Článek
Pípání skenerů, nervózní přešlapování ve frontě a ten všudypřítomný hlas z reproduktorů hlásající „akce týdne“. Stojím tam, v košíku týdenní nákup, nohy mě bolí po osmi hodinách v práci a jediné, co chci, je zaplatit a vypadnout. Přede mnou jsou tři lidé s plnými vozíky. Za mnou se fronta začíná vlnit až mezi regály s čokoládou. Klasická odpolední špička, ale otevřená je jen jedna klasická pokladna. Vedle je ta slavná „moderní zóna“. Šest lesklých terminálů, kde se lidé potí, hledají čárové kódy na zmačkaném pečivu a hádají se s automatem, který na ně každých pět vteřin řve plechovým hlasem: „Vložte zboží do taškové zóny“. Nesnáším to tam. Pokaždé se cítím jako neschopný idiot, když mi to zahlásí „neznámá položka“ a já musím mávat rukou na znuděný dozor, který ke mně kráčí rychlostí zpomaleného filmu.
Konečně jsem na řadě. Začnu vykládat jogurty na pás. Paní pokladní, která vypadá, že by raději byla kdekoliv jinde, se na mě ani nepodívá. Místo pozdravu na mě vyštěkne přes rameno, zatímco si rovná žvýkačky: „Máte málo položek, běžte si na samoobslužnou, já se musím jít vystřídat.“ Ruka s balením šunky se mi zastaví nad pásem. Neřekla „prosím“. Neřekla „omlouvám se, z technických důvodů zavíráme“. Prostě mi direktivně oznámila, že mám jít dělat její práci, aby ona měla klid. Všimla jsem si, jak se za mnou lidé ošívají. Cítila jsem ten tlak davu. Běž, nezdržuj, uhni.
Mohla jsem sklopit uši, naházet to zpátky do košíku a jít se trápit vedle k robotovi, který mi zase neuzná slevový kupón. Ale dnes ne. Dnes toho bylo moc. Podívala jsem se jí do očí a klidně, ale tak nahlas, že se pán za mnou lekl, jsem řekla: „Nezlobte se, ale nepůjdu. Já jsem zákazník. Vy jste pokladní. Ceny potravin stouply o třicet procent, máslo stojí sedmdesát korun, tak očekávám, že v té marži je započítané i to, že mi ten nákup někdo namarkuje.“ V obchodě to ztichlo. I ten otravný automat vedle snad přestal pípat. Prodavačka otevřela pusu, pak ji zase zavřela. Vypadala, že ji trefí šlak. „Ale já tu cedulku ZAVŘENO mám připravenou!“ zkusila to ještě a sáhla pod pult.
„Ale pás běží a já už mám vyloženo,“ odvětila jsem a ani se nehnula. Stála jsem tam jako solný sloup. Nebylo mi to příjemné. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře, nesnáším konflikty. Ale v tu chvíli jsem nebojovala jen o ten nákup. Bojovala jsem proti tomu trendu, kdy se z nás snaží udělat neplacené zaměstnance. Tankujeme si sami, bankovní příkazy děláme sami, teď si máme i markovat nákupy, a přitom zisky řetězců rostou do nebes. Kdyby mi za použití samoobslužné pokladny dali slevu pět procent, neřeknu ani slovo. Ale za stejnou cenu dělat práci navíc? Ne.
Namarkovala to. Každou položku brala do ruky s takovým odporem, jako by to byly špinavé ponožky, a házela to na druhou stranu tak prudce, že se mi málem rozbila vajíčka. Píp, píp, píp. Zvuk jejího vzteku. Ale namarkovala to. Když jsem zaplatila a odcházela, pán ve frontě za mnou, starší pán o holi, na mě mrknul a polohlasem prohodil: „Dobře jste to řekla, mladá paní. Dělají z nás cvičené opice.“ Venku na parkovišti jsem se musela opřít o auto a rozdýchat to. Nebyl to hrdinský čin. Byla to jen obyčejná snaha zachovat si v tomhle digitálním šílenství aspoň kousek lidského servisu a důstojnosti. Protože jestli to takhle půjde dál, za chvíli si budeme muset ty rohlíky v pět ráno ve skladu i sami upéct, abychom si je mohli laskavě koupit.
