Článek
David seděl večer v kuchyni a zíral do telefonu. Když jsem vešla, okamžitě ho položil displejem dolů. To mě zarazilo, protože přede mnou nikdy nic neschovával.
„Co se děje?“ zeptala jsem se.
Chvíli mlčel a pak mi telefon podal. Na displeji byla zpráva od nějaké Lucie. „Dobrý den, omlouvám se, že píšu takhle napřímo. Myslím, že jste můj biologický otec.“
Nejdřív jsem se zasmála. Myslela jsem, že jde o podvod nebo hloupý vtip. David ale zbledl.
„Je možné, že má pravdu,“ řekl.
Před svatbou udělal něco, o čem mi nikdy neřekl
Když bylo Davidovi jednadvacet, studoval vysokou školu a potřeboval peníze. Kamarád mu tehdy řekl, že si může přivydělat jako dárce spermatu. David tvrdil, že to bral jako anonymní věc, která už se ho nikdy nebude týkat.
„A za celých dvacet let tě nenapadlo mi to říct?“ vyjela jsem na něj.
„Upřímně? Ne. Vůbec jsem to nepovažoval za součást svého života,“ odpověděl.
Pro mě to ale najednou součást našeho života byla. Měli jsme sedmnáctiletou Elišku a čtrnáctiletého Matěje. Hlavou mi okamžitě problesklo, kolik dalších Davidových dětí může někde existovat.
Lucie ho našla přes test DNA
Lucie vysvětlila, že se o svém početí dozvěděla teprve nedávno. Muž, kterého celý život považovala za otce, zemřel a její maminka jí potom přiznala, že při léčbě neplodnosti využili anonymního dárce.
Ze zvědavosti si udělala komerční test DNA. Davida v něm přímo nenašla, ale objevila několik vzdálenějších příbuzných. Přes příjmení a sociální sítě se nakonec dostala až k němu.
Zpočátku jí odpovídal jen stručně. Pak si ale začali psát každý večer.
Lucie se ptala, co vystudoval, jakou hudbu poslouchá, jestli má rád hory nebo zda se v rodině objevují nějaké nemoci. Posílala mu také své fotografie z dětství.
Jednou mě David zavolal k telefonu. „Podívej se na tohle. Nevidíš tam Elišku?“
Viděla jsem ji tam až příliš.
Začala jsem žárlit na vlastní manželovu dceru
Po několika týdnech Lucie navrhla, že by se mohli setkat. Okamžitě jsem byla proti.
„Má otce. Měla ho celý život,“ řekla jsem.
„Já jí ho nechci nahrazovat. Jen chci vidět člověka, který je z poloviny ze mě,“ odpověděl David.
Ta věta mě zasáhla víc, než bych čekala. Začala jsem na Lucii žárlit, přestože za nic nemohla. Vadilo mi, jak často David kontroluje telefon. Vadilo mi, když jednou cestou z práce koupil knihu, protože mu Lucie napsala, že ji shání.
Nejhorší to bylo, když o ní při večeři bezmyšlenkovitě řekl: „Naše Lucie.“
„Naše?“ vyjela jsem. „Od kdy je naše?“
David se na mě jen nechápavě podíval. Tehdy mi došlo, že problém už není Lucie, ale můj strach, že se naše rodina mění bez mého svolení.
Přišla dívka, která vypadala jako naše dcera
Nakonec jsem šla na setkání s nimi. Chtěla jsem Lucii vidět na vlastní oči.
Když vešla do kavárny, málem jsem upustila sklenici. Nebyla tolik podobná Davidovi. Připomínala mi Elišku. Měla stejný úsměv a dokonce si při nervozitě úplně stejně zastrkovala vlasy za ucho.
David na ni chvíli jen zíral.
„Promiň, je to zvláštní,“ řekl.
„Pro mě taky,“ usmála se Lucie.
Pak se obrátila ke mně. „Nechci vám Davida brát. Já tátu měla a milovala jsem ho. Jen jsem celý život nevěděla, odkud mám půlku sebe.“
V tu chvíli ze mě většina vzteku spadla.
Naše děti mě nakonec úplně zaskočily
Elišce a Matějovi jsme vše řekli o víkendu. Čekala jsem šok, pláč nebo hádku.
Eliška ale vytřeštila oči. „Počkej. Takže já mám starší ségru?“
Matěj se začal smát. „Tati, a není nás někde ještě deset?“
David se smál s ním, mně do smíchu příliš nebylo. Největší překvapení ale přišlo o pár dní později. Eliška si s Lucií začala psát a brzy se chtěly sejít samy.
Dnes je Lucie zvláštní součástí naší rodiny. Davidovi neříká tati a on se nesnaží nahradit muže, který ji vychoval. Naše děti ji ale přijaly téměř okamžitě.
Já to měla těžší. Davidovi jsem hlavně dlouho zazlívala, že mi o dárcovství nikdy neřekl. Když ale dnes vidím Elišku s Lucií pohromadě, už nemám pocit, že nám někdo vstoupil do rodiny. Spíš že jsme se o jednom jejím členovi jen dozvěděli o třiadvacet let později.
