Článek
Začalo to docela nevinně. Petr je obchodní zástupce a několikrát do měsíce spí mimo domov. Jednou mi večer z hotelu napsal, že se mu stýská.
Poslala jsem mu fotku z postele. Byla jsem na ní v pyžamu, zachumlaná pod dekou.
„Tohle jsem úplně nemyslel,“ odepsal a přidal smějícího se smajlíka.
„Tak máš smůlu,“ napsala jsem.
Chvíli jsme si dobírali jeden druhého a mně to vlastně přišlo příjemné. Nakonec jsem mu poslala ještě jednu fotku, tentokrát trochu odvážnější. Nic, za co bych se musela stydět, ale rozhodně bych nechtěla, aby ji někdo jiný viděl.
Petr byl nadšený.
Možná až moc.
Začal je chtít pokaždé
Když odjel příště, ozval se už kolem desáté večer.
„A co moje fotka?“
Nejdřív jsem se zasmála. Jenže potom se z toho stal skoro pravidelný požadavek.
Někdy jsem mu něco poslala, jindy ne. Záleželo na náladě. Jednou jsem ležela s horečkou, měla mastné vlasy a vedle postele hrnek čaje.
„Dneska fakt ne,“ napsala jsem.
„Nemusíš mít make-up,“ odpověděl.
„To není ten problém.“
„Tak jaký?“
Nechtělo se mi to řešit přes zprávy. Prostě jsem na něco takového neměla náladu.
Když se Petr vrátil, zeptal se mě, jestli se něco děje. Řekla jsem mu, že ne. Jen mi vadí pocit, že se ze spontánního zpestření stala skoro povinnost.
Vypadal překvapeně.
„Povinnost? Vždyť tě nenutím.“
A měl vlastně pravdu. Nikdy se kvůli tomu neurazil na celý večer ani mi nevyhrožoval. Jen se zeptal znovu. A někdy ještě jednou.
Nejvíc mě zaskočila jeho otázka
Před dvěma týdny jel na tři dny do Plzně. Večer jsme si volali a bylo to úplně normální. Vyprávěl mi o schůzce, já mu líčila, jak nám v práci nefungoval kávovar.
Pak řekl: „Pošleš mi něco hezkého na dobrou noc?“
„Pošlu ti srdíčko.“
„Simčo.“
„Nechce se mi.“
Tentokrát chvíli mlčel.
„Ty mi vlastně nevěříš?“
To mě naštvalo.
„Co s tím má společného důvěra?“
„Jsme spolu tři roky. Bydlíme spolu. Viděl jsem tě tisíckrát nahou. Tak nechápu, proč je problém poslat mi fotku.“
Snažila jsem se mu vysvětlit, že pro mě je mezi tím rozdíl. Když přede mnou stojí nahý člověk, není z něj soubor uložený někde v telefonu.
„Já bych tvoje fotky nikdy nikomu neukázal,“ řekl.
„Já vím.“
„Tak čeho se bojíš?“
A právě na tu otázku neumím jednoduše odpovědět.
Nebojím se Petra. Aspoň si myslím, že ne.
Vadí mi spíš samotná existence těch fotek.
Zjistila jsem, že se na to díváme úplně jinak
Když přijel domů, otevřeli jsme to znovu.
Petr mi ukázal svůj telefon a řekl, že kdybych chtěla, všechny moje fotky klidně smaže.
„O to nejde,“ řekla jsem.
„Tak tomu fakt nerozumím.“
Pro něj jsou podobné zprávy součástí vztahu. Říkal, že když několik nocí spí sám v hotelu, připomínají mu, že doma někdo čeká. Dokonce se mě zeptal, jestli bych chtěla podobné fotky od něj.
Musela jsem se smát.
„Asi ne.“
„Tak vidíš. Jsme prostě každý jiný.“
Pak mě ale trochu dostal další větou.
„Kdybys mi řekla, že to dělat nechceš nikdy, respektuju to. Jen jsem měl pocit, že se ti to líbí, když jsi s tím sama začala.“
A to byla pravda.
Na začátku mě to bavilo. Možná právě proto, že to bylo spontánní. Nikdo nic nečekal. Teď, když vím, že při každé jeho služební cestě přijde podobná otázka, chuť mě většinou přejde ještě dřív, než vůbec něco napíše.
Petr se od té doby nezeptal ani jednou.
Kupodivu mi to také není úplně příjemné. Když byl minulý týden přes noc v Olomouci, napsal mi jen dobrou noc a poslal pusu. Část mě byla ráda, že moje přání pochopil.
A druhá část přemýšlela, jestli jsem mezi námi nezabila něco, co mohlo být docela hezké.
Možná je problém jen v tom, že některé věci fungují, dokud jsou dobrovolné a nečekané. Jakmile se z nich stane zvyk, mohou začít připomínat povinnost.
A já zatím nevím, jestli ještě někdy budu mít chuť mu nějakou podobnou fotku poslat.
