Článek
Neměla jsem ji ráda. To říkám rovnou. Byla jsem unavená z práce, nákupů, starostí s mámou po operaci kyčle a poslední, po čem jsem toužila, bylo slyšet na chodbě: „Paní Miluše, vy jste dneska nějak pozdě.“ Nebo: „Dcera tu u vás včera byla s nějakým mladíkem, že?“ Člověk se pak ve vlastním domě cítil, jako by procházel kolem vrátnice.
Paní Vránové bylo něco přes sedmdesát. Nosila trvalou, tmavě modrou zástěru a pantofle, které po chodbě klapaly tak nahlas, že jsme ji slyšeli dřív, než promluvila. Manžel jí umřel dávno, děti bydlely někde u Plzně a v našem paneláku byla od začátku, ještě z doby, kdy se všichni znali jménem. To nám připomínala často. Hlavně když jsme nechali vchodové dveře dovřít jen napůl.
Já jsem se přistěhovala po rozvodu. Byt jsem koupila malý, ale můj, a byla jsem pyšná, že mám konečně klid. Jenže klid v domě s paní Vránovou vypadal jinak. Když mi instalatér měnil baterii, ptala se ho na chodbě, jestli mám havárii. Když jsem nesla z auta dvě krabice vína na oslavu, poznamenala, že snad nebudu pít všechno sama. Jednou mi dokonce zazvonila, protože jsem prý nechala v sušárně prádlo o den déle.
V domovní skupině na WhatsAppu ji lidé moc rádi neměli. Dávala tam fotky bot přede dveřmi, upozorňovala na nevyhozené letáky, ptala se, čí návštěva zase zaparkovala před popelnicemi. Někdo jí jednou odpověděl, ať si pořídí vlastní život. Nepsala jsem to já, ale dala jsem tomu palec nahoru. Tehdy mi to připadalo docela vtipné.
Nejvíc mě dopálila kvůli dceři
Moje dcera Klára byla už dospělá, ale pořád ke mně občas chodila přespat, když se pohádala s přítelem nebo měla po noční. Jednou přišla kolem půlnoci, potichu, aby nikoho nerušila. Druhý den jsem potkala paní Vránovou u schránek a ona se na mě podívala tím svým zkoumavým pohledem. „Klárka měla těžkou noc?“ zeptala se. Úplně obyčejně, jako by se ptala na počasí.
Vyjela jsem na ni. Že jí do toho nic není, že nemusí sledovat každého, kdo projde domem, a že nejsme na vesnici před padesáti lety. Stála tam s klíči od schránky v ruce a tvářila se uraženě. „Já se jen ptala,“ řekla. „Právě,“ odpověděla jsem. „Vy se pořád jen ptáte.“ Pak jsem šla nahoru a měla jsem dobrý pocit, že jsem jí to konečně řekla.
Od té doby jsme se zdravily jen krátce. Ona pořád hlídala chodbu, já se snažila koukat do telefonu, když jsem šla kolem jejích dveří. Když se na schůzi domu řešila výměna světel, paní Vránová mluvila asi dvacet minut o tom, že se večer u sklepů bojí. Předseda společenství protočil oči a někdo vzadu zakašlal tak, aby bylo jasné, co si myslí. Já jsem seděla vedle sousedky z pátého patra a šeptla jsem, že kdyby méně hlídala ostatní, možná by se tolik nebála.
Bylo to v listopadu, v noci ze soboty na neděli. Venku pršelo a v domě bylo slyšet potrubí, jak se občas ozve, když někdo pustí vodu. Probudilo mě bouchání na dveře. Nejdřív jsem si myslela, že se mi to zdá. Pak někdo zazvonil. Podívala jsem se na mobil, bylo 1:18. V tu chvíli jsem měla chuť vraždit, protože jsem usnula sotva před hodinou.
Za dveřmi stála paní Vránová v županu a zimní bundě přes ramena. Vlasy měla rozcuchané a v ruce držela telefon. „Paní Miluše, pojďte prosím,“ řekla. Znělo to tak jinak, že jsem se ani nestihla rozčílit. „Pan Bílek neotevírá.“ Pan Bílek bydlel pod námi, starý pán s holí, který ráno chodil pro rohlíky a každý čtvrtek sedával na lavičce před domem.
Řekla jsem jí, že třeba spí. Ona zavrtěla hlavou. „Televize mu běží od večera. Noviny má pořád ve schránce a v kuchyni se svítí. Takhle to u něj nebývá.“ Málem jsem protočila oči, protože přesně tohle bylo ono. Ona si pamatovala, kdo kdy zhasíná, kdo bere noviny a kdo chodí pro rohlíky. Jenže tentokrát nemluvila zvědavě. Mluvila vyděšeně.
Dole u dveří jsem se přestala zlobit
Šly jsme o patro níž. Paní Vránová klepala na dveře pana Bílka a volala jeho jméno. Neodpovídal. Zevnitř bylo slyšet televizi, nějaký starý film, hlasy moc nahlas. Přiložila jsem ucho ke dveřím a najednou jsem zaslechla něco, co mohlo být zaškrábání nebo jen topení. Nebyla jsem si jistá. Paní Vránová už volala záchranku a mluvila překvapivě klidně. Nadiktovala adresu, patro, jméno, věk, všechno.
Za pár minut se na chodbě rozsvítila světla a vylezli další sousedé. Někdo se ptal, co se děje, někdo brblal, že je noc. Předseda domu přišel v teplákách a tvářil se důležitě, dokud nepřijeli hasiči. Ti dveře otevřeli a našli pana Bílka v předsíni na zemi. Byl při vědomí, ale mluvil zmateně a nemohl se zvednout. Později jsme slyšeli, že tam ležel několik hodin.
Stála jsem na chodbě jen v papučích a najednou mi bylo hrozně trapně. Ne za pyžamo pod kabátem. Za to, jak jsem ještě před chvílí v duchu nadávala, že paní Vránová zase něco řeší. Ona seděla na schodech, držela se zábradlí a dívala se, jak zdravotníci pana Bílka odvážejí. Nikdo jí neřekl, že je vlezlá. Nikdo jí neřekl, ať si hledí svého. Všichni jen postávali a nevěděli, kam s očima.
Druhý den dopoledne se v domovní skupině objevila zpráva od předsedy, že pan Bílek je v nemocnici a že díky včasnému zásahu bude snad v pořádku. Lidé začali psát srdíčka, poděkování a věty, jaké se píšou, když už je po všem a člověk chce vypadat slušně. Paní Vránová neodepsala nic. To bylo poprvé, co v té skupině mlčela.
Potkala jsem ji odpoledne u schránek. Měla na sobě stejnou zástěru jako vždycky, ale vypadala menší. Řekla jsem jí, že udělala dobře. Jen přikývla a začala rovnat letáky, které někdo nechal spadnout na zem. „On vždycky v devět vypíná televizi,“ řekla. „A ráno si bere noviny. Když je tam nechal, věděla jsem, že je něco špatně.“ Chtěla jsem říct, že jsem to nevěděla. Nakonec jsem řekla jen: „Já bych si toho nevšimla.“
Podívala se na mě a pokrčila rameny. „Vy chodíte do práce. Máte svůj život.“ Nebylo v tom rýpnutí. Spíš konstatování. A mně došlo, že ona možná nesleduje chodbu jen proto, že chce někoho nachytat. Možná je to taky jediný prostor, kde se ještě cítí potřebná. V bytě sama, televize celý den, děti daleko, a za dveřmi dům, který ji sice štve, ale pořád je to její svět.
Od té doby ji nemám za svatou
Nezačaly jsme být kamarádky. To by bylo moc jednoduché. Paní Vránová mi pořád občas řekne, že mám plnou schránku, a jednou se zeptala, jestli ten pán, co u mě opravoval světlo, byl elektrikář nebo návštěva. Taky jsem se na ni jednou utrhla, když mi připomněla, že v sušárně zůstala moje utěrka. Nechci z ní dělat dobrého ducha paneláku. Umí být protivná, to pořád platí.
Jen už mi nejde tak snadno se jí vysmívat. Když ji vidím stát pootevřenými dveřmi a poslouchat výtah, neříkám si hned, že zase šmíruje. Někdy se jí zeptám, jestli něco nepotřebuje z obchodu. Většinou řekne, že ne, a pak mi stejně podá dvacet korun, abych jí vzala tvaroh. Minule jsem jí ho donesla a ona mi mezi dveřmi řekla, že Klára už u mě dlouho nebyla.
Už jsem měla na jazyku starou odpověď. Že jí do toho nic není. Místo toho jsem řekla, že má teď hodně práce. Paní Vránová přikývla a řekla, že mladí to tak mají. Pak se dveře pomalu zavřely. Šla jsem nahoru s prázdnou taškou a napadlo mě, že možná není vždycky špatné, když si někdo v domě všimne, že jste nepřišli domů, nevzali noviny nebo jste už dlouho nezavolali mámě. Jen bych byla ráda, kdyby u toho občas méně komentoval moje prádlo.
