Článek
Můj otec nebyl nikdy typ, který by naletěl na „šmejdské hrnce“ nebo levné reklamní triky. Celý život přednášel na technice, byl to pragmatik, člověk čísel a faktů. Když před třemi lety zemřela maminka, jeho svět, postavený na pevných základech logiky, se otřásl. Zůstal v tom velkém bytě sám se svými knihami a tichem, které se nedalo vypočítat ani analyzovat.
Zpočátku jsem byla ráda, že si pořídil tablet a naučil se používat sociální sítě. Myslela jsem, že bude v kontaktu s bývalými kolegy nebo že bude sledovat šachové turnaje. Nenapadlo mě, že se virtuální prostor stane pastí, která sklapne tak bolestivě.
„Elizabeth“ vstoupila do jeho života před půl rokem. Prý americká vojenská lékařka na misi v Sýrii. Když mi o ní táta poprvé řekl, měl v hlase tón, který jsem neslyšela od maminčiny smrti. Byl to tón muže, který je znovu důležitý. „Představ si, Jani, jak těžký tam mají život. A přesto si najde čas mi napsat,“ říkal a ukazoval mi fotku atraktivní ženy v uniformě, staženou bůhvíodkud z fotobanky. Vysvětlovala jsem mu to. Jemně, logicky. Ukazovala jsem mu články o podvodech, o romance scams. Usmíval se tím shovívavým úsměvem, kterým mě kdysi častoval, když jsem jako dítě nechápala trojčlenku. „Ty jsi zbytečně cynická,“ řekl mi tehdy. „Svět není jen zlý.“
Situace eskalovala, když „Elizabeth“ potřebovala peníze. Nejdřív to byly drobné – na lepší internet, aby si mohli psát. Pak na léky. Táta to tajil. Zjistila jsem to náhodou, když jsem mu pomáhala s internetovým bankovnictvím. Když jsem uviděla odchozí platby v eurech na podezřelý účet, sevřel se mi žaludek. Nebyl to vztek na zloděje, byla to lítost nad tátou. „Tati, to je podvod. Ta žena neexistuje. Je to nějaký chlap v internetové kavárně v Nigérii,“ snažila jsem se být věcná, i když se mi chtělo brečet.
Jeho reakce mě šokovala. Místo prozření přišel protiútok. „Ty mi to nepřeješ!“ vyštěkl a vytrhl mi tablet z ruky. „Závidíš, že mám někoho, kdo mě chápe. Vy mladí si myslíte, že stáří znamená jen čekat na smrt. Ale ona mě potřebuje!“ V tu chvíli jsem pochopila tu hrůznou dynamiku. On neplatil za neexistující letenku nebo clo za balíček se zlatem. On si kupoval pocit, že je hrdina. Že je zachránce. Že je milován. Ta iluze pro něj měla větší hodnotu než čísla na účtu.
Krize vyvrcholila minulý týden. Táta chtěl prodat chatu. Tu chatu, kterou s mámou stavěli deset let. Prý Elizabeth uvízla na letišti a potřebuje kauci. Částka byla astronomická. Jela jsem k němu okamžitě. Našla jsem ho u počítače, v obleku, s kravatou. Čekal na videohovor, který nikdy nepřišel, protože „se jí rozbila kamera“. Snažila jsem se mu zabránit v převodu. Křičeli jsme na sebe. Já argumentovala policií, on city. „Jestli ty peníze nepošlu, možná ji zabijí!“ křičel a v očích měl ryzí děs. Nebyl to senilní stařec. Byl to zamilovaný muž, který se bojí o svou lásku. To, že ta láska je jen digitální přelud, na intenzitě jeho strachu nic neměnilo.
Musela jsem udělat to nejhorší. Zavolala jsem do banky a jako disponent nechala zablokovat transakce nad určitý limit. Fakticky jsem ho zbavila svéprávnosti v jeho vlastním domě. Když to zjistil, přestal se mnou mluvit. Seděl v křesle, díval se do zdi a vypadal o deset let starší. „Zničila jsi mi život,“ řekl tiše. „Byla to moje poslední šance.“
Od té doby je mezi námi propast. Peníze jsem zachránila, chatu máme, ale ztratila jsem tátu. Už mi nevolá, aby se zeptal na vnoučata. Uzavřel se do sebe. Vím, že si s „ní“ pořád píše přes WhatsApp, asi jí vysvětluje, že má zlou dceru, která mu drží peníze. Je to patová situace. Rozum mi říká, že jsem udělala jedinou správnou věc. Zachránila jsem jeho majetek, jeho bezpečí. Ale srdce mi říká, že jsem mu vzala naději. Byla to falešná naděje, drahá a nebezpečná, ale byla to jediná věc, která ho ráno nutila vstát z postele. Učím se žít s tím, že pro něj teď nejsem milující dcera, ale žalářník. A modlím se, aby ten podvodník na druhé straně přestal psát dřív, než tátovi dojde zbytek sil.
