Článek
Dívám se na něj přes skleněnou stěnu na JIPce. Přístroje pípají v pravidelném rytmu, který mě dohání k šílenství. Každé pípnutí mi připomíná, jak málo chybělo. Jak málo chybělo k tomu, abych teď v rukách držela úmrtní list a ne tenhle hrnek hnusného automatu na kávu. Celé to začalo tak banálně. Petr, můj zdravý, sportující pětatřicetiletý manžel, si začal stěžovat na bolesti zad.
Vymlouval se na posilovnu. Pak na špatnou židli v kanceláři. Když už ale nemohl ani sedět u večeře a čelo měl orosené studeným potem, donutila jsem ho zavolat obvodnímu lékaři.
Pan doktor mu předepsal prášky na bolest a řekl, že je to jen zablokovaná páteř. „To má dneska každej druhej, pane Novák. Cvičte SM systém a buďte v klidu.“
Jenže v klidu to nebylo. Bolest se stupňovala, léky nezabíraly. Začal hubnout. V noci se budil bolestí a já s ním. Celý měsíc jsme chodili od čerta k ďáblu. Z obvodního na ortopedii, z ortopedie na neurologii. Všude stejná písnička: „Vydržte, termíny na magnetickou rezonanci jsou až za tři měsíce.“
Zkusila jsem zavolat do jiné nemocnice. „Dobrý den, termín na rezonanci? Nej dřív v červnu, paní.“
Mezitím se z mého manžela stala troska. Člověk, který dřív tahal stokilové činky, teď nedokázal bez pomoci dojít ani na záchradě. Jeho oči byly plné prázdnoty a bolesti. A já byla bezmocná. Bezmocná v systému, který jsme oba celou tu dobu poctivě sponzorovali z našich výplat.
Pak přišlo to osudné úterní ráno. Petr zkolaboval v koupelně.
Zavolala jsem sanitku. Přijeli rychle, to musím uznat. Ale to, co následovalo v nemocnici na příjmu, byla čistá noční můra. Seděli jsme v čekárně tři hodiny. Tři hodiny, kdy Petr v křečích zvracel do plastového pytle a sestra za pultíkem luštila křížovku.
Když jsem se poprvé pokusila zeptat, jak dlouho to ještě bude trvat, ani nezvedla oči. „Všichni tady čekají, paní. Nejste tu sami.“
Po dvou hodinách jsem už nemohla. Celé moje tělo se třáslo vzteky a bezmocí. Krev mi bušila ve spáncích. Přistoupila jsem k pultíku a bouchla do něj dlaní. „Můj manžel umírá! Potřebuje doktora, hned!“
Sestra se na mě podívala pohledem, který mrazil. Byl to pohled plný pohrdání, arogance a absolutní apathie.
„Paní, tady nejste v hotelu.“
Tehdy jsem poprvé pocitila tu surovou, bolestnou pravdu. V tomto systému nejste člověk v nouzi. Jste položka v tabulce. Otravný hmyz, který narušuje klid státního úřadu.
Když ho konečně vzal doktor, netrvalo to ani deset minut. „Je to vážné, paní Nováková. Máme podezření na nádor, který tlačí na míchu. Musíme ho okamžitě operovat, jinak ochrne.“
Zhroutil se mi svět. Nádor. Operace. Ochrnutí. Slova, která se nehodila k našemu životu, k našim plánům na děti, k našemu novému domu.
A pak přišla ta druhá rána. „Bohužel, u nás na neurochirurgii nemáme volné lůžko na JIPce. Musíme ho převézt do jiné nemocnice, ale tam mají stop-stav na operace. Víte, jak to je se stavem zdravotnictví…“
Koukal se na mě a v jeho očích byla únava. Nebyla to arogance té sestry. Byla to únava člověka, který ví, že systém je rozbitý, ale nemá sílu s ním bojovat.
„A co máme dělat?“ zeptala jsem se, hlas se mi třásl. „On umře, pokud ho neoperují.“
Doktor se rozhlédl, jestli nás nikdo neposlouchá. Pak se ke mně naklonil a ztišil hlas.
„Existuje jedna soukromá klinika. Operují tam špičkoví chirurgové. Ale stojí to peníze. Hodně peněz.“
Nemusela jsem se ptát kolik. Viděla jsem to v jeho očích. Byla to částka, která se rovnala našim úsporám na dům. Částka, kterou jsme šetřili pět let, kdy jsme si odpírali dovolené, nová auta, lepší oblečení.
Byl to moment absolutního uvědomění. Moment, kdy mi došlo, že zdraví v této zemi není právo. Je to privilegium. Privilegium pro ty, kteří si ho mohou dovolit zaplatit. Pojištění je jen cár papíru, který vás neochrání před arogancí systému, před apathií personálu, před nedostatkem financí.
Následovala bezesná noc. Noc plná slz, vzteku a zoufalého propočítávání financí.
Ráno jsem se rozhodla. Vybrala jsem všechny naše úspory. Všechny ty peníze, které měly být základem pro naši budoucnost. Všechny ty peníze, za které jsme si chtěli koupit bezpečí a klid.
V poledne už byl Petr na té soukromé klinice. Operace se povedla. Chirurg byl fantastický. Sestry byly milé. Čekárna byla čistá. Nebylo to trapné ticho, které by se dalo krájet. Bylo to ticho, které vonělo profesionalitou a lidskostí.
Za peníze si zdraví nekoupíš, ale čas ano.
Koupila jsem mu čas. Koupila jsem mu šanci na normální život. Koupila jsem si klid, že jsem udělala všechno, co bylo v mých silách. Ale za jakou cenu?
Sedím tu teď u té JIPky a dívám se na něj. Miluju ho víc než cokoliv na světě. Jsem šťastná, že žije. Jsem vděčná těm doktorům na té soukromé klinice.
Ale uvnitř mě je surová, bolestná prázdnota. Je to prázdnota způsobená zradou. Zradou systému, kterému jsem věřila. Zradou státu, který slibuje péči, ale v momentě nouze vám plivne do tváře.
Už nikdy nebudu stejná. Už nikdy nebudu platit pojištění s pocitem bezpečí. Už nikdy nebudu věřit slibům o bezplatném zdravotnictví. Moje hranice důvěry byly navždy smazány.
Tenhle příběh nemá vítěze. Petr žije, ale jsme bez peněz, s nejistou budoucností a jizvou na duši, která se nikdy nezahojí. Je to hořké vítězství. Vítězství nad smrtí, ale prohra se systémem, který nás donutil obětovat všechno, co jsme kdy měli, za šanci na přežití.
Zdraví je v této zemi zboží, a pojišťovna je jen neochotný sponzor, který vás v tom nechá vykoupat.
