Článek
Petr zemřel ve čtyřiceti osmi letech na infarkt. Ráno normálně odešel do práce a večer už se domů nevrátil.
Byli jsme spolu dvaadvacet let a měli dvě děti. Dcera už studovala vysokou školu, synovi bylo patnáct.
První týdny jsem fungovala jako ve snu. Bylo potřeba řešit banku, pojišťovnu, auto i spoustu věcí kolem domu. Já měla problém vůbec vstát z postele.
Tehdy mi nejvíc pomáhal Martin.
„Řekni, co potřebuješ,“ opakoval.
Odvezl auto do servisu, sekal zahradu a několikrát týdně zavolal synovi. Nikdy se ale nevnucoval.
Začala jsem se na Martina těšit
Asi po osmi měsících přišel opravit kapající kohoutek. Pak jsme si otevřeli víno a seděli v kuchyni skoro do půlnoci.
Poprvé od Petrovy smrti jsem se smála tak, že mě bolelo břicho.
Když Martin odešel, měla jsem hrozné výčitky.
Začala jsem jeho návštěvy odmítat.
„Udělal jsem něco?“ zeptal se mě jednou.
„Právě že ne,“ odpověděla jsem.
Sama jsem tehdy ještě nechtěla přiznat, že problém není v něm.
Byl ve mně.
Políbila jsem bratra svého mrtvého manžela
Krátce před prvním výročím Petrovy smrti přišel Martin večer na návštěvu. Děti nebyly doma a my dlouho vzpomínali na Petra.
Rozplakala jsem se. Martin mě objal.
Pak mě políbil.
Měla jsem ho okamžitě odstrčit. Neudělala jsem to.
Políbila jsem ho také.
Teprve potom jsem odskočila.
„Tohle nemůžeme dělat,“ řekla jsem.
Martin se omluvil a odešel.
Dva týdny jsme si skoro nenapsali. Čekala jsem, že se mi uleví.
Místo toho mi strašně chyběl.
Přiznal mi, že mě miloval ještě před Petrem
Nakonec jsem mu zavolala sama.
Řekla jsem mu, že k němu něco cítím, ale připadám si, jako bych Petra podváděla i po smrti.
Martin dlouho mlčel.
„Je něco, co o nás nevíš,“ řekl.
„O nás?“
Pak vyslovil větu, kterou jsem vůbec nechápala.
„Já jsem se do tebe zamiloval dřív než Petr.“
Připomněl mi oslavu narozenin před více než dvaceti lety. Tehdy jsme se poprvé potkali a většinu večera spolu mluvili.
Vzpomínala jsem si na to. Jen jsem netušila, že se Martinovi líbím.
O několik dní později prý o mně vyprávěl Petrovi. A právě Petr mě pak pozval na rande.
„Proč jsi mě nepozval ty?“ zeptala jsem se.
„Byl rychlejší,“ odpověděl. „A pak bylo jasné, že chceš jeho.“
Vytáhl fotografii, kterou měl schovanou přes dvacet let
Pořád jsem mu úplně nevěřila.
Martin proto odešel do vedlejšího pokoje pro bundu a z peněženky vytáhl starou fotografii.
Byla jsem na ní já ve dvaadvaceti letech.
„Kde jsi to vzal?“
„Z té oslavy.“
Na zadní straně bylo datum a moje jméno. Martin si fotografii nechal ještě předtím, než jsem začala chodit s Petrem.
Najednou mi to celé připadalo ještě horší.
„Takže jsi dvaadvacet let čekal?“ zeptala jsem se.
Martin okamžitě zavrtěl hlavou.
„Na co? Až můj bratr umře? Aleno, posloucháš se vůbec?“
Zastyděla jsem se.
Martin se mezitím oženil, měl vlastní vztah a později se rozvedl. Tvrdil, že city ke mně dávno pustil z hlavy.
„Petr byl můj bratr. Nikdy bych mu neublížil,“ řekl.
A já mu věřila.
Rodina náš vztah nepřijala stejně snadno jako děti
Několik dalších měsíců jsme se vídali tajně. Pak se to dozvěděla Petrova maminka.
„Ze všech mužů sis musela vybrat právě Martina?“ zeptala se.
Nejvíc mě zabolela její další věta.
„Petr se musí obracet v hrobě.“
Děti reagovaly úplně jinak. Dcera mi řekla, že táta je mrtvý a určitě by nechtěl, abych byla dalších třicet let sama. Syn potřeboval trochu času, ale nakonec Martina přijal také.
Dnes jsme spolu téměř dva roky.
Martin Petrovi nikdy neříká „tvůj bývalý muž“. Vždycky o něm mluví jako o svém bráchovi. Jeho fotografie u nás zůstaly a o Petrovi se normálně bavíme.
Pořád nevím, co by na náš vztah řekl.
Jedno ale vím jistě. Kdyby mi někdo v den Petrova pohřbu řekl, že se jednou zamiluji do jeho bratra, považovala bych ho za blázna.
A už vůbec bych nevěřila, že Martin se do mě zamiloval jako první.
