Článek
Mám šestiletou Aničku a čtyřletého Matěje. Oba jsou trochu jiní. Matěj se vrhá kolem krku skoro každému, koho zná. Anička je opatrnější. Někdy někoho obejme, jindy jen pozdraví.
Nikdy jsem ji nenutila dělat víc.
Máma to nechápe.
„Dej babičce pusinku,“ říká pokaždé, když přijdeme.
Když Anička nechce, máma většinou dodá: „No tak, vždyť jsem tvoje babička.“
Dřív jsem to moc neřešila. Pak jsem si všimla, že se dcera před některými návštěvami začala ptát, kdo tam bude.
Na oslavě už jsem to nevydržela
Nejhorší to bylo před pár týdny na narozeninách mého táty.
Sešla se skoro celá rodina. Moje sestra s manželem, dva bratranci, teta, strejda, děti. Klasika. Chlebíčky, bábovka, táta otevíral slivovici, i když bylo sotva po obědě.
Anička se držela první půlhodinu hlavně u mě.
Když dorazil můj strýc Pavel, kterého vidí možná dvakrát do roka, máma hned zavolala: „Ani, pojď dát strejdovi pusu.“
Anička zavrtěla hlavou.
„Tak aspoň obejmout.“
Znovu zavrtěla hlavou.
Pavel se tomu zasmál. „Nech ji, Marie, však mě skoro nezná.“
Jenže máma pokračovala.
„Ale to je rodina. Pojď, Aničko, nedělej drahoty.“
V tu chvíli jsem řekla, ať ji nechá být.
Máma se na mě podívala, jako bych jí právě vynadala před celou rodinou.
„Já ji snad do něčeho nutím?“
„Ano.“
V místnosti bylo najednou dost ticho.
Podle mámy z dětí vychovávám nevychované sobce
Večer mi zavolala.
Čekala jsem, že bude chtít situaci uklidnit. Místo toho se zeptala, jestli mi připadá normální, že dítě neumí projevit náklonnost vlastní rodině.
„Ona ho skoro nezná,“ řekla jsem.
„Je to tvůj strýc.“
„Ale pro ni je to skoro cizí člověk.“
To se mámy dotklo.
Začala mi vysvětlovat, že když jsme byli malí my, také jsme dávali babičkám, dědečkům a tetám pusu a nikdo z toho neměl trauma.
Tohle slovo vyslovila schválně přehnaně.
„Dneska se kolem těch dětí chodí po špičkách,“ pokračovala. „Za chvíli jim nebudeme smět ani říct, aby pozdravily.“
Snažila jsem se jí vysvětlit, že pozdravit někoho a nechat se od něj líbat není totéž.
„Až jednou nebude chtít dát pusu ani tobě, budeš to vidět jinak,“ řekla.
To mě naštvalo.
Jenže musím přiznat, že jsem na tu větu později myslela.
Ani já nejsem vždycky důsledná
Pár dní nato jsme přijeli k našim na oběd.
Matěj se rozběhl k mámě a hned jí dal pusu. Anička jen řekla ahoj a prošla kolem.
Viděla jsem, jak se máma zatvářila, ale tentokrát nic neřekla.
Po obědě si pak Anička sedla vedle ní na gauč. Prohlížely si spolu nějaké staré fotografie a nakonec se k mámě sama přitulila.
Máma se na mě podívala.
Nic neřekla, ale bylo vidět, že by nejradši řekla: Tak vidíš.
A možná právě tehdy mi došlo, že ona to opravdu nevnímá jako nucení. Pro ni jsou pusy a objetí prostě způsob, jakým rodina funguje.
Já zase nechci, aby moje dcera měla pocit, že někomu dluží fyzickou náklonnost jen proto, že je příbuzný.
Jenže ani sama nejsem úplně důsledná.
Když se Anička jednou nechtěla rozloučit s mojí nejlepší kamarádkou, slyšela jsem sama sebe říkat: „Ani, alespoň jí dej pusu, dlouho ji neuvidíš.“
Zarazila jsem se až ve chvíli, kdy se na mě dcera podívala.
Udělala jsem přesně to, co mámě vyčítám.
Máma se snaží, ale pořád tomu nerozumí
Od té oslavy jsme se dohodly, že děti nebude nutit nikoho objímat ani líbat.
Máma to dodržuje. Většinou.
Občas se neudrží.
„Babička by si jednu pusinku zasloužila,“ řekne třeba.
Stačí, abych se na ni podívala, a hned dodá: „Ale jenom jestli chceš.“
Je na ní vidět, jak jí ta věta nejde přes pusu.
Minule mi řekla, že má někdy pocit, že už neví, co dnes smí jako babička dělat.
A trochu jí rozumím.
Nechci z každého rodinného objetí dělat debatu o hranicích. Zároveň ale nechci Aničce vysvětlovat, že její „ne“ platí jen někdy.
Zatím jsme našly takový zvláštní kompromis. Máma se snaží neptat a já se snažím nezasahovat, když to není potřeba.
A Anička?
Ta při poslední návštěvě přišla k babičce sama a dala jí pusu ještě dřív, než si stihla sundat bundu.
Máma se samozřejmě vítězoslavně usmála.
Tentokrát jsem jí ten úsměv nechala.
