Článek
Jakuba jsem poznala přes společné známé. Bylo mu sedmačtyřicet, pracoval v neziskové organizaci a na první pohled na něm nebylo nic neobvyklého.
Na třetí schůzce ale trochu zvážněl.
„Měl bych ti něco říct,“ začal.
Čekala jsem bývalou manželku nebo děti.
„Byl jsem kněz.“
Rozesmála jsem se.
Jakub ne.
Do semináře nastoupil krátce po maturitě a v kněžské službě strávil téměř dvacet let. Odešel z ní několik let předtím, než jsme se poznali.
„Kvůli nějaké ženě?“ zeptala jsem se.
„Ne. Kvůli sobě,“ odpověděl.
Jeho minulost mě překvapila, ale nevadila mi.
Jeho maminka doufala, že se vrátí
Horší bylo seznámení s Jakubovou matkou Helenou.
Byla zdvořilá, ale okamžitě jsem cítila, že mě nemusí.
„Vy jste rozvedená?“ zeptala se.
Přikývla jsem.
„A máte děti?“
„Dceru.“
Pak se chtěla dozvědět, zda chodím do kostela.
„Mami, nemusíš ji vyslýchat,“ zastavil ji Jakub.
Cestou domů se mi omlouval.
Jeho matka byla celý život hluboce věřící a na syna kněze nesmírně pyšná. Jeho odchod prý nikdy úplně nepřijala.
„Ona pořád čeká, že se vrátím,“ řekl.
Považovala jsem to za něco, co časem přejde.
Nepřešlo.
Cizí lidé si mysleli, že jsem ho odvedla z kostela
Jednou jsme přijeli do Jakubova rodného města na rodinnou oslavu.
Starší žena, kterou jsem neznala, se s Jakubem srdečně přivítala. Pak se obrátila na mě.
„Tak vy jste ta jeho nová paní?“
Usmála jsem se.
„Ano.“
Žena si mě chvíli prohlížela.
„Tak snad to všechno stálo za to.“
Nechápala jsem.
„Co mělo stát za to?“
Žena znervózněla.
„No… že kvůli vám odešel.“
Zůstala jsem na ni zírat.
„My jsme se poznali až několik let potom.“
Žena očividně nevěděla, co říct.
Večer jsem se Jakuba ptala, odkud něco takového vzala.
Netušil.
Jeho matka přede mě položila kněžský kolárek
Asi za měsíc mi Helena zavolala.
„Mohla byste přijít? Bez Jakuba.“
Byla jsem zvědavá, a tak jsem souhlasila.
Uvařila nám kávu. Pak odešla do vedlejšího pokoje a vrátila se s krabicí.
Položila ji přede mě.
Uvnitř byla pečlivě složená černá košile, bílý kolárek a několik fotografií Jakuba v kněžském oděvu.
„Proč mi to ukazujete?“ zeptala jsem se.
Helena si sedla naproti mně.
„Chci vás požádat, abyste Jakuba nechala.“
Nevěřila jsem vlastním uším.
„Prosím?“
„Dokud má vás, nemá důvod se vrátit.“
„Kam se má vrátit?“
„Tam, kam patří.“
Přiznala, proč si lidé myslí, že za jeho odchodem byla žena
Začala jsem jí vysvětlovat, že jsem Jakuba v době jeho odchodu vůbec neznala.
Helena mě překvapila.
„Já vím.“
„Tak proč si někteří lidé myslí něco jiného?“
Dlouho mlčela.
Pak přiznala, že když se jí známí ptali, proč Jakub přestal být knězem, nedokázala jim říct pravdu.
„Řekla jsem, že chtěl začít normálně žít. Že možná někoho potkal.“
„Ale nikoho nepotkal.“
„To oni nevěděli.“
Najednou mi bylo všechno jasné.
Helena si raději nechala okolí myslet, že jejího syna odvedla nějaká žena, než aby přiznala, že odešel sám.
A když jsem se po několika letech skutečně objevila já, dokonale jsem do jejího příběhu zapadla.
„Vy jste tedy nechala lidi myslet si, že jsem rozbila jeho život kněze?“
„Neřekla jsem přímo vaše jméno.“
To mi jako omluva opravdu nestačilo.
Pak mě znovu požádala, abych ho opustila.
„Když bude sám, možná mu dojde, že udělal chybu.“
Vzala jsem kabelku a odešla.
Jakub už se vrátit nechtěl
Jakubovi jsem večer všechno řekla.
Když slyšel o krabici s kněžskými věcmi, jen si povzdechl.
„Ona je pořád má?“
Přikývla jsem.
Pak mi konečně řekl celý důvod svého odchodu.
Poslední roky už nebyl šťastný. Čím dál víc měl pocit, že zůstává hlavně kvůli lidem kolem sebe a především kvůli matce.
„Jednou mi došlo, že jestli neodejdu teď, budu takhle žít dalších třicet let,“ řekl.
Žádná žena v tom nebyla.
Ani já.
S Helenou se potom několik měsíců téměř nestýkal. Později spolu začali znovu mluvit, ale k tématu jeho návratu už se odmítal vracet.
My dva jsme spolu dodnes.
Helena mě stále nemá příliš ráda. A krabici s jeho kněžskými věcmi má prý pořád schovanou ve skříni.
Jen už mě nežádá, abych odešla.
Pochopila totiž něco, co jí Jakub vysvětloval celé roky.
Já ho z kněžství neodvedla. Když jsme se poznali, byl z něj dávno pryč sám.
