Článek
Život v bytě má svá nepsaná pravidla. Znáte zvuk sousedovy televize, víte, kdy se nad vámi hádají, ale platí tam tichá urbanistická smlouva – potkáte se na chodbě, pozdravíte se a děláte, že o sobě nic nevíte. Je v tom milosrdná anonymita. Řadovka je jiná. Je to společenství, které po vás vyžaduje neustálou interakci a performanci dokonalého života. Našimi přímými sousedy se stali Markéta a Tomáš. Byli sympatičtí, zhruba v našem věku. Zpočátku to byla idyla. Půjčovali jsme si sekačku, přes nízký plot jsme si podávali domácí koláče a v létě jsme u nás uspořádali společné grilování. Markéta mi tehdy u skleničky vína vyprávěla o svých obavách z návratu do práce po mateřské. Cítila jsem k ní sympatie. Připadalo mi úžasné, že jsme našli nejen dům, ale i komunitu.
První trhliny se objevily s příchodem jara. Zahrady v řadovkách bývají spíše dlouhé nudle než skutečné pozemky. Pokaždé, když jsem vyšla ven pověsit prádlo nebo si jen číst, Markéta tam byla. Vždy se objevila u plotu s milým úsměvem a potřebou si povídat. Začala jsem se na vlastní terase cítit jako ve výkladní skříni. Pokusili jsme se to vyřešit citlivě. Zasadili jsme k plotu rychle rostoucí túje a pořídili rákosovou zástěnu. „Alespoň trochu stínu,“ omlouvala jsem to před Markétou, abych se jí nedotkla. Na chvíli jsem měla pocit, že jsme si uhájili svůj malý ostrov.
Pak ale přišel ten večer, který mi navždy změnil optiku. Bylo to na konci srpna. Ten den jsem se od lékaře dozvěděla, že naše dlouholetá snaha o miminko má další komplikaci a šance se opět snížily. Byla jsem na dně. Kolem jedenácté večer, když už byla všude tma a ticho, jsme si s manželem sedli ven. Nechtěla jsem plakat v domě, dusilo mě to. Seděla jsem mu na klíně, tiše jsem vzlykala do jeho ramene a on mi šeptal slova útěchy. Byla to naše nejsoukromější, nejzranitelnější chvíle plná bolesti a odevzdání.
Druhý den ráno jsem šla s oteklýma očima zalít kytky. U plotu se objevila Markéta. V rukou držela misku s malinami. Měla ten nejupřímnější, nejsoucítivější výraz, jakého byla schopná. „Sabi,“ oslovila mě tiše. „V noci jsem vás slyšela. Měli jsme otevřené okno do ložnice. Jen jsem ti chtěla říct, abys nevěšela hlavu. Moje sestra se taky dlouho snažila, a nakonec to vyšlo, když se uklidnila. Nesmíš na to tak myslet.“
V tu chvíli se mi zastavil dech a žaludek se mi propadl někam do země. Vůbec nešlo o ty hloupé, nevyžádané rady, které ženy v mé situaci tolik nenávidí. Šlo o to, že mi v tu chvíli vzala poslední kousek bezpečí. Stála jsem tam, s hadicí v ruce, a cítila se absolutně nahá. Ona mi nechtěla ublížit. Byla přesvědčená, že mi projevuje sousedskou lásku a empatii. V jejím světě znamenala fyzická blízkost domů automaticky i právo vstupovat do intimního prostoru naší duše.
Řekla jsem jen tiché „děkuji“ a vrátila se dovnitř. Od toho dne se něco zlomilo. Dům, který jsme tak milovali, pro mě získal stěny z papíru. Uvědomila jsem si, že v řadovce nemůžete mít tajemství. Sousedé znají vaši finanční situaci podle toho, jakou si koupíte dlažbu, znají váš intimní život, vědí, kolikrát v týdnu pijete víno.
Náš dům jsme neprodali. Hypotéka a rozum nás drží na místě. Ale iluze předměstského ráje je pryč. Pochopila jsem, že když vás nechrání fyzické zdi, musíte si vybudovat ty vnitřní. Učím se být milá, ale odtažitá. Učím se usmát a říct: „Promiň, tohle je pro mě příliš osobní.“ Stojí to spoustu energie, ale je to jediný způsob, jak v tomto pečlivě střiženém teráriu přežít a neztratit přitom sama sebe.
