Článek
Gemini said
Na té pozici jsem byl pět let. Není to málo, ale taky to není celý život. Akorát dost na to, aby člověk znal každý proces, každou výjimku, každou zkratku, která v systému oficiálně neexistuje, ale bez které by se polovina zakázek vyřizovala o dva dny děle.
Pracuju v logistice. Firma střední velikosti, tuzemská, žádný korporát. Kancelář, sklad, pár dodávek, pár kamionů, stálí řidiči a jeden dispečink, kde sedím já. Tedy seděl.
Když mi vedoucí v lednu řekl, že k nám nastoupí nový člověk a že ho mám zaučit, nijak mě to nepřekvapilo. Lidi se točili, občas někdo přibyl, občas ubyl. Bral jsem to jako normální věc.
Kluk se jmenoval Tomáš. Něco přes třicet, klidný, příjemný, nemluvil moc, ale ptal se na věci, které dávaly smysl. Nezkoušel hned první den dokazovat, že ví všechno líp. Naopak. Seděl vedle mě, koukal do monitoru, zapisoval si poznámky a občas se zeptal na něco, co by jiného napadlo až po měsíci.
Líbilo se mi, že má respekt k práci, kterou dělám. Většina nováčků přijde a buď si myslí, že je to jednoduchá administrativa, nebo se tváří, jako by jim to bylo jedno. On ne.
Začal jsem ho zaučovat pořádně. Ukazoval jsem mu systém, vysvětloval, jak funguje komunikace s řidiči, jaké jsou priority, kde se dělají nejčastější chyby a proč. Učil jsem ho, jak číst objednávky, které mají skrytou urgentnost, i když to v systému nikde nesvítí. Jak odhadnout, že řidič bude mít zpoždění, ještě než zavolá. Jak jednat s klientem, který křičí, protože mu chybí paleta, i když ve skutečnosti jen špatně počítal.
Dělal jsem to rád. Bavilo mě mít vedle sebe někoho, kdo chce vědět víc. Připadal jsem si užitečný způsobem, který mi denní rutina už nedávala.
Po dvou týdnech Tomáš zvládal základní operativu sám. Já jsem ho jenom kontroloval a občas opravil drobnost. Po třech týdnech už řešil i komplikovanější situace. Jednou dokonce sám vyjednal s dopravcem náhradní termín, aniž bych musel zasahovat.
„Hele, ty se učíš rychle,“ řekl jsem mu.
Usmál se a nic neřekl. Zpětně si říkám, že v tom úsměvu bylo něco, co jsem tehdy nepřečetl.
Na konci čtvrtého týdne si mě zavolala vedoucí do kanceláře.
Seděla za stolem, před sebou papíry. Poznával jsem ten typ schůzky. Žádná káva, žádný úsměv, žádné „jak se máš“. Rovnou k věci.
„Musíme s tebou probrat situaci. Firma prošla reorganizací a tvoje pozice se ruší.“
Chvíli jsem mlčel.
„Jak se ruší? Vždyť dělám to samé, co jsem dělal včera.“
„Pozice se sloučí s jinou. Tomáš převezme agendu.“
Tak.
Takže to celé nebyl nový kolega. Byl to náhrada. Moje náhrada.
A já jsem ho celý měsíc zaučoval.
Učil jsem ho všechno, co umím, vysvětloval věci, které nikde nejsou napsané, předával kontakty, postupy, zkušenosti. Dobrovolně. S nadšením. Jako blbec.
„A proč mi to nikdo neřekl hned?“ zeptal jsem se.
„Nechtěli jsme narušit proces zaučování.“
Proces zaučování. Jako by šlo o výrobní linku a ne o člověka, který tu pět let seděl a držel jim ten provoz pohromadě.
Dostal jsem výpovědní lhůtu, standardní podmínky, nic navíc. Žádné poděkování, žádné vysvětlení, které by dávalo lidský smysl. Jen papír a věta „můžeš odejít i dřív, pokud se dohodneme.“
Odešel jsem ten den. Nemyslím z kanceláře, myslím definitivně. Dohodli jsme se na okamžitém ukončení. Nechtěl jsem tam sedět ani den navíc a dívat se, jak Tomáš sedí na mém místě s mými poznámkami v ruce.
Sbalil jsem si věci do igelitky, protože krabici mi nikdo nenabídl, a šel.
Tomáš stál u dveří.
„Promiň,“ řekl tiše. „Já to nevěděl. Řekli mi, že jdeš na jinou pobočku.“
Podíval jsem se na něj. Věřil jsem mu. Nebo jsem chtěl věřit, těžko říct. Ale jeho výraz byl upřímný. Vypadal, jako by právě dostal ránu, kterou nečekal.
„Nic ti nevyčítám,“ řekl jsem. A myslel jsem to vážně.
Přijel jsem domů, dal si pivo a díval se z okna na ulici. Klasický scénář propuštěného chlapa, který ještě pořádně nechápe, co se stalo.
Druhý den ráno mi přišla zpráva od kolegy ze skladu.
„Tomáš dal dneska ráno výpověď. Přišel, položil na stůl papír a řekl, že v takové firmě pracovat nechce.“
Prý řekl vedoucí jediné:
„Jestli takhle zacházíte s člověkem, který vás pět let držel nad vodou, tak já tady nemám co dělat.“
Vedoucí prý chvíli mlčela a pak ho požádala, ať si to rozmyslí.
Nerozmyslel.
O dva dny později mi volali z firmy, jestli bych se nechtěl vrátit. Prý dočasně, než najdou řešení.
Nezvedl jsem to.
Zavolali znovu.
Nezvedl jsem to znovu.
Napodruhé mi napsali mail. Slušný, skoro až přátelský, plný vět o tom, jak si váží mé práce a že by rádi našli cestu k oboustranně výhodné spolupráci.
Odpověděl jsem jednou větou.
„Děkuji za nabídku, ale moje pozice se bohužel zrušila.“
