Článek
Loni v září mi zavolala, že se přihlásila do tanečních.
Na chvíli jsem si skutečně myslela, že svému mobilu špatně rozumím. „Do tanečních, teti?“ zeptala jsem se opatrně. „Vždyť ti je sedmdesát.“ „Jedenasedmdesát,“ opravila mě a já v jejím hlase poprvé od strýcovy smrti zaslechla onen jiskřivý tón, který kdysi míval každý, kdo se chystá udělat něco, co od něj nikdo nečeká.
Kdyby mi teta řekla, že jede na tři dny do Prahy, snad bych jí napsala plán cesty. Když mi řekla, že nastoupí do tanečních pro seniory v sokolovně, smála jsem se nahlas. Ne ze zlomyslnosti - spíš z toho zvláštního nepochopení, které máme někdy ke svým starým, jako bychom je už měli zafixované v jedné jediné podobě.
„A co tam budeš tančit?“ zeptala jsem se. „Hlavně waltz, polku a foxtrot,“ odpověděla věcně, jako bych se jí ptala, kdy peče vánočku.
Manžel zakroutil hlavou: „Doufám, že ji nebudu muset vyzvedávat ze sokolovny po pádu na tu kyčel.“
První tři měsíce jsem se ji od tance snažila odradit. Volala jsem jí, vyprávěla, jak je venku zima, jak dnes ráno padal sníh a jak se pan Vodička ze třetího patra zase pochroumal na ledu. Teta mě klidně vyslechla a pak řekla: „Tak já si vezmu hůlku do tramvaje.“ Hůlku. Do sokolovny si nese hůlku, na kterou se opírá při cestě, a v sále ji odkládá u zdi vedle ostatních.
Ke konci roku jsem za ní zajela osobně. Slíbila jsem si, že to udělám diplomaticky. Pochválím novou halenku, dám si kávu a pak - jako mimochodem - se zeptám, jestli ji to ještě baví.
Otevřela mi ve střevíčcích. V sedmdesáti jednom roce, ve čtvrtek odpoledne, ve vlastním obýváku. Měla na sobě sukni po kolena a vlasy upravené k jedné straně. Vůbec nevypadala jako teta, kterou jsem znala.
„Jdu na zkoušku ve čtyři,“ řekla. „Čaj uvařím rychle.“
Pila jsem ten čaj a koukala kolem sebe. Na komodě stál nový reproduktor. „To mi koupila Jana ze sboru, prý abych si trénovala kroky doma.“ V kuchyni na nástěnce visel plán hodin. Pondělí - waltz. Středa - polka. Pátek - foxtrot. „Pan Hejduk se mnou chce nacvičit ještě tango,“ dodala s mírným úsměvem. „Říkal, že tělo si pamatuje déle než hlava.“
Pan Hejduk. Vdovec, sedmdesát čtyři let, bývalý strojvedoucí. Dovedl tetu domů asi šestkrát, vždycky až ke vchodu, ale dál nikdy. „On je velmi distinguovaný gentleman,“ řekla teta a vyslovila to slovo s pozorností, jako by ho vážila na dlani.
V březnu mi zavolala se zprávou, že jdou na taneční vystoupení v kulturáku. Vystoupení! Já jsem si na to vystoupení dojela. Seděla jsem ve čtvrté řadě a sledovala ženy a muže ve věku, který bývá v naší společnosti tak odepsaný, jak vstávají ze židlí, podávají si ruce a v základním rytmu valčíku procházejí sálem. Tetu jsem skoro nepoznala. Měla vlasy nahoru a šaty po kotníky. V náručí pana Hejduka se otáčela pomalu, soustředěně a s takovou vážností, jako by tančila na svatbě.
Po vystoupení jsem k ní přišla. Měla zarudlé tváře, které jsem u ní za posledních deset let neviděla. „Sluší ti to,“ řekla jsem upřímně.
„Děkuju ti, holka. A víš co? Byly to nejtěžší kroky v životě. Než jsem se rozhodla tam jít, ne za nimi v sále. Ten první krok ven z bytu byl ze všeho nejtvrdší.“
Postavila jsem se vedle ní a chvíli jsem nevěděla, co říct. Vzpomněla jsem si, jak jsem se jí v září smála.
Na podzim půjde teta s panem Hejdukem na výlet do lázní. Bude to její první výlet od strýcovy smrti. „Jedeme na čtyři dny, máme dva pokoje,“ vysvětlila pečlivě, jako by mě tím chtěla uklidnit. „Jen abychom si mohli povídat u snídaně.“
Možná je to právě to, co se na celé té situaci sluší. Že někdo v jejích jednasedmdesáti letech udělá rozhodnutí jít znovu mezi lidi - ne kvůli novému osudu, ne kvůli velké lásce, ale prostě proto, aby měl s kým snídat na verandě. A že na to nepotřeboval povolení od synovce, ani odsouhlasení od neteří, ani požehnání od nikoho jiného. Stačilo, že si jednoho rána řekl: „Zkusím to.“
Co byste si pomysleli, kdyby vám maminka v sedmdesáti řekla, že jde do tanečních? A budete mít dnes večer odvahu udělat něco, co by od vás nikdo nečekal?
