Článek
Vzpomínám si na den, kdy jsme pročítali jeho spis. Sociální pracovnice nás varovala. Biologická matka závislá na alkoholu, otec s historií násilné trestné činnosti, impulzivní poruchy osobnosti. Tehdy jsme s manželem jen mávli rukou. „To je prostředí, ne genetika,“ říkali jsme si s arogancí lidí, kteří věří, že láska hory přenáší. Filip vyrostl v domě plném knih, hudby a podpory. Když se poprvé ve škole porval, brala jsem to jako klučičí věc. Když nám poprvé lhal o známkách, svedla jsem to na strach ze selhání.
Zlom nastal loni. Změna nebyla pozvolná, byla skoková. Z očí mu zmizela jiskra a nahradil ji chladný, kalkulující pohled. Začaly se ztrácet peníze. Nejdřív drobné, pak tisícovky. Když jsem ho konfrontovala, neplakal, nestyděl se. Díval se na mě s prázdným výrazem a lhal mi do očí s takovou suverenitou, až se mi zvedl žaludek. „Všichni kluci to dělají, mami, jsi hysterická,“ řekl a já v té intonaci neslyšela svého Filipa, ale ozvěnu muže, kterého jsem nikdy nepotkala – jeho biologického otce.
Snažili jsme se to řešit. Psychologové, rodinné terapie, kroužky boxu pro vybití agrese. Před měsícem svitla naděje. Filip přišel domů, plakal a omlouval se. „Mami, já nevím, proč to dělám. Já nechci být zlý,“ vzlykal mi na rameni. V tu chvíli se mi vrátila všechna něha. Držela jsem ho a slibovala, že to zvládneme. Že je to jen bouře hormonů. Chtěla jsem věřit, že pod tou slupkou je stále ten malý kluk, který mi nosil pampelišky. Byla to ale jen krátká přestávka v boji, který nemůžeme vyhrát.
Minulý týden jsem přišla domů dřív. Filip nebyl ve škole. Našla jsem ho v obýváku s partou starších kluků. Na stole byly lahve alkoholu a nějaké prášky. Ale to nebylo to nejhorší. To nejhorší bylo, že Filip držel v ruce naši rodinnou pokladničku – starožitnou dřevěnou truhlu po mé babičce, kterou rozbil kladivem, aby se dostal k obsahu. Když mě uviděl, nelekll se. Ušklíbl se. „Vypadni,“ sykl na mě ve vlastním domě. V tom hlase byla čirá agrese, potlačované násilí, které tam nebylo vloženo výchovou. Byla to biologie, surová a děsivá, která převzala kontrolu nad jeho mozkem.
Vyhodila jsem ty cizí kluky a zamkla se v ložnici. Ten večer jsem neplakala strachy o něj. Plakala jsem strachy o sebe. A co je horší – cítila jsem odpor. Dívám se na něj a nevidím syna. Vidím kukaččí mládě, které vytlačuje vše dobré, co jsme mu dali. Okolí mi říká: „To je puberta, to přejde, musíš být trpělivá.“ Oni nevidí tu propast. Nevidí, že on nebojuje proti nám, ale že podléhá něčemu uvnitř sebe, co je silnější než naše výchova. Sklony k závislostem, absence empatie, manipulace. To všechno tam bylo zakódované jako časovaná bomba.
Cítím se jako nejhorší matka na světě. Jak můžu nemít ráda dítě, které jsem vypiplala? Ale ta láska se mění. Už to není ta hřejivá, bezpodmínečná emoce. Je to spíše zodpovědnost, povinnost a strach. Vím, že ho neopustím. Budeme dál chodit k terapeutům, budeme nastavovat hranice, možná budeme muset přistoupit k medikaci. Ale ztratila jsem iluzi. Smířila jsem se s tím, že nebudu mít syna, kterého jsem si vysnila. Mám doma člověka, který svádí boj se svými démony, a já jsem jen divák, který se modlí, aby ty geny nakonec přece jen prohrály. Ale ten tichý hlas v mé hlavě mi říká, že krev není voda – a to je ta nejbolestivější pravda mého života.
