerozplakala. Syn přišel za mnou, beze slova mě objal. Věděl to. Viděl to taky, jen neměl odvahu to říct, aby měl doma klid.
Od té neděle je mezi námi napětí. Karolína se cítí dotčená, prý jsem shodila její práci, která živí rodinu. Prý nerozumím dnešní době. Možná nerozumím. Ale když se dívám zpětně, vidím ten paradox. Na sociálních sítích jsme vypadali jako nejšťastnější rodina pod sluncem. Ve skutečnosti jsme tam seděli, jedli studený dort a každý jsem byl sám. Karolína editovala video, Petr koukal do země a Emička se naučila, že prožitek není platný, dokud není zaznamenaný.
Miluju svou snachu i vnučku. Nechci jim zavírat dveře. Ale rozhodla jsem se, že můj dům bude odteď offline zóna. Chci, abychom se sobě dívali do očí, ne do objektivů. Možná budeme mít méně lajků a srdíček od cizích lidí, ale možná, jen možná, se nám podaří zachránit ty skutečné vztahy, které se nám pod nánosem filtrů začaly rozpadat. Je to boj s větrnými mlýny moderní doby, ale pro ten pocit svobody ve vlastním obýváku to stojí za to.
