Článek
Dlouho ve mně zrálo podezření, že se moje dvaatřicetiletá sestra Klára kolem mého snoubence Jakuba motá víc, než je u budoucí švagrové zdrávo.
Myslela jsem, že to přejde. Říkala jsem si, že jsem jen paranoidní a zbytečně žárlivá. Klára byla vždycky ta hezčí, průbojnější a úspěšnější z nás dvou. Byla zvyklá, že jakmile si na něco ukázala, rodiče nebo svět jí to okamžitě naservírovali na stříbrném podnose. Já byla ta tichá, spolehlivá, co se držela v pozadí. U Jakuba jsem si ale poprvé řekla, že o své štěstí budu bojovat a nenechám si ho vzít.
Byl pozorný, laskavý a poprvé v životě jsem si vedle muže připadala jako ta nejdůležitější žena na světě. Po půl roce vztahu mě požádal o ruku. Byla jsem štěstím bez sebe.
S Klárou se Jakub seznámil na rodinné oslavě a hned si padli do noty. „Je to skvělej chlap, Verčo. Konečně jsi narazila na někoho normálního,“ říkala mi tehdy Klára, když jsme spolu pily víno v kuchyni. Měla jsem radost, že si rozumí.
Jenže brzy se to začalo vymykat kontrole.
Když intuice křičí, ale vy ji umlčíte
Začalo to nevinně. Klára se zrovna rozcházela s přítelem a stěhovala se do nového bytu. Jakub, jako správný budoucí švagr, se nabídl, že jí pomůže smontovat skříně.
Byl tam do půlnoci. Když se vrátil, voněl jejím parfémem. „Pomáhal jsem jí věšet záclony a pak jsme si dali skleničku, byla z toho rozchodu úplně na dně,“ vysvětloval a díval se mi u toho přímo do očí.
Věřila jsem mu. Klára mi přece v dětství utírala slzy, když jsem si rozbila koleno. Neměla bych důvod jí nevěřit.
Pak začaly ty večerní zprávy. Jakubovi často pípal telefon v deset, v jedenáct večer. Když jsem se zeptala, kdo to je, jen mávl rukou. „Ale, Klára zase řeší, že jí teče pračka. Zítra se jí na to po práci skočím podívat.“
Ten svíravý pocit v žaludku jsem pokaždé zatlačila hluboko do sebe. Přesvědčovala jsem sama sebe, že rodina si má pomáhat. Že Klára je prostě jen osamělá a Jakub je hodný. Zpětně nechápu, jak jsem mohla být tak slepá. Každá buňka v mém těle mi říkala, že tady něco nehraje, ale já si radši nasadila růžové brýle. Chtěla jsem svou pohádku o dokonalé svatbě.
Zhruba tři čtvrtě roku před plánovanou svatbou jsme šli k rodičům na tradiční nedělní oběd s kachnou a knedlíkem. Měli jsme v plánu jim slavnostně oznámit, že jsme vybrali místo obřadu.
Klára už tam byla. Seděla na gauči se skleničkou vína, přestože bylo sotva poledne. Měla na sobě úzké šaty, dokonalý make-up a vypadala, jako by šla na rande, ne k našim na chalupu.
Když jsme s Jakubem vešli do dveří, vůbec mě nepozdravila. Její pohled se okamžitě zabodl do něj. Jakub znejistěl a nervózně si prohrábl vlasy.
Sedli jsme si ke stolu. Máma nosila talíře s polévkou, táta naléval pivo. Vzala jsem Jakuba pod stolem za ruku. Měl ji úplně ledovou a trochu se mu třásla.
„Mami, tati, chtěli bychom vám něco říct,“ začala jsem s úsměvem, když jsme dojedli polévku. „Včera jsme s Kubou zaplatili zálohu na ten statek za městem. Svatba bude třetího září.“
Máma radostně vyjekla a táta zvedl půllitr, že si přiťukneme.
„Zatím bych neslavila,“ ozvalo se z druhého konce stolu.
Klára položila svou skleničku s vínem tak prudce, až se trochu červené tekutiny vylilo na bílý vyšívaný ubrus. Její tvář byla ztuhlá, oči se jí leskly nevyspalostí, nebo spíš potlačovaným vztekem.
„Klárinko, co se děje?“ zeptala se máma ustaraně.
Klára se opřela o stůl a podívala se přímo na mého snoubence. Nevnímala mě. Nevnímala rodiče. V té místnosti jsme pro ni v tu chvíli vůbec neexistovali.
„Jakube, přece jim nebudeš lhát,“ řekla a hlas se jí zlomil.
U stolu bylo rázem absolutní ticho. Přestala jsem dýchat. Podívala jsem se na Jakuba. Zbledl jako stěna. Oči měl upřené do svého prázdného talíře a nebyl schopen ze sebe vydat ani hlásku. Jeho mlčení bylo výmluvnější než tisíc slov.
„Co to má znamenat, Kláro?“ vyhrkla jsem a cítila, jak se mi do tváří žene krev.
Sestra ke mně pomalu stočila zrak. Nebyl v něm soucit. Nebyla v něm sesterská láska. Byla tam jen suverénní, sobecká jistota ženy, která si přišla vzít to, co chce.
„Omlouvám se, Veru,“ řekla tónem, jako by mi omylem snědla poslední kousek bábovky. „Ale my s Jakubem se milujeme. Trvá to už tři měsíce.“
Táta praštil pěstí do stolu, až nadskočily příbory. „Co to tady meleš za nesmysly?! Vždyť si bere tvou sestru!“
A pak Klára pronesla větu, po které se můj svět rozpadl na milion ostrých kousků.
„Přece si ji nevezmeš, když miluješ mě. Vždyť jsi mi ještě včera v noci v mé posteli sliboval, že tu šarádu dneska ukončíš.“
Znělo to, jako by mi někdo vypnul zvuk v uších. Slyšela jsem jen obrovské hučení.
Včera v noci. Jakub mi tvrdil, že musel zůstat v práci kvůli inventuře. Přišel až nad ránem, políbil mě na čelo a řekl, že mě miluje. A přitom vstával z postele mé vlastní sestry.
Cukla jsem rukou a pustila tu jeho, kterou jsem do té chvíle křečovitě svírala.
„Je to pravda?“ zeptala jsem se tak tiše, že jsem sotva slyšela vlastní hlas.
Jakub konečně zvedl hlavu. Oči měl plné zbabělého strachu. „Veru… já jsem to takhle nechtěl. Ono se to prostě stalo. Klára na mě tlačila a já… nevěděl jsem, jak z toho ven.“
To bylo všechno. Žádné omluvy. Žádné popírání. Jen snaha hodit vinu na ni a sám vyjít jako oběť okolností. Chlap, který mi před pár dny vybíral prstýnky, najednou nevěděl, „jak z toho ven“.
Nezačala jsem křičet. Nezačala jsem plakat. Ten obrovský šok mě naprosto paralyzoval. Pomalu jsem vstala od stolu. Máma seděla a plakala do dlaní, táta stál a rudý vztekem ukazoval Jakubovi na dveře.
A Klára? Ta seděla s bradou mírně zvednutou. Čekala, že začnu hysterčit a bojovat o něj. Že z toho uděláme soutěž, kterou ona jako vždycky vyhraje.
„Můžeš si ho nechat,“ řekla jsem jí naprosto prázdným hlasem. „Zasloužíte si jeden druhého.“
Zastavila jsem se v předsíni, vzala si kabát a vyšla ven do nedělního odpoledne. V tu chvíli jsem ztratila nejen muže, kterého jsem milovala, ale i sestru, se kterou jsem vyrostla.
Od toho nedělního oběda uplynuly dva roky.
S Klárou se nestýkám. Zablokovala jsem si její číslo i sociální sítě. Naši mi občas přes slzy zavolají, když na ně padne smutek z toho, jak se naše rodina rozbila. Od nich vím, že s Jakubem spolu nakonec nezůstali. Půl roku po tom, co zničili můj život, ho Klára podvedla s kolegou z práce.
Karma prý funguje, ale mě to tehdy vůbec nezahřálo. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se naučila znovu věřit lidem. Než jsem pochopila, že zrada od cizího člověka bolí, ale zrada od krve zanechá jizvu, která se nikdy úplně nezahojí.
Někdy vám totiž ti nejbližší zasadí tu nejhlubší ránu jen proto, že naprosto přesně vědí, kam mají mířit.
