Článek
Marek byl vždycky prototypem alfasamce. Byl vysoký, hlučný, úspěšný a nesmírně ješitný. Náš rozvod byl ošklivý. Nechal mě v době, kdy jsem se starala o dospívající dceru a nemocnou matku, prostě proto, že se „chtěl ještě nadechnout“. Jeho nová partnerka, Sandra, byla symbolem jeho druhé mízy. Byla krásná, bezstarostná a dravá. Cítila jsem se tehdy jako odhozený kus nábytku, který už nepasuje do nového interiéru. Trvalo mi roky, než jsem se z toho oklepala. Vybudovala jsem si nový život, našla klid, ale ta jizva tam zůstala. Kdesi hluboko jsem stále doufala, že jednou uvidí, jakou udělal chybu.
Potkali jsme se minulý týden v podzemních garážích supermarketu. Tlačila jsem vozík s nákupem k autu, když jsem si všimla muže, který se marně snažil naložit tašku do kufru upraveného auta. Seděl na invalidním vozíku. Něco v tom pohybu ramen mi bylo povědomé. Přistoupila jsem blíž a zastavila se uprostřed kroku. Byl to Marek. Ale nebyl to ten Marek, kterého jsem znala. Ten tam byl o dvacet kilo lehčí, ve tváři popelavý, s prořídlými vlasy. Z jeho arogance nezbylo nic. Když se otočil a naše pohledy se střetly, neviděla jsem v jeho očích výsměch ani povýšenost. Viděla jsem čirou, krystalickou hrůzu z toho, že ho vidím právě takhle. Jako trosku.
„Simono,“ hlesl. Hlas měl slabý, zřejmě po mrtvici. V tu chvíli se měl dostavit ten pocit zadostiučinění. Měla jsem se narovnat, pohodit vlasy a odkráčet s pocitem vítězky. Vidíš? Na každého jednou dojde. Místo toho se mi sevřelo hrdlo. Vidět muže, se kterým jsem žila dvacet let a který byl otcem mého dítěte, v takovém stavu bezmocnosti, bylo drtivé. Jeho ruce, kdysi pevné a rozhodné, se třásly na obručích vozíku. „Ahoj, Marku,“ řekla jsem a můj hlas zněl nepřirozeně klidně. „Potřebuješ pomoct?“ Zaváhal. Jeho ego bojovalo s realitou. Nakonec jen krátce přikývl a sklopil zrak.
Zatímco jsem mu pomáhala s taškami, dozvěděla jsem se střípky jeho reality. Masivní cévní mozková příhoda před dvěma lety. Částečné ochrnutí. A Sandra? „Odešla,“ řekl suše, když jsem zavřela kufr. „Nechtěla dělat pečovatelku. Řekla, že na tohle se neupsala.“ Stála jsem tam, uprostřed betonové šedi garáží, a dívala se na něj. Muž, který obětoval rodinu pro iluzi věčného mládí, zůstal sám ve chvíli, kdy mládí skončilo. Byla to dokonalá spravedlnost. Krutá, matematicky přesná spravedlnost. Ale já jsem necítila radost. Cítila jsem jen tíhu. Tíhu promarněných let, tíhu lidské křehkosti. Uvědomila jsem si, že nenávist vyžaduje energii, kterou už mu nechci věnovat. A že radovat se z cizího neštěstí, i když si ho ten člověk „zasloužil“, ze mě nedělá lepšího člověka, ale jen stejně zahořklého.
„Zastav se někdy,“ řekl, když startoval motor. Znělo to jako prosba tonoucího. „Jsem teď… hodně doma.“ Dala jsem mu neurčitou odpověď a rychle odešla do svého auta. Tam jsem se rozplakala. Ne pro něj, ale pro tu absurditu života.
Teď řeším dilema. Vím, že je sám. Vím, že naše dcera s ním mluví jen sporadicky, protože mu stále neodpustila, jak se ke mně zachoval. Část mě, ta pečující a „hodná“ Simona, mu chce upéct bábovku, zajet za ním, pomoct mu s úřady. Protože je to lidské. Ale pak se ozve ta zraněná žena ve mně: Proč bys to dělala? On by to pro tebe neudělal. Nechal tě padnout. Zatím jsem mu nezavolala. Ale vím, že ten obraz muže na vozíku mi nedá spát. Možná mu nepomůžu z lásky, ta už je dávno pryč. Možná mu pomůžu z prosté lidské slušnosti a proto, abych ukázala sama sobě i jemu, že já jsem ten charakter neztratila, i když on ano. Ale odpuštění? To je ještě daleko. Zatím je tam jen lítost – a to je pro bývalého krále života možná ten nejhorší trest.
