Článek
Máme dvě děti, hypotéku, psa a sexuální život odpovídající tomu, že ve středu ráno vstáváme oba před šestou.
Není špatný. Jen už není úplně překvapivý.
Před měsícem byly děti u mých rodičů. Otevřeli jsme si s Davidem víno, pustili film a nějak jsme se dostali k debatě o tom, co jsme spolu nikdy nezkusili.
Byla jsem to já, kdo se zeptal.
„Máš nějakou fantazii, o které jsi mi nikdy neřekl?“
David se začal smát.
„To je nebezpečná otázka.“
„Takže máš.“
Chvíli se vykrucoval. Já do něj šťouchala, ať není srab.
Nakonec řekl: „Asi bych někdy chtěl zkusit být ve třech.“
Zasmála jsem se.
„S dalším chlapem?“
„Spíš se ženou.“
A přesně v tu chvíli mě humor přešel.
Začala jsem se ptát, koho si představuje
David si okamžitě všiml, že jsem ztichla.
„Ty ses ptala,“ připomněl mi.
„Já vím.“
„Tak proč se tváříš, jako bych ti právě oznámil, že mám druhou rodinu?“
Tvrdil, že je to jen fantazie. Nikdy nikoho nehledal, s nikým se o tom nebavil a ani neočekává, že to opravdu uděláme.
Jenže mně už v hlavě běžela jiná otázka.
„A koho?“
„Co koho?“
„Koho bys chtěl?“
David protočil oči.
„Nikoho konkrétního.“
Tomu se mi nějak nechtělo věřit. Když člověk o něčem fantazíruje, asi si přece představuje nějakého člověka.
Začala jsem ze srandy vyjmenovávat ženy, které známe.
Moji kamarádku Martinu.
Jeho bývalou spolužačku.
Sousedku z vedlejšího domu.
U každé se tvářil otráveněji.
„Jani, já opravdu nemám připravený seznam kandidátek.“
Večer skončil úplně jinak, než jsem čekala. Sex jsme neměli žádný.
Najednou mi začala vadit jeho kolegyně
Pár dní potom jsme byli na firemním grilování u Davida v práci.
Jeho kolegyni Lucii znám několik let. Je jí něco přes třicet, je hezká a vždycky jsme spolu vycházely úplně normálně.
Tentokrát jsem si jí všímala až nepříjemně moc.
Jak se směje Davidovým vtipům.
Jak mu položila ruku na rameno, když kolem něj procházela.
Jak spolu stáli u grilu a bavili se.
Všechno to byly věci, kterých bych si ještě před měsícem pravděpodobně ani nevšimla.
Cestou domů jsem se zeptala: „A Lucie?“
David chvíli nechápal.
„Jaká Lucie?“
„Kdybych řekla, že do toho půjdu, chtěl bys Lucii?“
Málem zastavil auto.
„Prosím tě, co blbneš?“
Řekl mi, že Lucie je jeho kolegyně a že ho nikdy nenapadlo dívat se na ni tímhle způsobem.
„Od té doby, co jsme se o tom bavili, ze mě děláš úchyla,“ vyčetl mi.
„To nedělám.“
„Trochu jo.“
Pak mi položil otázku, která mě docela uzemnila.
„Kdyby sis ty přála spát se dvěma chlapy, měl bych od té chvíle podezírat každého tvého kolegu?“
Nevěděla jsem, co odpovědět.
Vadí mi něco, na co jsem se sama zeptala
Od té doby David to téma už neotevřel.
Naopak mám někdy pocit, že se přede mnou hlídá.
Když mu jednou přišla zpráva od Lucie večer po deváté, telefon mi sám podal.
„Řeší směny na příští týden.“
„Nemusíš mi to ukazovat,“ řekla jsem.
„Já vím. Jen nechci, abys zase něco řešila.“
To mě zabolelo víc než ta původní fantazie.
Došlo mi, že jsem ho vlastně potrestala za to, že odpověděl na otázku, kterou jsem sama položila.
Jenže zároveň nedokážu dělat, že tu odpověď neznám.
Když spolu teď spíme, někdy mě napadne, jestli si nepředstavuje ještě někoho dalšího. Pak si sama nadávám, protože předtím mě něco podobného za osmnáct let ani jednou nenapadlo.
Minulý týden jsem se ho zeptala, jestli by to opravdu chtěl někdy uskutečnit.
„Po tomhle mě přešla chuť o tom vůbec mluvit,“ odpověděl.
A trochu se usmál.
Nevím, jestli se mi ulevilo.
Část mě je ráda, že zůstalo jen u fantazie. Jiná část je možná dokonce trochu zvědavá, proč ho právě tohle láká.
Hlavně jsem ale zjistila jednu věc.
Po osmnácti letech vztahu jsem chtěla vědět, co se manželovi opravdu honí hlavou.
Teď už vím, že některé odpovědi se poslouchají mnohem lépe, dokud je člověk nezná.
