Článek
Já jsem věděla, že odpočinek s bolavými zády není dovolená, ale nakonec jsem jela. Řekla jsem si, že tři týdny nějak vydržím a třeba se naučím chodit bez toho, abych při každém schodu počítala obratle.
Pokoj jsem měla sdílený. Moje spolubydlící se jmenovala paní Štěpánková a během prvních deseti minut mi řekla, že ona je společenský typ. To byla pravda. Telefonovala s dcerou, sestrou, sousedkou i někým, koho oslovovala „pane doktore“, ale podle tónu šlo spíš o známého. Televizi měla puštěnou od rána, i když se na ni nedívala. Když jsem si chtěla po proceduře lehnout, vyprávěla mi, kdo v jídelně bere větší porce. Byla laskavá způsobem, který člověka vyčerpá dřív než hrubost.
První dny jsem se snažila být slušná. Poprosila jsem ji, jestli by po desáté večer mohla telefonovat na chodbě. Odpověděla, že samozřejmě, a pak volala potichu v pokoji, což bylo horší, protože jsem místo slov slyšela jen dlouhé syčení. Když jsem ji požádala, aby ráno nepouštěla televizi před sedmou, řekla, že je zvyklá mít kulisu. Já jsem byla zvyklá vstávat v tichu, jenže moje zvyky v jejím světě zřejmě nebyly zdravotně důležité.
Na recepci jsem se ptala, jestli by šlo vyměnit pokoj. Paní za pultem byla milá, ale bezmocná. Lázně byly plné. Řekla, ať to zkusíme domluvou. To je věta, která často znamená, že ten tišší má vydržet víc. Zkusila jsem to znovu. Napsala jsem si na papír časy procedur a odpočinku a navrhla paní Štěpánkové, že přes den mi její hovory nevadí, ale večer a po obědě potřebuji klid. Podívala se na mě, jako bych jí nabízela smlouvu o příměří mezi státy. Řekla, že v lázních přece nejsme v klášteře.
Zlom přišel po masáži, kdy mě záda bolela víc než obvykle a já jsem usnula už v devět. V půl desáté paní Štěpánková zapnula lampičku a začala hledat v kufru oplatky. Pak volala dceři, že paní na pokoji je nějaká háklivá a člověk se tu pomalu bojí dýchat. Ležela jsem otočená ke zdi a měla chuť vstát a říct něco o dýchání, televizi a oplatkách. Místo toho jsem ráno šla za vrchní sestrou a požádala, aby se moje potřeba klidu zapsala do léčebného režimu.
Nechtěla jsem žalovat. Chtěla jsem, aby to nebyla moje povaha proti její povaze. Lékařka na kontrole mi potvrdila, že po procedurách mám mít odpočinek vleže a omezení rušivých podnětů. Znělo to skoro směšně úředně, ale najednou to nebylo „paní je háklivá“. Byla to součást léčby. S tím papírem jsem šla na recepci znovu. Paní za pultem se zatvářila vážněji a slíbila, že to prověří.
Paní Štěpánková mě předběhla. Podala na mě stížnost, že vytvářím nepříjemnou atmosféru a omezuji ji v užívání pokoje. Vedení si nás pozvalo obě. Seděly jsme v malé kanceláři, ona načesaná a rozhořčená, já s papírem od lékařky v ruce. Nejprve mluvila ona. Říkala, že jsem odtažitá, že se nechci bavit a že jí zakazuji telefonovat s rodinou. Když domluvila, podala jsem svůj rozpis a lékařské doporučení. Řekla jsem, že jí nezakazuji rodinu, jen potřebuji po procedurách klid, za který si moje pojišťovna i já vlastně platíme.
Vedoucí ubytování chvíli listovala papíry. Pak se zeptala paní Štěpánkové, jestli opravdu telefonuje po desáté večer na pokoji. Ta začala vysvětlovat, že jen krátce a že doma je zvyklá. Vedoucí ji přerušila a řekla, že noční klid platí i pro společenské typy. Nebyla to krásná formulace, ale v tu chvíli jsem ji měla chuť zarámovat. Do druhého dne mě přestěhovali do menšího pokoje po pacientce, která odjela dřív.
Nový pokoj měl výhled na střechu jídelny a topení v něm klepalo, ale byl můj. První odpoledne jsem si lehla po proceduře a slyšela jen vzdálený vozík na chodbě. Usnula jsem tak tvrdě, že jsem málem zmeškala večeři. Paní Štěpánkovou jsem potkávala dál. Zdravila mě chladně, ale zdravila. V jídelně o mně prý říkala, že jsem si vydupala samostatný pokoj. Možná ano. Někdy si člověk musí vydupat i ticho, když mu ho ostatní berou jako prázdné místo pro svoje věty.
Z lázní jsem odjížděla s menší bolestí a jedním poznatkem navíc. Klid není rozmar. Pro někoho je to lék, pro někoho hranice a pro někoho jediný způsob, jak vydržet sám se sebou. Paní Štěpánková mi poslední den u výtahu řekla, že snad už jste si odpočinula. Odpověděla jsem, že ano. Ne dodala jsem díky vám, i když mě to napadlo. Některé satisfakce je lepší nechat v tichu, když už ho konečně máte.
