Článek
Ve firmě jsme nastoupily s odstupem asi jednoho roku. Seděly jsme ve stejné kanceláři, chodily spolu na oběd a někdy po práci ještě na víno.
Když měla Monika problémy s manželem, věděla jsem o nich dřív než její sestra. Když jsem se rozváděla já, nechala mě několik týdnů prakticky každý večer brečet do telefonu.
Proto jsem byla nadšená, když mi napsala, že dostala místo vedoucí.
„Tak teď budu mít konečně šéfovou, která není blázen,“ odepsala jsem.
Poslala mi smějícího se smajlíka.
První pracovní den v nové funkci už tak veselý nebyl.
Najednou jsme si začaly vykat
Monika svolala poradu celého týmu.
Sedělo nás v zasedačce osm a já automaticky čekala, že všechno bude víceméně jako dřív. Jen s tím rozdílem, že Monika sedí v čele stolu.
Pak se obrátila ke mně.
„Andreo, můžete prosím do pátku připravit podklady k tomu rozpočtu?“
Málem jsem se začala smát.
Myslela jsem, že si dělá legraci.
Nedělala.
Po poradě jsem ji dohnala na chodbě.
„My si teď jako budeme vykat?“
„Před ostatními jo.“
„Proč?“
Řekla mi, že nechce, aby někdo měl pocit, že máme jiná pravidla než ostatní.
To jsem ještě dokázala pochopit.
Horší bylo, když jsem jí kolem půl dvanácté napsala, jestli jdeme na oběd.
„Dnes ne. Radši choď s ostatními,“ odpověděla.
Tentokrát mě to zabolelo.
Začala být přísnější hlavně na mě
Během dalších týdnů jsem měla čím dál větší pocit, že se Monika snaží dokazovat svoji nestrannost právě na mně.
Jednou mi vrátila prezentaci kvůli dvěma překlepům.
„Prosím opravit před odesláním klientovi,“ napsala do komentáře.
Seděla tři metry ode mě.
Jindy jsem přišla o deset minut později, protože jsem vezla syna k zubaři.
Monika se mě před ostatními zeptala, jestli mám zpoždění zapsané v docházce.
Bylo mi trapně.
Po práci jsem jí zavolala.
„Tohle už trochu přeháníš.“
„Co přesně?“
„Se mnou se chováš přísněji než s ostatními.“
Monika tvrdila, že to není pravda.
„Právě naopak. U tebe si musím dávat větší pozor.“
„Takže protože jsme kamarádky, budu mít horší podmínky?“
„Protože jsme kamarádky, všichni sledují, jestli ti nedávám lepší.“
V tu chvíli jsme se poprvé opravdu pohádaly.
Pak jsem zaslechla něco, co mi trochu změnilo pohled
Asi o týden později jsem šla do kuchyňky pro kávu.
Uvnitř stály dvě kolegyně a nevěděly, že jsem za dveřmi.
„Andrea to má teď dobrý,“ řekla jedna z nich. „Kamarádka šéfová, to bych taky brala.“
Druhá se zasmála.
„No jasně. Myslíš, že jí někdy neschválí dovolenou?“
Nevstoupila jsem dovnitř.
Vrátila jsem se ke stolu a najednou mi bylo trochu trapně.
Monika mi totiž žádné výhody nedávala. Spíš naopak. Jenže ostatní stejně automaticky předpokládali, že je mám.
Večer jsem jí zavolala.
Řekla jsem jí, co jsem slyšela.
Chvíli bylo ticho.
„A teď chápeš, proč to dělám?“ zeptala se.
„Trochu.“
„Já taky nechci být protivná. Jen nechci poslouchat, že jsem tu funkci dostala a první, co udělám, je, že zvýhodním kamarádku.“
Poprvé mi došlo, že nové místo možná není jednoduché ani pro ni.
Jenže kamarádky už také nejsme jako dřív
Situace se trochu uklidnila.
V práci si stále vykáme. Už se tomu ani nesměju.
Na oběd spolu občas jdeme, ale většinou s dalšími kolegy. Monika mi už nekomentuje každou drobnost a já se snažím nebrat každou její pracovní připomínku osobně.
Jenže něco se změnilo i mimo kancelář.
Dřív jsme si volaly skoro každý večer. Teď někdy přemýšlím, jestli jí vůbec můžu vyprávět, že mě štve kolega nebo že nesouhlasím s nějakým rozhodnutím vedení.
Ona zase přestala mluvit o některých věcech z práce, protože je moje nadřízená.
Minulý pátek jsme spolu po dlouhé době seděly samy na víně.
Chvíli to bylo jako dřív.
Pak jsem se začala smát nějakému problému, který máme v kanceláři, a Monika najednou zvážněla.
„Tohle ti asi nemůžu říct,“ zarazila se.
A obě jsme na chvíli zmlkly.
Tehdy mi došlo, že největší problém možná není, že se moje kamarádka stala šéfovou.
Ale že z některých věcí už nejde po pracovní době jednoduše vystoupit.
Pořád ji mám ráda. Myslím, že ona mě také.
Jen zatím nevím, jestli se naše přátelství naučí fungovat podle nových pravidel, nebo jsme jednoho dne v kanceláři přišly o něco, co už úplně vrátit nepůjde.
